Při opravě Libušína jsme šli do každé škvíry, obrátili každé prkno, popisuje generální ředitel Ondruš
Nejznámější dílo architekta Dušana Jurkoviče, Chatu Libušín, zničil v roce 2014 požár. Rozhodnutí o obnově národní kulturní památky přitom padlo téměř na spáleništi. Otevřít se podařilo už o šest let později. „Káceli jsme stromy po prvním zimním úplňku. A skladovali jsme je přesně tak, jak se to před těmi sto lety dělalo,“ uvádí v pořadu Hovory Jindřich Ondruš, generální ředitel Národního muzea v přírodě, pod které chata spadá.
Účet za obnovu jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí Beskyd se vyšplhal na více než sto milionů korun.
Při opravě Libušína jsme obrátili každé prkno, popisuje restaurátorské práce Jindřich Ondruš
„V podstatě několik desítek tisíc lidí projevilo zájem o obnovu tím, že dávali peníze do sbírky. Měli jsme tedy za sebou základnu, která byla obrovskou podporou,“ vzpomíná na začátek rekonstrukce Jindřich Ondruš.
Ve veřejné sbírce se nakonec vybralo kolem 13 milionů. „To nás vedlo k tomu, že když jsme se rozhodovali, jestli opravdu máme použít to nejlepší řešení, nebo udělat nějaký kompromis, rozhodli jsme se pro to nejlepší. Lidem na tom záleží,“ myslí si ředitel Ondruš.
Vědecký přístup
Během prací bylo rozhodnuto o takzvané vědecké rekonstrukci, tedy přístupu, který v maximální možné míře respektuje původní postupy i materiály.
Překvapivý objev českých archeologů. Výzkum odhalil dosud neznámé migrační vlny v pravěku
Číst článek
„Restaurátoři šli do každé škvíry, každé prkno obrátili několikrát. Prováděli jsme obrovské průzkumy a z několika stran se nám potvrdilo, že toto jsou skutečně barvy, které tam byly v době jejího vzniku.“
Chata nakonec dostala původní barevnost, architektonicky pak byla použita podoba z roku 1925, tedy z doby, kdy Libušín procházel poslední rekonstrukcí, na které se podílel sám Jurkovič. To neznamená, že by postrádala některé moderní prvky.
„Museli jsme objekt vybavit takzvaným samozhášecím systémem. Taky jsme tam konečně udělali bezbariérový přístup, takže dnes mohou do Libušína i vozíčkáři, což dřív možné nebylo. Dali jsme tam i moderní vytápění pomocí tepelných čerpadel,“ vyjmenovává Ondruš s tím, že konstrukce, interiéry i vybavení jsou ale do detailu věrné původní předloze.
Rozhoduje cena
Komplikací celého projektu byl z počátku zákon o veřejných zakázkách, kterým se Muzeum v přírodě muselo řídit. „Zákon nám vůbec nenahrával, protože ve finále jsme museli obnovu národní kulturní památky, která zahrnovala požadavky na všechny ty postupy, soutěžit na cenu,“ přiznává.
Navíc požadavky na konkrétní postupy byly poměrně specifické, nesměly ale být diskriminační.
„Musíte je vtělovat velmi opatrně, aby to nesměřovalo pouze na jednu firmu nebo jednoho řemeslníka. Ale musím říct, že naštěstí jsem i za použití tohoto zákona nakonec vybrali firmu, která měla s obnovou národních kulturních památek velké zkušenosti,“ pochvaluje si ředitel.
Ačkoliv zadávací dokumentaci se podařilo s právníky odladit až na čtvrtý pokus.
„Navíc jsme si vybudovali několikastupňový systém dozoru a hlídání průběhu celého díla,“ říká.
I díky tomu rekonstrukce, na které se podílelo více než 270 lidí, dopadla tak, že zaujala odbornou porotu národní ceny Gloria Musaealis. „Bylo to pro mě završení kusu života. A to, že bylo dílo takto vysoko oceněné, ve mně zanechalo velmi silný pozitivní pocit,“ netají se generální ředitel Národního muzea v přírodě v závěru.
Poslechněte si celý rozhovor Vlastimila Ježka s Jindřichem Ondrušem. Dozvíte se také, kolik stála stavba chat Libušín a Maměnka v roce 1899, nebo nakolik Dušan Jurkovič vycházel při svém návrhu z tradičních motivů Valašska.
