Autorka studie Dita Sauterová se studenty a kolegy z Nizozemska zkoumala videa 44 kojenců od 3 do 18 měsíců věku. Zjistila, že přechod na dospělý styl smíchu souvisí s tím, jak máme vyspělé hlasivky. Studii prezentovala na sjezdu Americké akustické společnosti.

Dospělý šimpanz nebo gorila vyjadřují smíchem spokojenost a blahobyt. Šimpanzi se smějí hlavně při vzájemném kontaktu. Smích jiných primátů je emočně založen stejně jako u člověka, jen jsme ho zdokonalili.

Převzato z Plusu

„Člověk to dopracoval do té fáze, že se směje také na dálku a někdy i sám sobě,“ říká Českému rozhlasu Plus zoolog a autor českého názvosloví savců Miloš Anděra.

Úsměv a smích

Úsměv kojence rozeznáváme až po několika měsících, podobné to je u mláďat šimpanzů. „Když je zvíře malé, také se nesměje, sleduje matku. Smích se začíná objevovat, když si hraje,“ uvádí primatolog Stanislav Lhota.

Vědci také upozorňují, že lidský smích a úsměv mají různý původ. „Náš úsměv je tiché gesto a nemá se šimpanzím smíchem nic společného,“ vysvětluje primatolog. Podle něj jde o grimasu, která u opic vznikla spíš ze strachu a podřízenosti.

Primáti mají rychlý a viditelný výdech a z něj zřejmě smích vznikl. Stanislav Lhota pracuje s orangutany, kteří se smějí potichu. „Když jsem pod stromem, vlastně ho neslyším,“ popisuje.

„Smích člověk zdědil po svých předcích primátech, jmenovitě po šimpanzích, kteří jsou nám geneticky a vývojově nejblíž,“ doplňuje zoolog Anděra.

Vzácnost smíchu

„Funkcí smíchu je dát ostatním zvířatům najevo: já si hraju, pojďte si se mnou hrát,“ argumentuje Lhota.

Mnozí z nás si myslí, že se smějí třeba delfíni, ale mají přitom jen minimální tvářovou mimiku, smích dávají najevo akusticky. Vydávají tóny, které třeba ani neslyšíme.

„Smích je mezi zvířaty vzácný, je ho schopna jen malá část z nich,“ připomíná Miloš Anděra.

Martina Mašková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít