Příběh policisty: V roce 1968 bránil rozhlas, ze služby musel odejít a vrátil se až po roce 1989
Vysílání Českého rozhlasu v průběhu 90 let významně zasáhlo do života mnoha lidí a to nejrůznějšími způsoby. Například tehdy dvacetiletý Vladimír Mikuláš nastoupil 1. ledna 1968 k tehdejší veřejné bezpečnosti, začal navštěvovat policejní školu a 21. srpen 1968 strávil bezmocným bráněním rozhlasu.
„Toho 21. srpna nás v noci vzbudili, ostré náboje, pistole. My jsme nevěděli co se děje, seděli jsme na kavalcích, byl tam rozhlas po drátě a řekl, že jsme byli obsazeni. Pak se jelo k rozhlasu a tam se čekalo. Když přijeli ruští vojáci, tak se s nimi napřed diskutovalo. Byli divní, v otrhaných uniformách, takové mongoloidní typy a stále opakovali oružije, oružije. Nevěděli jsme, co to je, až nám někdo řekl, že to jsou zbraně.“
Podle Vladimíra Mikuláše byly v tuto chvíli u rozhlasu stovky lidí a jak říká, začal masakr. Debaty s vojáky již ztratily smysl, mladí lidé na ně křičeli, vojáci do nich zase začali najíždět. Policisté se většinou stáhli do budovy rozhlasu. Vzduchem začaly létat kulky a k zemi šli první ranění a mrtví.
Osobní vzpomínky Vladimíra Mikuláše na pozadí tehdejšího vysílání Československého rozhlasu zachytila Daniela Vrbová.
Vladimír Mikuláš, ještě s kolegou Josefem Podzimkem ale zůstali venku, kryli se před střelami a stali se svědky hrdinství i zrady.
„Nejsilnějším dojmem byl pro mě policajt, který tam pomáhal mezi tanky, tahal raněné. Byl to venkovský kluk, který s námi nikdy nehrál fotbal, nešel s námi do hospody, neprojevoval se a tam byl z nás najednou nejstatečnější.“
Okupanty do rozhlasu nakonec přivedl kdosi z tajné bezpečnosti zadním vchodem. S touto variantou nikdo nepočítal a venku se stále bojovalo u hlavního vchodu.
„Srpen byl strašným zklamáním pro všechny. Téměř všichni, kteří zůstali sloužit dál, tak museli říct, že souhlasí se vstupem a podle mě tak 80 procent z těch, co to řekli, s tím nesouhlasili. Ti, kteří to nemohli říct, museli odejít.“
90 let rozhlasového vysílání
Číst článek
Tak skončil i Vladimír Mikuláš. Svou neochotu schválit okupaci ale nepovažuje za hrdinský čin.
„Protože to, co tam člověk viděl, když musel v rozhlase přecházet přes mrtvé, to už nemůže nikdy říct to je v pořádku, to se muselo stát, to nejde.“
K policii se vrátil až po roce 1989. Vzpomínky na události u rozhlasu ze srpna 1968 mu prostě nedovolily vrátit se k milovanému povolání dřív.
Příběh Českého rozhlasu
Číst článek
