Smrt Jana Masaryka dodnes rozděluje společnost. Jde i o symbol nastupující totality, míní historik
Příjmení Masaryk patřilo v období prvorepublikového Československa k velmi obdivovaným. Nejvíc byl uctíván zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk. Už jen to, že mu lid říkal „tatíček“ leccos naznačuje. Syn Jan se od otce velmi odlišoval, ale populární byl také. Jeho nečekaná smrt se stala mezníkem ve vývoji státu – a společnost rozděluje dodnes.
Obliba bodrého, vtipného a veselého Jana Masaryka (14. září 1886–10. března 1948) souvisela i s jeho rozhlasovými pořady, které vysílal prostřednictvím londýnského vysílání BBC do okupovaných území v období 2. světové války.
Po konci války se stal ministrem zahraničí ve vládě Národní fronty – už v té době přinejmenším podivné. Hovoří se hlavně o sporném přijetí, respektive nepřijetí Marshallova plánu, který měl přispět k obnově ekonomiky evropských států.
Demise?
Přestože ho československá vláda schválila, stačilo „kývnutí prstem z Moskvy“ a vše bylo jinak. Z té doby je také Masarykův výrok o návratu z Moskvy v pozici „Stalinova pacholka“. Stejně tak je diskutabilní Masarykův postoj k demisi demokratických ministrů, kterou ač podle vzpomínek aktérů přislíbil podat – ale nakonec ji nepodal.
Historik František Hanzlík k tomu říká: „Podle mého názoru byl k tomuto postoji přinucen. Tehdejší komunistické tajné služby shromažďovaly kompromitující materiály i na členy vlády – a když to bylo výhodné, použili je.“
25:56
Mucha, Beneš, Čapkové i Štefánik. Většinu elity první republiky tvořili svobodní zednáři
Číst článek
A tak šel Masaryk „s lidem“ – jak sám řekl – a pokračoval v pozici ministra zahraničních věcí v komunistické vládě vedené Klementem Gottwaldem. Proč, to je otázka, na kterou stále nemáme odpověď. Komunistům se „hodit“ mohl, stejně jako prezident Edvard Beneš. Protože tím dávali světu najevo, že se přece nic tak strašného nestalo a neděje, když dva muži – symboly demokratického státu – zůstávají na svých místech.
Složité to bylo i u našich krajanů ve Spojených státech. „Naši krajané si mysleli, že osvobozením země byla obnovena cesta k prosperující demokracii podobné předválečnému Československu a poskytovali i po válce materiální pomoc,“ popisuje historik.
A dodává: „Někteří považovali únorové události za změnu v řízení státu, ale jiná část za nástup k totalitnímu státu. Smrt Jana Masaryka pro ně všechny byla velkým šokem.“
V krajanském listu nazvané Denní hlasatel vyšel 30. srpna 1951 text: „Při předvčerejší nástupní audienci nového československého velvyslance ve Spojených státech dr. Vladimíra Procházky, prohlásil k úžasu celého světa prezident Truman, že byl Jan Masaryk zavražděn.“
Jde o jednu z verzí, další zvažuje psychické rozpoložení, kdy mohl být Masaryk okolnostmi k sebevraždě donucen.
V posledních třiceti letech probíhaly výzkumy hned několikrát – navíc i s užitím nových a moderních vyšetřovacích metod. Jednoznačný výsledek ale nikdy nezazněl – a zřejmě už nikdy nezazní.
Na otázku pořadu, jestli smrt Jana Masaryka rozděluje společnost, historik František Hanzlík odpovídá: „Rozděluje, a to dodnes. Jeho smrt se stala symbolem nastupujícího totalitního režimu a odporu krajanů ve Spojených státech. Ti s jeho jménem spojovali všechny akce na podporu demokracie v Československu.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
