Latinské slovo imperium označovalo nejvyšší moc ve státě. Impérium měli ve starém Římě dva hlavní úředníci, konzulové, a také diktátoři, kteří byli namísto nich voleni v době velkého nebezpečí. Ten, jemuž obec svěřila impérium, byl vrchním velitelem vojska a nejvyšším soudcem. Měl právo vyžádat si auspicium - čtení božské vůle z letu ptáků, z vnitřností zvířat, neobvyklých úkazů a nebeským znamení.

RČENÍ POD RENTGENEM Praha 8:00 19. srpna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

A bez auspicií by byl Řím v koncích. Potřeboval je před zahájením války, před volbami i před hlasováním o důležitých zákonech. Mimo Řím směl nositel impéria razit mince a odsuzovat k smrti. A z titulu vrchního vojevůdce rozhodoval o dělení kořisti.

Časem se vžil zvyk, že imperátorem se stává jen vojevůdce, kterého vybrali vojáci či senát. Podmínkou bylo, že zvítězil v důležité bitvě. Titul mu však byl pouze propůjčen. Platil do doby, než se imperátor slavnostně projde po Římě s legionáři, válečnou kořistí a zajatci. V době průvodu, triumfu, byl triumfátorem.

Prvním římským politikem, který si řekl o doživotní imperátorský titul, byl Caesar. Užíval si ho jen pár měsíců, pak byl zavražděn, ale to neodradilo Caesarovy císařské následovníky, kteří imperátorství zařadili na čestné místo své titulatury. Vzpomínku na to uchovala například angličtina, v níž se císař řekne emperor. Jiné jazyky, třeba čeština, němčina nebo ruština, zůstaly u Caesarova jména, které si příslušně upravily.

Malá poznámka na okraj: Římany by šokovalo naše přesvědčení, že císař je nejvyšší světský panovník, v pozdní antice totiž caesarové bývali podřízeni augustům.

Území, na němž platilo impérium, se označovalo stejným výrazem.  Proto se Římské říši mohlo říkat Imperium Romanum.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít