Bezmála 200 zemí světa chce zastavit globální oteplování předtím, než překročí kritickou mez stanovenou vědci. Vyplývá to z nové dohody, kterou země jednomyslně schválily v Glasgow po dvou týdnech jednání. Něco podobného už jsme slyšeli opakovaně. Závěrečný dokument klimatické konference OSN ale po čtvrtstoletí poprvé obsahuje explicitní zmínku o útlumu spalování fosilních paliv, které jsou hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů.

Glasgow 7:00 24. listopadu 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Přinesla další z řady mezinárodních jednání o ochraně klimatu nějaký významný posun? A co znamená pro Česko?

Do skotského Glasgow dorazilo více než pět a půl milionu návštěvníků. Obdivovali nejnovější výdobytky průmyslové revoluce. Psal se listopad roku 1888 a v jednom z hustě obydlených center britského impéria prosyceného kouřem z uhlí, kde vedle sebe v těsné blízkosti žili ti nejchudší a nejbohatší lidé nového věku, skončila velká mezinárodní výstava. Po více než 130 letech ji na místě připomíná muzeum a galerie Kelvingrove Art Gallery and Museum, postavené z výtěžku celé akce.

Vzduch v Glasgow je nyní o poznání čistší, byť je stále co zlepšovat. Věk uhlí už ovšem ve Skotsku definitivně končí a země chce do roku 2045 dosáhnout klimatické neutrality. Poslední uhelná elektrárna tam přestala špinit ovzduší před pěti lety a o rok dřív se ve Spojeném království uzavřel poslední hlubinný uhelný důl. Kolébka průmyslové éry nyní plánuje definitivně ukončit výrobu elektrické energie z uhlí za necelé tři roky.

Ve Skotsku už přitom loni většinu poptávky po elektřině uspokojili z obnovitelných zdrojů, zejména díky větrným parkům na pevnině i v pobřežních vodách. Ve srovnání s dobou, kdy návštěvníci výstavy v Kelvingrove Parku obdivovali nové modely parních strojů, je však momentálně globální průměrná teplota vyšší o zhruba 1,1 stupně a dál rychle stoupá.

Analysis: Which countries are historically responsible for climate change? | @DrSimEvans @tomoprater #COP26

Read: https://t.co/12ePLN9j9X pic.twitter.com/117mT6OaHx

— Carbon Brief (@CarbonBrief) November 13, 2021

Letošní konference v Glasgow v lecčems připomínala nějakou velkou mezinárodní výstavu technologií a nových postupů napříč sektory. Bylo tam k vidění hodně stánků, pavilonů zemí i různých organizací. Atmosféra však měla k poklidnému veletrhu daleko. V ulicích kolem se konaly pravidelné hlasité protesty za posílení ochrany klimatu a konec prázdných slibů. Jedním z ústředních bodů areálu byl gigantický model Země. Planeta visící pod střechou na mě působila křehce a připomínala limity, na které lidstvo podle vědeckých poznatků v antropocénu naráží.

‚Byla to taková mírná dohoda.‘ Konference OSN podle ekologů vyhlídky světa příliš nezlepšila

Číst článek

Ale dá se tvrdit, že většinu z desítek tisíc návštěvníků letošní konference opravdu spojoval záměr najít nějakou shodu na tom, jak přehodit zrezivělou výhybku a spalování uhlí a dalších fosilních paliv ukončit. Otázkou je, jak rychlým cílem má být stav, kdy se nebude zvyšovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a zahřívání planety ze zastaví před hranicemi, které jsou podle vědců kritické pro život a blahobyt lidí i dalších bytostí.

Mezi varovné znaky globální změny patří sílící a častější extrémní projevy počasí, sucha, požáry, povodně, oteplování a okyselování oceánů i zrychlující růst mořské hladiny. Tyto a další sílící jevy jsou zřetelné po celém světě. Předpovědi klimatologů, které sahají až do 60. let minulého století, jako například model Syukura Manabeho, který za svou práci letos obdrží Nobelovu cenu, se naplňují. Možná i proto ve srovnání s předešlými konferencemi už probíhající změnu klimatu v Glasgow nikdo nezpochybňoval.

Delegáti stáli před mnoha palčivými otázkami: Jak se v ochraně klimatu posunout od slibů ke skutečnému obratu? Dokáže bezmála 200 zemí nechat stranou dílčí vzájemné spory a konkurenční boje a najít shodu na rychlém snížení emisí skleníkových plynů? Jak se podaří do řešení promítnout situaci bohatých rozvinutých zemí, které za klimatickou změnu nesou podstatně větší historickou odpovědnost než rozvíjející se státy, jež jsou teď v mnoha případech změnou klimatu více ohroženy?

Vyjednavači přitom museli dosáhnout jednomyslné shody. Bez kompromisů to proto nešlo a mnozí zúčastnění měli v živé paměti relativní neúspěch klimatické konference v Kodani z roku 2009, s níž byla také spojena velká očekávání.

Klimatická dohoda nestačí. Nepřekonali jsme hluboké rozdíly, řekl Guterres. Na řadě je ‚nouzový režim‘

Číst článek

Organizaci setkání navíc komplikovala pandemie, kvůli které musela být jedna z nejvýznamnějších klimatických konferencí OSN posledních let o rok odložena. Výmluvným symbolem je, že komplex Scottish Event Campus, kde se nakonec konference uskutečnila, se v minulém roce dočasně proměnil na záložní nemocnici pro pacienty s covidem-19. Samotný průběh celé akce pak ztěžovalo každodenní testování účastníků a další epidemická opatření omezující kapacitu. Mnozí lidé se kvůli tomu akce nemohli zúčastnit, což zpochybnilo slib britských pořadatelů, že půjde o jednu z nejinkluzivnějších klimatických konferencí vůbec.

Hlavním cílem, který si vytklo britské předsednictví, bylo ověřit kurz, který si státy vytyčily v přelomové klimatické dohodě schválené před šesti lety v Paříži. Tím je snaha udržet nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupně ve srovnání se stavem před průmyslovým obdobím, v horším případě do dvou stupňů. Konference měla ukázat, jestli jsou státy s odstupem času po obměnách vlád stále na jedné lodi. Příklad USA pod vedením Donalda Trumpa všem připomenul, jak jsou mezinárodní spojenectví při ochraně klimatu křehká.

Pařížská klimatická dohoda je přitom relativně obecný a stručný dokument. Na upřesňování pravidel jejího plnění státy pracovaly v uplynulých letech. Dokument mimo jiné stojí na dobrovolných závazcích (NDCs) a plánech zemí na snižování emisí. Ty měly jednotlivé smluvní strany revidovat a aktualizovat pět let po podpisu smlouvy. Právě proto byla na jednání v Glasgow upřena tak velká pozornost. Tam se mělo ukázat, jestli země kolektivní cíl skutečně promítly do svých plánů. Stojí za zmínku, že státy se v Glasgow mimo jiné dohodly na nedořešených bodech Pařížské dohody, jako jsou pravidla jejího plnění, mezinárodní obchod s uhlíkovými kredity nebo reportování emisí.

Mitigace

První týden konference přinesl v této oblasti řadu oznámení a posílení ambicí některých států, které tak dosud neučinily. Indický premiér Nárendra Módí představil chystanou cestu Indie k dosažení nulové bilance emisí v roce 2070 a mimo jiné slíbil, že polovina energie v zemi bude na konci této dekády pocházet z obnovitelných zdrojů. V tu chvíli bylo jasné, že k cíli klimatické či uhlíkové neutrality se už přihlásili všichni největší světoví emitenti skleníkových plynů: Čína (do roku 2060), USA (2050), Indie (2070), EU (2050), Rusko (2060), Japonsko (2050).

Podle uskupení vědců z Oxfordské univerzity, kteří stojí za webem Net Zero Tracker, už snížení emisí téměř na nulu a zadržení zbylých přírodními či technickými postupy přislíbilo na 135 zemí, 230 měst a 640 firem. Zahrnují 85 % světové populace a 88 % emisí skleníkových plynů. Rozhodně tak neplatí, že by v tom byla Evropská unie sama, jak někdy v minulosti zaznívalo.

Badatelé z Melbournské univerzity následně spočítali, co by splnění všech dlouhodobých cílů znamenalo v praxi. Ukázalo se, že by státy v takovém případě teoreticky skutečně mohly omezit oteplení v tomto století na úrovni několika desetin pod dvěma stupni. To je ovšem ten nejoptimističtější scénář. Je třeba vzít v potaz, že sliby jednotlivých států mají různou váhu. V případě některých z nich jde zatím pouze o deklaraci, zatímco jinde už mají cíl klimatické neutrality podložený podrobnými plány a vtělený do legislativy.

Když vědci z projektu Climate Action Tracker, kteří od roku 2009 analyzují závazky jednotlivých států, přihlédli k aktuálním cílům zemí pro toto desetiletí, došli k závěru, že jsou v mnoha případech v rozporu s dlouhodobými plány a vizemi o dosažení klimatické neutrality v dohledné době. Pravděpodobnější trajektorie tak podle jejich analýzy míří spíše někam k 2,4 stupně, a to za předpokladu, že země budou brát své sliby pro toto desetiletí vážně a neodloží jejich plnění.

Situace tak ve světle varování vědců, kteří doporučují nepřekračovat cíle stanovené Pařížskou dohodou, nevypadá dobře. „Značná část naší civilizace by se pak mohla ocitnout bez vody. Měli bychom problém s udržením potravinové bezpečnosti a už vůbec nemluvím o tom, jaký problém bychom měli zajistit této civilizaci energii. To znamená žízeň, hlad, chudobu,“ popisuje pro Radiožurnál některé hrozby pro společnost v situaci, když by se klimatický systém „vykloubil ze všech kloubů“ profesor Michal Marek, který vede Ústav výzkumu globální změny AV ČR.

„Pařížská dohoda je fakt imperativ. Jestli to neudržíme, tak se dostaneme do neuvěřitelných problémů a pak bude nějaké počítání, kolik nás má stát Green Deal, úplně malicherné. Pak to bude takový průšvih a bude nás to stát tolik, že se nestačíme divit. Do půl roku pak všichni můžeme být totálně chudí,“ myslí si biofyzik Marek, který hodnotí dohodu s Glasgow s haškovskou nadsázkou jako úspěch Strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale je třeba podle něj pamatovat na to, že odhadovaná trajektorie před rokem 2015 mířila k oteplení o čtyři stupně. Takže přinejmenším na úrovni slibů je vidět jistý posun k lepšímu.

V závěrečné dohodě z Glasgow se navíc státy shodly na tom, že své plány na omezování emisí zaktualizují už příští rok, aby byly v souladu s Pařížskou dohodou. Původně to přitom mělo být až za dalších pět let. I proto mohl předseda konference v Glasgow Alok Sharma v samém závěru oznámit, že hlavní cíl byl splněn: „Jde o křehké vítězství. Udrželi jsme slib udržet oteplení o 1,5 stupně při životě. Ale má slabý puls… Věřím, že jsme dosáhli historické dohody. Posuzováni ovšem budeme podle toho, jestli státy skutečně splní své závazky,“ připomněl Sharma.

Z pohledu klimatologů je teoreticky možné tento cíl splnit, ale český zástupce v IPCC Radim Tolasz z ČHMÚ je v tomto ohledu spíše skeptický: „IPCC už v srpnu řeklo, že 1,5 stupně teplotního rozdílu od předprůmyslové doby bude překonáno někdy po roce 2030. Pokud ty závazky států budou hodně přísné, tak se může stát, že to překročení bude jen krátkodobě a do konce století teplota klesne do 1,5 stupně. Ale ty závazky, tak jak jsou teď na stole a jak se vyjednávají, k tomu vůbec nesměřují. Směřujeme stále nad dva stupně,“ upozorňuje český klimatolog.

Summit v Glasgow nakonec uhlí nezavrhl. Na nátlak Číny a Indie se píše v závěrečném textu o ‚odklonu‘

Číst článek

Ze zvláštní zprávy IPCC z roku 2018 také vyplývá, že státy by v tomto desetiletí musely snížit emise skleníkových plynů o 45 % ve srovnání s úrovní v roce 2010, aby se svět dostal na optimističtější trajektorii a udržel nárůst teploty pod 1,5 stupně. Státy tento poznatek v dohodě přímo zmiňují. V případě hranice dvou stupňů by snížení mělo být ve výši 25 %, jak připomíná Tolasz. „Ještě před pěti lety nám přitom z modelů vycházelo, že hranici 1,5 stupně překročíme až po roce 2040. To znamená, že to časové okno se zavírá spolu s tím, jak odsunujeme opatření, a z druhé strany tím, že se změna klimatu zrychluje.“

Dohoda z Glasgow tedy v tomto ohledu posílila naději. Zároveň jde stále jen o sliby, které můžou zůstat na papíře. „Je důležité, jak ta dohoda bude naplňována v praxi za rok, za dva, za pět a deset let. Je dobře, že se na něčem dohodli. Také to mohlo dopadnout tak, že by svět odešel od Pařížské dohody. I taková věc se na mezinárodních jednáních může stát. K tomu nedošlo. V podstatě se svět rozhodl pokračovat v tom, k čemu se zavázal v Pařížské dohodě. Můžeme si myslet, že by to mělo být rychlejší. Věda si to myslí, ale buďme rádi alespoň za takovou politickou dohodu,“ vysvětluje Tolasz, proč je v hodnocení závěrů z Glasgow opatrný.

„Kdo si přečte zprávy IPCC, které uvádějí rozdíly při oteplení o 1,5, dva či tři stupně, zjistí například, o kolik víc plochy bude postiženo příbojovými bouřemi nebo o kolik více obyvatel bude mít problém s udržením potravinové soběstačnosti. Pak pochopí, že svět se žene do nejednoduché situace. Na druhou stranu jako geograf dokážu pochopit, že jsou státy a oblasti na Zemi, kde je neuvěřitelné množství chudých lidí a tím pádem budou svou uhlíkovou stopu zvyšovat. Proto je vyspělý svět tlačen k tomu, aby snižoval emise a staral se o krajinu více než rozvojový svět. Tam musíme očekávat, že to nebudou mít v dalších letech jednoduché. My jsme zbohatli na uhlí a dneska jim de facto zakazujeme, aby oni zbohatli na uhlí. Takže jim musíme pomoct,“ říká Tolasz.

Nejde přitom jen o rozdíly v odpovědnosti mezi státy. Z nedávné analýzy organizací Oxfam a Stockholmského environmentálního institutu vyplynulo, že za více než polovinu (52 procent) kumulativních emisí CO2 mezi roky 1990 a 2015 bylo odpovědných 10 procent nejbohatších obyvatel planety (630 mil. lidí). Chudší polovina pozemšťanů za stejnou dobu vygenerovala jen 7 procent emisí (3,1 mld lidí).

Finance a adaptace

Právě klimatické finance byly podle očekávání jedním z klíčových témat konference a ovlivnily jednání i v jiných otázkách. To už v samém úvodu předznamenal ve svém projevu britský premiér Boris Johnson: „Právě zde v Glasgow před 250 lety přišel James Watt se strojem poháněným párou, která vznikala spalováním uhlí. A ano, přátelé, přivedli jsme vás na místo, kde začal tikat stroj soudného dne. A přestože průmyslově vyspělé země po 200 let naprosto nevěděly o problému, který vytvářely, máme nyní povinnost najít prostředky, sto miliard dolarů ročně, které byly slíbeny.“

Odlesňování v Brazílii zrychlilo. Navzdory klimatické konferenci přišel prales o největší plochu od roku 2015

Číst článek

To uvedl Johnson s tím, že z částka slíbená od roku 2020 ročně chudším státům na boj s klimatickou změnou se podle OECD vybrala jen z 80 %. Z dosavadních jednání vyplynulo, že peníze určené především na projekty Zeleného klimatického fondu státy v požadované výši vyberou až v roce 2023. Nedoplatky pak nehodlají nijak kompenzovat, jak Českému rozhlasu potvrdil hlavní německý vyjednavač Jochen Flasbarth, který měl spolu s kanadským kolegou Jonathanem Wilkinsonem na starosti vyjednávání se zástupci dalších bohatých zemí o tom, jak a kdy svůj slib splní:

„Nejde o právní závazek. Ale pokud cíle nedosáhneme, budeme mít co vysvětlovat. Ovšem jsem velmi optimistický,“ uvedl s tím, že v příštích letech by podle něj měly bohaté země přispívat ročně dokonce víc než slíbených 100 miliard s ohledem na nástup klimaticky odpovědných vlád v řadě států.

To ovšem nemění nic na tom, že slib pro tento rok nebyl naplněn, což podemílá důvěru mezi bohatými zeměmi a chudšími státy, které se chtějí rozvíjet a zároveň mají omezovat své emise skleníkových plynů a zvládat sílící dopady změn klimatu. Jak ukazuje detailní analýza serveru Carbon brief, Německo přitom patří spolu s Japonskem mezi nejštědřejší donory, kteří v průměru věnují zhruba devět miliard dolarů ročně. Česko pro srovnání svůj přislíbený příspěvek v řádu několika milionů dolarů stáhlo a v uplynulých několika letech žádnou pomoc do Zeleného klimatického fondu neposkytlo.

Ovšem problém je podle odborníků i v tom, že částka stanovená v roce 2009 neodpovídá dnešním nárokům. „100 miliard dolarů nestačí. Je to politická částka navržená v roce 2009 a je zastaralá ze dvou hlavních důvodů. Cíl byl stanoven v kontextu oteplení o 2 °C. To bylo v té době měřítko. Nyní je měřítkem 1,5 °C podle Pařížské dohody. To samozřejmě znamená, že potřebujeme rychlejší snižování emisí všude, včetně rozvojových zemí. Proto potřebují větší podporu,“ myslí si Jan Kowalzik z německé pobočky nevládní organizace Oxfam, která ve své analýze upozorňuje, že většina z věnovaných peněz je momentálně navíc ve formě půjček, které musejí země splácet, takže se kvůli pomoci s ochranou klimatu zadlužují. Otevřenou otázkou také zůstává, kolik peněz bohaté země ročně poskytnou na tyto účely od roku 2025, kdy má začít další pětiletý cyklus.

Stále také existuje nepoměr mezi financemi určenými na snižování emisí skleníkových plynů (mitigace) a přizpůsobování se změnám klimatu (adaptace). Bohaté státy vynakládají víc peněz na opatření z první skupiny, přičemž podíl by měl být 50:50, na což poukazuje například generální tajemník OSN António Guterres. Závěrečná dohoda z Glasgow nicméně vybízí bohaté země, aby peníze vynaložené na adaptaci do roku 2025 přinejmenším zdvojnásobily. Státy také navýšily o 351 milionů dolarů příspěvky do Adaptačního fondu, který vznikl už před dvaceti lety.

V kontextu toho, kolik peněz je na adaptaci potřeba, jde ovšem podle předního amerického ekonoma Jeffreyho Sachse o špatný vtip: „Vybrali 351 milionů dolarů. Děláte si legraci? Celý ten postoj, že jde o něco nového, je úplně mimo. Tyhle debaty se vedou už 20 let. Je mi líto, ale tohle je vážně ubohé… Jen adaptace New Yorku vyjde na nějakých 50 miliard dolarů či víc. Pojďme se podívat na škody, které se pohybují v desítkách či stovkách miliard dolarů ročně, a upravme podle toho mechanismy, které mají tyto problémy skutečně řešit,“ uvedl v rozhovoru pro britský rozhlas BBC.

Ztráty a škody

S tím je nepřímo spojena také debata o otázce „ztrát a škod“. Tento koncept zahrnutý v Pařížské dohodě jako jeden z pilířů smlouvy se týká dopadů změn klimatu, na které se nelze přizpůsobit, a škod, které už vznikly. Ve výsledku má jít o klimatické kompenzace pro zranitelné chudé země, které nesou za změnu klimatu minimální historickou odpovědnost. Jde například o státy sužované suchem jako Keňa či Somálsko nebo státy, jimž hrozí, že v dohledné době zmizí pod hladinou moře jako Tuvalu či Maledivy a další ze skupiny Malých ostrovních rozvojových zemí (SIDS).

Bohaté země v čele s EU a USA ovšem v Glasgow odmítly závěr, který by mohl vést k vyplácení kompenzací, a odsunuly řešení této otázky na později. K malému symbolickému posunu ovšem došlo. Historicky první zemí, která klimatické reparace poskytla, se stalo Skotsko, poté co premiérka Nicole Sturgeonová v Glasgow na tento účel věnovala dva miliony liber. Vysloužila si za to pochvalu bangladéšského vědce Saleema Huqa, veterána klimatických konferencí, který radí skupině osmačtyřiceti nejméně rozvinutých států.

🎥Prof @SaleemulHuq's at @CANIntl's press conference
Scotland @NicolaSturgeon the only true leader putting £2 million towards a @LossDamage fund! "So far, US is offering 0$, Germany is offering 0€, everybody else is offering 0💵 Surely that's not right."😞 #PayUp4LossandDamage pic.twitter.com/yns779Jn3x

— ICCCAD (@ICCCAD) November 13, 2021

Podle analytičky Romany Březovské z Asociace pro mezinárodní otázky se ovšem tento závěr dal čekat mimo jiné proto, že ztráty a škody jsou velmi těžko kvantifikovatelné: „Máme mitigační cíl, který je vlastně zřejmý. Státy se shodly na hodnotách 1,5 stupně a 2 stupně, ale už i u té adaptace je velmi složité vymyslet nějaké číslo, které by mělo poukázat na to, jak na tom svět je v kontextu klimatické odolnosti. A ta otázka ztrát a škod jde ještě o kousek dál, protože už řešíme škody a ztráty, které se skutečně staly. Obecně je těžké je vyčíslit a k tomu změřit například kauzalitu mezi nějakými cyklony a zvyšující se teplotou. Právě s ohledem na tuto komplexitu je těžké celou problematiku vměstnat do jednoho čísla. Otevření této otázky je taková Pandořina skříňka,“ popsala v rozhovoru během konference Březovská s tím, že bohaté státy se obávají velkých částek, které by musely začít vyplácet.

To potvrzuje i hlavní český vyjednavač na klimatických konferencích Pavel Zámyslický, který vede odbor energetiky a ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí. Připomíná, že aktuálně běží proces ze Santiaga, v rámci nějž země jednají o tom, jak koncept ztrát a škod uplatnit. „To, že by teď vznikl nějaký nový fond, je podle nás problematické i proto, že je těžké dokázat, že daná škoda se stala kvůli změně klimatu. Hlavně by to představovalo obrovské budoucí další náklady. V tuhle chvíli spíš řešíme dosažení slíbených 100 miliard dolarů ročně a dalšího cíle Pařížské dohody pro mezinárodní klimatické finance k roku 2025,“ uvedl Zámyslický.

Uhlí

Bod závěrečné dohody z Glasgow, který naopak mnohé analytiky i vyjednavače překvapil, je článek zmiňující útlum spalování uhlí a dotování fosilních paliv. Původní návrh doznal mnoha změn a Indie s Čínou text pozměnily v samém závěru konference, což mnohé země pobouřilo. Státy nakonec jednomyslně schválily text, v němž se namísto „ukončení“ píše o „útlumu“ uhelné energie a také o ukončení „neefektivních“ dotací fosilních paliv. Zmíněn tam také není jakýkoliv termín. Článek má proto spíše symbolický význam.

25:03

Glasgow je jiné. Změny klimatu se nezpochybňují, emise dosáhnou vrcholu a začnou klesat, říká expert

Číst článek

I tak ale panovalo očekávání, že země závisející na fosilních palivech jako Rusko, Saúdská Arábie, Austrálie a další tento článek odmítnou, jako už to udělaly v minulosti. Nestalo se tak a přímá zmínka o odklonu od spalování fosilních paliv se vůbec poprvé dostala do závěrů klimatické konference OSN. Pro mnohé to může být překvapivé vzhledem k tomu, že tato jednání trvající více než čtvrt století se týkají především snižování emisí skleníkových plynů, ale je to tak a leccos to vypovídá o kompromisech a diplomatickém jazyku, které komplexní vyjednávání mezi různými skupinami států provází.

Analytička Kateřina Davidová z Institutu pro evropskou politiku Europeum zmínku hodnotí jako velký krok vpřed. „Dává to jasný signál, že uhlí celosvětově pomalu končí, i když ta rychlost by měla být samozřejmě rychlejší, aby to bylo v souladu s cílem 1,5 stupně oteplení… Není to sice vymahatelné, ale pokud by státy dělaly doma něco v rozporu s tím, co tady na světovém jevišti podepsaly, tak je pak snazší pro občanské společnosti, mladé lidi apod. jim to vytknout a snažit se je dotlačit k tomu, aby své závazky naplňovaly.“

Důlního kanárka ohlašujícího konec uhlí v celosvětovém měřítku v dohodě vidí také šéfka nevládní organizace Greenpeace Jennifer Morganová: „Teď už je opravdu jasné, že uhlí končí. Byli bychom rádi, kdyby prošel silnější text. Ale když to zkombinujete se sliby několika zemí, které tady na konferenci oznámily plánovaný konec spalování uhlí – to se týká například Vietnamu nebo Ukrajiny – a připojíte k tomu nový závazek dvaceti států, které chtějí ukončit financování fosilních paliv, tak dostanete velmi jasný signál, že uhlí je věcí minulosti a musíme se rychle posunout do budoucnosti. Žádná přídavná jména v textu na tom nic nezmění,“ uvedla Morganová po schválení dohody z Glasgow v rozhovoru pro Český rozhlas.

Deklarace

Tím se dostáváme od vybraných bodů hlavních jednání k doprovodným iniciativám států, které v průběhu dvou týdnů v Glasgow učinily. O plánech na snižování emisí metanu a zastavení odlesňování do konce tohoto desetiletí už jsme psali. Právě tyto dvě deklarace představené v Glasgow se považují za nejvýznamnější. Kromě toho desítky zemí slíbily v různé míře odklon od uhlí. Také jsme informovali o vzniku aliance zemí Beyond Oil and Gas pod vedením Dánska a Kostariky, které v Glasgow zahájily debatu o stanovení data pro ukončení těžby ropy a zemního plynu. Jde přitom o vůbec první iniciativu tohoto druhu. Lze v tom vidět další signál, že přístup k fosilním palivům se mění.

Další významnou deklarací je Glasgow Financial Alliance for Net Zero, k níž se připojilo na 450 bank a firem z 45 zemí. Přislíbily nasměrovat v nadcházejících letech finance ve výši zhruba 100 bilionů dolarů do transformace ekonomik na cestě ke klimatické neutralitě. Finanční sektor tak vyslal signál, že je připraven do potřebných změn nalít peníze. Ukončení financování fosilních paliv ze strany států, investorů, bank i pojišťoven je přitom klíčové, jak potvrzuje Kateřina Davidová: „Bez toho, aniž by se nějak změnily finanční toky, které zatím stále zvýhodňují fosilní paliva oproti třeba obnovitelným zdrojům, se budou emise snižovat jen těžko. Jsem ráda, že tomuto tématu se na summitu v Glasgow věnovalo poměrně hodně pozornosti,“ podotýká Davidová. Podle letošní zprávy OSN se přitom celosvětově na dotování fosilních paliv vynaloží přes 430 miliard dolarů za rok.

Desítky států, měst, automobilek i velkých firem s vozovými parky a investorů také podepsaly deklaraci, která volá po zákazu prodeje nových osobních vozů a dodávek produkujících emise skleníkových plynů od roku 2040 celosvětově a od roku 2035 na vedoucích trzích. Žádná ze zemí, které v tomto ohledu sehrávají na globálním poli klíčovou roli, jako jsou USA, Čína, Japonsko či Německo, ovšem mezi signatáři není. Dokument nepodepsalo ani Česko s ohledem na to, že dosavadní vláda odmítla obdobný návrh Evropské komise z balíčku „Fit for 55“ na ukončení prodeje nových aut se spalovacími motory v roce 2035. Z výrobců aut se k cíli přihlásily například Ford Motor Company, General Motors, Jaguar Land Rover, Volvo Cars či Mercedes-Benz. Koncerny Volkswagen, Renault, Stellantis, BMW a Nissan se podle serveru Politico rozhodly pro neúčast.

Tichomořské Tuvalu hledá právní způsoby, jak zůstat státem, kdyby zmizelo pod mořem

Číst článek

V neposlední řadě se pak na světové titulky dostala nová společná deklarace Spojených států a Číny. Dvě největší ekonomiky světa a zároveň největší světoví emitenti skleníkových plynů (bezmála 40 %) se shodli na společném řešení „klimatické krize“. Mimo jiné deklarovali, že chtějí snižovat emise CO2 i metanu, chránit lesy a sestaví pracovní týmy, které se budou pravidelně setkávat. Podle Pavla Zámyslického nejde o velké překvapení: „Nejde o první deklaraci tohoto typu. Oni už v minulosti uzavřeli spolupráci v této oblasti. Ale načasování před závěrem konference v Glasgow je pozitivní.“

Krok stvrdil návrat Spojených států k jednacímu stolu. Na rozdíl od Číny navíc USA v Glasgow reprezentoval také prezident. Kromě toho oba státy spolu s dalšími čtyřiceti zeměmi podepsaly dokument s názvem Glasgow breakthroughs v němž deklarují, že budou usilovat o dosažení několika průlomů do konce této dekády. Mimo jiné jde o nízkoemisní výrobu ocele, dostupnost obnovitelného vodíku nebo rozšíření čisté energie a udržitelného zemědělství.

Plnění všech těchto nezávazných deklarací může významně podpořit ochranu klimatu a cíle Pařížské dohody. Jestli ovšem budou brát státy své sliby vážně, ukáže teprve čas. Podle Pavla Zámyslického by se vyplatilo zavést nějaký lepší mechanismus kontroly, ale v případě deklarací podepsaných v Glasgow je optimista: „Jelikož jsou do roku 2030, tak se dá celkem jasně sledovat, jestli k těm cílům státy směřují, nebo ne. A když ne, tak to bude třeba nějak řešit na úrovni COPu (výroční konference smluvních stran – pozn. red.). Státy také procházejí každý rok zhodnocením. Každý rok dávají na stůl emisní inventury a procházejí nějakým přezkumem, takže se dá zpětně řešit stát po státu, co dělají, co nedělají a proč,“ připomíná český vyjednavač.

Situace tak bude jasnější už příští rok, kdy by se měli zástupci bezmála 200 zemí setkat v Egyptě. Vyjednávání na nižších úrovních sice probíhají celoročně, ale výroční konference OSN má podle analytičky Kateřiny Davidové nenahraditelnou roli v tom, že vytváří na státy morální tlak, aby navyšovaly své ambice: „Dva týdny v kuse je celosvětová pozornost upřená na diskuse o klimatu a ti vyjednávači, kteří jsou normálně zvyklí vyjednávat za zavřenými dveřmi, jsou najednou na světovém pódiu. Pokud se něco nevyjedná, tak to všichni vidí. Hraje tady roli mechanismus „name and shame“. Když někdo něco nepodpoří nebo udělá špatně, tak to celý svět vidí a může si ukázat na jednoho viníka. Myslím si, že to sehrálo poměrně velkou roli v tom, že nakonec i ti velcí emitenti jako Čína, Indie, Jižní Afrika nebo Austrálie a další v Glasgow podepsali závěr v takovém znění, v jakém je, i když to pro ně bude poměrně dost náročné splnit.“

Konference COP26 přinesla řadu povzbuzujících slibů i signálů nasvědčujících, že většina zemí, metropolí i velkých firem se chce na snižování emisí podílet. Hodnotit její význam bude ovšem lepší až s odstupem času, kdy se potvrdí, nebo vyvrátí, že státy plní to, co si předsevzaly. Nicméně je možné, že se na událost jednou bude vzpomínat jako na jeden z důležitých momentů další průmyslové revoluce, kdy se svět odvrátil od spalování fosilních paliv a plýtvání omezenými přírodními zdroji k čistším zdrojům energie. Jestli se tak stane, záleží i na Česku, které teď stojí před řadou důležitých rozhodnutí.

A co Česko?

Česko sdílí své klimatické ambice s ostatními státy Evropské unie. Aktuální závazek počítá do roku 2030 se snížením emisí skleníkových plynů o 55 % ve srovnání se stavem v roce 1990. Podle Kateřiny Davidové jde v rámci mezinárodního srovnání o vysokou ambici, i když by přísně vzato měla být ještě vyšší. „Když vezmeme v potaz historické emise Evropy jako regionu, tak by to chtělo snížení aspoň o 60 nebo 65 procent. Zároveň, když to srovnáme s jinými národními příspěvky, tak jde o jeden z nejvyšších.“

Je proto nepravděpodobné, že by ho EU do příštího roku nějak navyšovala. Členské státy se ale posunou v jednáních o návrzích Evropské komise z legislativního balíčku „Fit for 55“. Tam zatím Česko podle Davidové nehraje příliš konstruktivní roli: „Ten balíček vláda od začátku kritizuje, aniž by nabídla nějakou alternativu, jak toho cíle, ke kterému jsme se zavázali, dosáhnout. Určitě nepatříme k zemím, které by pomáhaly k tomu, že se emise budou snižovat,“ myslí si Davidová. Na konferenci v Glasgow to ostatně potvrdil premiér v demisi Andrej Babiš (ANO), který svůj projev před zástupci bezmála 200 zemí věnoval právě kritice návrhů Evropské komise. To nezůstalo bez povšimnutí.

Tisíce lidí demonstrují v Glasgow za klima. ‚Nepotřebujeme další prázdné sliby,‘ řekla Greta

Číst článek

Sdružení více než 1500 nevládních organizací Climate Action Network-International z více než 130 zemí za to České republice udělilo anticenu Fosilie dne (3. místo) Mimo jiné také upozornilo, že Česko má v rámci EU třetí nejvyšší emise skleníkových plynů na hlavu. „Kromě toho, že se vyhýbá mitigačním aktivitám doma, se vyhýbá i pomoci nejzranitelnějším a nejpostiženějším zemím v zahraničí a neposkytlo ani korunu do Zeleného klimatického fondu,“ píše se v odůvodnění.

Česko své příspěvky do fondu, který pomáhá chudším rozvojovým zemím s mitigací i adaptací na změnu klimatu, zastavilo. Podle Tomáše Jungwirtha (Piráti), který vede klimatický tým Asociace pro mezinárodní otázky, by je měla nová vláda obnovit: „Měli bychom dostát své odpovědnosti vůči třetím zemím, které jsou silně zasaženy klimatickou změnou už teď a budou více a nemají pocit, že by měly dostatečnou podporu od nás jako rozvinutých zemí. Kromě Zeleného klimatického fondu se to samozřejmě šířeji váže i k otázce toho, kolik a na co dáváme v rámci rozvojové spolupráce a že jsme pětkrát pod normativem, který by bohaté země měly plnit.“

Česko podle posledního výkazu od roku 1990 snížilo své emise o necelých 38 procent. Největší podíl na tom měly změny v průmyslu v devadesátých letech, jak připomíná profesor Michael Marek: „Měli jsme výhodu v tom, že v 90. letech kvůli ušmiknutí těžkého průmyslu emise spadly. Ale pozor, máme stále na hlavu víc emisí než Čína. Čili stále patříme k nejšpinavějším zemím Evropy. Proklamované výsledky, které nám byly vtloukány v posledních pěti letech, nejsou pravdivé. Svým způsobem se daří ta kotlíková iniciativa, která řeší redukci lokálních zdrojů. Ale v principu si myslím, že máme stále co dohánět,“ podotýká Marek.

Pokud navíc zahrneme emise z půdy a lesů, které v posledních letech víc uhlíku vypouštějí, než zadržují, tak je celkové snížení emisí pouze 28 procent. To podle Radima Tolasze nelze brát na lehkou váhu. „Je pravda, že jsme průmyslově vyspělá země, která s emisemi má větší problém než třeba Švýcarsko, Rakousko nebo některé severské země. Ty problémy tady budou, ale nemůžeme to odsouvat. A pak je tady ještě jeden aspekt, na který se zapomíná. Sice dlouhodobě snižujeme naše emise, ale to v posledních letech přestává platit, protože do emisí se započítává pohlcování uhlíku v lesích. A naše lesy po kůrovcové kalamitě přestaly pohlcovat uhlík. To znamená, že jako stát začneme být pro mezinárodní komunitu nespolehliví, protože začneme zvyšovat své emise v inventurách z posledních let. To je hodně nepříjemné a Česká republika by se nad tím měla zamýšlet,“ upozorňuje Tolasz.

Česko také patří k menšině unijních zemí, které nemají stanovené datum pro odklon od uhlí, jak vyplývá z monitoringu iniciativy Europe beyond coal. Pokud přepočteme emise oxidu uhličitého spojené se spalováním uhlí na hlavu a sestavíme celosvětový žebříček, Česko by na něm obsadilo 5. místo s 4,4 tuny CO2 na osobu,

Česká uhelná komise dospěla k doporučení ukončit spalování uhlí do roku 2038. Vláda ovšem letos vzala návrh pouze na vědomí. Kritici namítají, že k odklonu dojde dřív i kvůli situaci na trhu a rostoucí ceně emisních povolenek. Analýza německého think-tanku Agora Energiewende v loňské studii odhadovala rychlý odklon i bez zásahů státu: „Pokud nedojde k regulačním zásahům nebo jiným neekonomickým omezením, očekáváme, že kapacita hnědého uhlí se v českém energetickém sektoru v následujících v letech 2020 až 2030 sníží na polovinu,“ píše se ve studii, která se přímo věnuje Česku.

Naděje na splnění Pařížské dohody. Sliby ze summitu COP26 by mohly udržet oteplení pod dvěma stupni

Číst článek

Vedoucí klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Jungwirth navíc podotýká, že spalování uhlí po roce 2030 je jen těžko slučitelné se závazky ke snižování emisí. Ze studie makroekonomických dopadů odklonu od uhlí, kterou sestavil s pomocí modelu WiseEuropa, navíc vyplývá, že včasnější termín se Česku vyplatí: „Rychlejší odklon od uhlí znamená více přidané hodnoty v ekonomice, více pracovních míst v energetice i dalších sektorech, a to zejména i kvůli penězům ušetřeným za emisní povolenky. Nevidím tedy ekonomický ani klimatický důvod v tom, aby nová vláda otálela s významnou podporou nástupu obnovitelných zdrojů, ale také flexibility a dalších síťových služeb, které umožní, abychom měli stabilní, ale zároveň nízkouhlíkový energetický systém v horizontu deseti či patnácti let,“ podotýká Jungwirth.

Češi přitom v nadcházejícím roce budou v klimatické politice hodně vidět a můžou ji významně ovlivnit v dobrém i špatném slova smyslu. V rámci nadcházejícího předsednictví Česka v Radě Evropské unie bude ve spolupráci s Evropskou komisí koordinovat i jednání o ochraně klimatu za celou Evropskou unii. Na příští klimatické konferenci OSN v egyptském Šarm aš-Šajchu tak čeští vyjednavači mají vést jednání za celou sedmadvacítku a na Česko tak může být právem upřena větší pozornost. I proto by bylo dobré mít splněné domácí úkoly a v ruce jasnější plán, jak chce vláda naplnit dlouhodobé klimatické cíle, k nimž se Česko zavázalo. O nehostinnosti světa, v němž mají žít další generace, se totiž teď nerozhoduje jen ve Washingtonu a Pekingu, ale i v Praze a Bruselu.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít