Český rozhlas vám v těchto dnech nabízí rozsáhlý seriál vzpomínek na úspěch přesně padesát let starý, druhé místo československých fotbalistů na mistrovství světa v Chile. Jenže fotbal tehdy a dnes, to jsou dva naprosto odlišné světy. Po dnešním sedmém pokračování našeho vyprávění tak možná získáte pocit, že Čechoslováci v roce 1962 uspěli vlastně v úplně jiném sportu, než jaký bude k vidění třeba na blížícím se mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině.

9:19 5. června 2012 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Předně - mezi fotbalisty, kteří se chystají na letošní Euro, těžko budete hledat někoho, kdo si s sebou do dějiště šampionátu vzal učebnici deskriptivní geometrie. Dnes inženýr, tehdy teprve student Václav Mašek to udělat musel.

„Pro mě to znamenalo požádat děkana o uvolnění na mistrovství světa, no tak jsem to udělal. Byl jsem tehdy v prvním ročníku, který měl dvě takové prubířské zkoušky, z matematiky a deskriptivní geometrie. S matematikou naštěstí nebyl problém, ale v ostatních předmětech ano. Buď jsem zanedbával kvůli zimnímu zájezdu, nebo jsem neměl dorýsováno… Tehdy mi jednoznačně řekli, abych si vybral, jestli chci studovat, nebo jet na mistrovství světa hrát fotbal. Chtěl jsem jet, sliboval jsem, že si s sebou vezmu učení a všechno doženu.“

Vysokou školu dokončil také další útočník Jozef Štibrányi, později dlouholetý učitel na základní škole doma v Križovanech u Trnavy. Ten pro změnu využil pobytu v Chile ke studiu španělštiny.

„Dostali jsme takovou velmi dobře udělanou publikaci, kde byly základní výrazy ze španělštiny – jak se domluvit v obchodě, jak se někoho zeptat, jak se má, že je dneska hezky, co budeme mít k snídani a tak. Bylo to asi sto výrazů, tak jsem se je naučil, ostatní pak chodili za mnou, protože sami na to kašlali. Ale už jsem to zapomněl…“

Bratři Adidas a Puma

Nejen v osobním volnu byl ale život fotbalistů před padesáti lety odlišný od současného, hodně se za půl století pochopitelně změnilo také fotbalové vybavení. Někteří fotbalisté - jako třeba právě Štibrányi - hráli v Chile ve výstroji pořízené za vlastní peníze a léty prověřené.

„Pamatuju se, že jako reprezentant jsem obouval kopačky, které jsem si koupil ještě jako dorostenec ČSR v NDR. Našetřil jsem si z kapesného a pak jsem si koupil pěkné kopačky, co měly vyměnitelné špunty – a v těch jsem hrával, ještě v Chile jsem v nich hrál!“

Až během světového šampionátu po kvalitních výkonech zaujali Čechoslováci natolik, že si jich začali intenzivně všímat šéfové dvou velkých firem, které už tenkrát vyráběly sportovní obuv. Bratři a zároveň konkurenti Adolf a Rudolf Dasslerovi dorazili za československým týmem před finálovým zápasem do Santiaga de Chile a oba chtěli, aby soupeři Brazilců odehráli finále v jejich kopačkách.

„Přijel za námi Adidas a udělal smlouvu s mančaftem ohledně kopaček. Za dvacet minut odjel, všechno bylo dohodnuté, pak ale přijel jeho brácha, Puma, a že by chtěl smlouvu na kopačky. Přišel Andrej Kvašňák a říká, ať mu dají oboje, že si ve finále obuje od každé značky jednu, že mu to nevadí a oni ať si to vyřeší,“ vzpomíná Josef Jelínek.

Oproti dnešku velmi primitivní a úsměvná byla také veškerá bezpečnostní opatření. Při stavbě stadionů se na bezpečnostní prvky příliš nemyslelo, diváci si tenkrát mohli na hráče doslova sáhnout, náhradníci si dokonce někdy sedali přímo do hlediště, kde nebylo po klasických sedačkách ani památky. Vzpomíná Václav Mašek.

„Ten stadion ve Viňa del Mar byl v krásném prostředí – jedna strana byl mořský záliv, celé to byla betonová elipsa, na jejíž jedné delší straně byla tribuna a technické zázemí, a na zbytku byly jen stupně, žádné sedačky. Lidi na nich buď seděli, nebo stáli. Oddělné to bylo plotem, ve kterém byly po určitých úsecích vstupy na hřiště, kde stáli pořadatelé. Když jsme odcházeli, prošli jsme nějakým vchodem a sedli jsme si mezi diváky, po zápase jsme stejným způsobem odešli do kabiny. Nějaké technické zabezpečení, jako je dnes, to tam vůbec nebylo, tedy na stadionu ve Viňa del Mar. V Santiagu už to bylo zabezpečenější, ale k dnešní úrovni to pořád mělo daleko.“

Totéž může říct Václav Mašek o způsobu, jakým tehdejší mužstva pozorovala hru svých soupeřů a jak se vedla taktická příprava před zápasy. Dokazuje to na příkladu klubového utkání Sparty v pohárové Evropě.

„Všechno to bylo v plenkách. Když někdo jel dívat se na soupeře, to už muselo být. Příprava na soupeře byla asi taková, že jsem večer před zápasem v Laussane dostal fotografii, trenéři mi řekli, ať si ji dám na noční stolek, že ten na mě bude hrát. Byl na ní zarostlý poďobaný hráč, tak jsem si ho vystavil na stolek a říkal si, že je to výborné, že ani nevím, jestli je dobrý, nebo špatný… Trenéři říkali, že si to pustíme na přípravě. A ta vypadala tak, že nám pustili nějaký sestřih, a tam bylo, jak hráč číslo pět nabíhal doprava, už asi po šesté, takže nám řekli pozor – tenhle nabíhá hodně doprava. Přípravy, jaké jsou teď, s videem a tak, si vůbec nedovedu představit.“

Žádné střídání ani regenerace

Potom utkání začalo a během něho se hráči a realizační tým museli vyrovnat s dalším fotbalovým koloritem doby. Kdo nastoupil, musel na hřišti vydržet až do konce.

„Tak to tehdy bylo, že se nesmělo střídat. Toho, kdo to vymyslel, bylo zabít málo. Kolikrát si tam hráči zničili zdraví, protože když se zranil, nestáhli ho ze hřiště. Motal se tam někde na levém křídle, ale když se mu přihrálo, musel běžet, i když měl třeba natažený sval a mohl si ho natrhnout, nebo když měl pochroumané koleno, mohl si ho úplně dodělat,“ upozorňuje útočník Jozef Štibrányi.

Ale ať už hráči dohrávali zdraví nebo zranění, rozhodně je po těžké dřině nečekala žádná sofistikovaná regenerace. Ona je totiž prakticky nečekala…

„… žádná! Jaká asi? Neměli jsme ani maséra. A tréninky byly tvrdé, výběhy, posilování, žonglování s míči, krátké i dlouhé běhy… Masírovali jsme se tak možná sami, pak nám naštěstí dali maséra, dobrého, ten nám pomohl. Ale nějaké vodoléčba nebo tak, měli jsme jen každý svoji emulzi a tou jsme se natírali, aby se nám uvolnily svaly,“ říká Jozef Štibrányi.

Zítra vám poví, jak musel doma z politických důvodů vracet prase, které po návratu dostal za odměnu od slovenských družstevníků. Osmý díl věnujeme výběru toho nejlepšího z historek účastníků mistrovství světa v Chile.

Jan Kaliba, Tereza Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít