Grygar: Před 50 lety jsme mysleli, že o vesmíru víme vše. Teď si uvědomujeme, že vidíme zhruba pět procent
Úžas, a i v dnešním měřítku neskutečnou míru pozornosti, vyvolal vstup prvního (a pak i druhého) muže na Měsíc. Psal se 20. červenec 1969, kdy Apollo 11 přistálo. „Byl to opravdu obrovský skok pro vědu i pro lidstvo,“ řekl v Interview Plus astronom, astrofyzik a přední popularizátor vědy Jiří Grygar. Navíc astronauté splnili i svůj plán. „Přivezli zdokumentované vzorky měsíční horniny. Celkem přivezli skoro čtyři metráky kamení,“ dodává vědec.
„Vlastně šlo o velmi rychlou akci. Prezident John F. Kennedy (JFK) chtěl vyrovnat náskok SSSR v kosmonautice a taky se mu to podařilo. Nejen prvním letem, ale vlastně celým programem,“ popisuje Grygar tehdejší atmosféru.
Tehdy lidstvo dokázalo, že když se ze základního výzkumu ve fyzice, chemii, biologii a dalších přírodních věd vybere to nejlepší, tak se udělá „obrovský skok“. „Dokonce si dnes ani neuvědomujeme následky prvního letu na Měsíc, které jsou stále citelné. Samozřejmě, přidaly se k tomu velké peníze. Bylo to dražší než vývoj atomové pumy na americkém území,“ srovnává český astrofyzik.
V roce 1969 Grygar působil v Astronomickém ústavu Československé akademie věd. Jak na přistání prvních lidí na Měsíci vzpomíná? „Bylo to v noci, astronauti přiletěli na Měsíc, přistáli a podle původního plánu měli spát. To se ale nestalo, protože byli tak vzrušení, že si vyžádali, aby mohli vystoupit hned. Ve středoevropském času to byly asi tři hodiny ráno,“ líčí svou vzpomínku na slavný okamžik Grygar. Zůstal prý vzhůru celou noc, aby mohl v televizi sledovat vrchol mise amerických astronautů.
19:42
Doufal jsem, že by si Neil Armstrong mohl zlomit nohu, říká záložní velitel Apolla 11 Lovell
Číst článek
Uvědomoval si přitom i různé okolnosti a rizika, která běžní diváci nevnímali. „Jedna věc je přistát na Měsíci, druhá je, co vlastně astronauti mohou udělat, když jsou ve skafandrech, musí se pohybovat opatrně a třeba nemohou spadnout, protože by nevstali,“ říká vědec.
Velitel a první muž na Měsíci Neil Armstrong a pak i pilot lunárního modulu Edwin „Buzz“ Aldrin ale podle astronoma Grygara svůj naplánovaný program splnili bravurně. „Přivezli zdokumentované vzorky měsíční horniny. Z těch dalších projektů, které probíhaly až do roku 1972, se celkem přivezly skoro čtyři metráky kamení. A je to absolutní poklad.“
Zrcadla pracují dodnes
Naopak na Měsíci nejen Američané zanechali při následných výpravách přístroje, které pak autonomně a řadu let odesílaly data na Zemi. Třeba seismometry zkoumající vnitřní stavbu Měsíce, což ostatně děláme i na Zemi, zejména při zemětřeseních, nebo koutové odražeče, které pracují dodnes.
‚Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.‘ Jak vypadala mise k Měsíci? A co NASA chystá dnes?
Číst článek
„Jsou to vlastně velká zrcadla, která leží na povrchu. Ze Země se na ně vysílají krátké laserové impulsy, které se od zrcadel odrazí a vrátí na planetu. Výpočtem se pak dá zjistit aktuální vzdálenost Měsíce. Ukázalo se, že se jeho dráha neustále pomalinku zvětšuje. Je úžasné, že teď víme, že je to 35 milimetrů za rok,“ popisuje význam těchto přístrojů astrofyzik.
A proč je kámen z Měsíce pro vědce pořád takový poklad? „Protože Měsíc je zhruba stejně starý jako naše Země, tedy 4,5 miliardy let. Neproběhla na něm ale aktivní geologie, takže sebrané vzorky jsou stejně staré jako naše Sluneční soustava. A takové kameny jsou na Zemi hodně hluboko, nebo je už ani nemáme. Je to tak nesmírně důležitý materiál pro výzkum celé soustavy. Proto už dokážeme pochopit, jak vznikla,“ přibližuje Grygar.
1969 vs. 2019
Astronom a astrofyzik dokonce zjistil, že když Američané vzorky přivezli, museli je všechny proclít. „A byl tam napsaný dodatek: Žádná komerční hodnota,“ říká s úsměvem.
Jak by dnešní člověk dopadl v porovnání s úrovní znalostí lidí z roku 1969? „Rozdíl je obrovský,“ odpovídá Grygar. „Naše představa kolem roku 1969 byla, že už víceméně víme, co je kolem nás ve vesmíru. Co víme po 50 letech, je ale pravý opak. Mysleli jsme, že to, co vidíme, je celý vesmír,“ říká.
„Dnes víme, že vidíme pouhou jeho nepatrnou část a je to tak 5 %. Zbytek je temná nebo skrytá energie a skrytá látka, která představuje 95 % hmoty vesmíru. Jsme taková třešnička na dortu,“ pokračuje.
Program Apollo byl opravdu přelom. Vedl k přesunu praktických aplikací vzniklých z pilotované kosmonautiky na tu nepilotovanou, na automatické družice a kosmické sondy.
„Drtivá většina kosmonautiky nepotřebuje člověka, dokonce by tam překážel a je to výrazně lacinější, protože technika se na rozdíl od člověka nemusí na planetu vrátit. Rozdíl v nákladech je dokonce o tři řády, takže je obrovský rozdíl v ceně vynesení kilogramu techniky na oběžnou dráhu s živým kilogramem váhy astronauta,“ dodává Jiří Grygar.
