Podle historiků chybí i po 22 letech od revoluce seriózní syntéza období normalizace
22 let po sametovém převratu si někteří historici kladou otázku, jestli 17. listopad 1989 znamenal skutečný přelom v našich novodobých dějinách.
Například v nedávno vydané knize Michala Pullmanna ‚Konec experimentu‘ autor naznačuje, že většina veřejnosti, stejně jako v době komunistické diktatury, příliš nepřemýšlí nad smyslem aktuálního společenského uspořádání.
Pullmann upozorňuje, že není možné vnímat éru totality jako období, kdy hrstka trýznitelů držela v šachu celý národ proti jeho vůli a že některé zásadní principy ve vztazích mezi občany a státem dnes fungují podobně jako před listopadem a že jsme se možná ocitli opět v období normalizace, tentokrát v tržním střihu. Proti těmto tezím se ohradila řada kritiků.
Hosty večerních Ozvěn dne byli historik Petr Placák a historik z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Univerzity Karlovy Matěj Spurný
Podle Matěje Spurného z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Univerzity Karlovy byla za posledních 20 let hodně preferována témata, která souvisí hlavně s represí:
„Pozornost historiků i médií se hodně upínala buď k pachatelům násilí nebo jejich přisluhovačům, případně naopak byla pozornost směřována k odporu, k odboji disidentů. Zatímco naprostá většina společnosti zůstávala ve stínu a pro porozumění toho, jak to bylo možné, proč byl ten systém poměrně stabilní, je naprosto klíčové, zabývat se právě tou většinou. To znamená, že důležité jsou sociální dějiny, kulturní dějiny, dějiny každodennosti. Tyto proudy aplikovat právě na dějiny socialistické diktatury u nás.“
Historiku Petru Placákovi chybí seriózní syntéza období normalizace:
„Mně právě vadilo to, že se z Pullmannovy studie najednou rázem staly jakési nové dějiny normalizace, což je zcela absurdní. To samozřejmě dějiny normalizace nejsou.“
Syntéza musí vyrůst z dílčích studií
Syntéza musí podle Matěje Spurného vyrůstat z nějakých dílčích studií a příliš mnoho dílčích studií právě k dějinám každodennosti, ke způsobu myšlení lidí za normalizace, nemáme:
„To jsou první vlaštovky, jako například knížka Pauliny Bren o socialistické televizi za normalizace nebo jako je knížka Michala Pullmanna o konci normalizace a přestavbě Československa. Souhlasím s tím, že jsou to dílčí věci, ale zároveň otvírají nová témata a materiál se musí ještě nakutat a interpretovat. Dílčích studií bude určitě potřeba víc, než může vzniknout skutečně kvalitní syntéza.“
Petr Placák by profesionální české historiky pokáral, protože podle něj je 20 let dost dlouhá doba na reflexi a na takzvané kutání materiálu.
Rok 1989 je z hlediska politické plurality podle Matěje Spurného velkým přelomem:
„Ale zdají se mě strašně důležité právě i kontinuity, které překračují rok 1989. Kontinuity ve společnosti, zejména ve způsobu myšlení, třeba o politice, o veřejném sektoru. Zdá se mi, že o něco víc zdůrazňovat tyhle kontinuity pomůže i porozumění naší současnosti.“
