Heydrich? „Zlý výraz, to mi utkvělo,‘ vzpomíná jeho zahradnice

Helena Vovsová se narodila v Praze. 12. února 1926. Jako dítě onemocněla tak těžce, že lékař její rodině doporučil, ať se odstěhují na venkov. Za Prahu. Rozhodli se pro Panenské Břežany. Město se dvěma zámky, z nichž jeden si za války zabral státní tajemník Úřadu říšského protektora Karel Hermann Frank, a ten druhý se měl stát Heleně domovem…
To už byla válka. A teď se nevědělo, co se mnou. Školy zavřený. Táta tvrdil, že za rok bude po válce a pak, že se uvidí. A jednou přišla známá k nám, která byla zaměstnaná v zahradnictví v tom zámku Ferdinanda Blocha. To byl majitel toho zámku, kterému patřilo to zahradnictví. A povídá: My tam potřebujeme lidi, tak ať tam Helenka jde. No a já mám ráda kytičky. No a prý: Šla by si tam? A já povídám: šla. Já jsem tam nastoupila 31. března 1941, to mně bylo necelých 15 let. Byl to můj osud.

Na dolním zámku v Panenských Břežanech v té době žil říšský protektor Konstantin von Neurath.
To byl Neurath I. A my jsme tam, asi těch pět ženských, já nejmladší, uklízely v tom zámku. Byl krásně zařízený. Dole v přízemí bylo v chodbě plno paroží. A pak nahoře byl krásný sál. Tam byly asi tři nebo čtyři velké křišťálové lustry. Krásné to tam bylo, zařízené. No a ten to nechal, pak byl odvolaný. A přijel Heydrich.

To se psalo jaro 1942.
Tak, že se bude dělat nějaké přivítání. Tam naproti je hájovna, šla jsem do ní pro chvojí, že budeme dělat Willkommen nebo něco takového. Jdu zpátky s náručí toho chvojí, přicházím a podívám se: za vraty vidím dva vojáky na koních. A on to byl Heydrich s pobočníkem. Oni přijeli dřív, než jsme věděli. A teď na mě německy promluvil, bylo jasné, že chtěli, abych jim otevřela bránu. Já se koni navíc bojím! Tak jsem odhodila chvojí, otevřela bránu, přiběhnu dolů - protože zámek je nahoře a pak je malá a hlavní cesta - tak jsem seběhla dolů a říkám: Ježiš, on už je tady Heydrich. Já už jsem ho viděla támhle na koni. Byli jsme překvapení, tak už se žádná okrasa nedělala, protože už tady byl. Už přijel dřív.

Helena pracovala v zahradnictví, ne přímo na zámku. Co se tam děje, se dozvídala jen od služebnictva.
Já jsem dost často chodívala do kuchyně, skoro každý den nebo obden. Nosívala jsem tam zeleninu a kytky. Tam jsem se všechno dozvěděla: kdy se milostpaní špatně vyspala. Ona měla takový tenký hlásek, nebyla hezká. Měla kozí nohy - hubený, rovný. Jinak byla blondýna, modrooká. Na vlasech nosila černou síťku. No nic moc. 

Samotného zastupujícího říšského protektora vídala jen občas, nejčastěji při jeho příjezdu nebo odjezdu ze zámku. To se vždycky postavili do pozoru stráže v obou dřevěných boudách u brány. Naposledy Helena Heydricha viděla 27. května 1942. V den atentátu.
Já jsem chodila sekat trávu na plac. A ten den jsem tam taky byla a zrovna jsem vysypávala trávu - tak se takhle podívám a vidím, jak Heydrich s Linou a s Silke jdou ze schůdků z haly ven. Tam je asi čtyři nebo pět schodů. A vidím ještě, jak Heydrich vzal celkem do náruče svou dceru Silke. Byly jí asi tak tři roky, malá holčička, modrooká. Takový culíčky měla utažený. Jak ji zvedl, tak jsem slyšela auto. On nasedl a odjížděl.

O tom, že Heydrich do cíle své cesty nikdy nedorazil, se Břežanští dozvěděli ještě ten den.
Tam byl takový křik na vsi. Bylo to slyšet tam k nám a tam se shromažďovali vojáci. My jsme se dohadovali, co to je, a pak jsme si říkali, že asi mají nějaké shromáždění nebo něco. Že třeba na sebe čekají. No a pak to utichlo a nic. Já jsem zrovna něco dělala ve skleníku a přišel tam Hans Wippler, který byl podkoní Heydricha, a měl na rukou Silke. Přišel ke mně a povídá: Na šéfa byl spáchaný atentát. A já povídám: A je mrtvý? A on: Noch nicht.

Ještě ne. 
No a za chvilku odešel, tak já vyběhla z toho skleníku… Hele, já o tom mluvím a už mi chlupy…. už je mi zima, na mě už to jde znova. My jsme měli hrůzu, co bude, jestli nás budou vyslýchat. Atentát? Ani to slovo jsme neznali. Jenom vraždu nebo zabití. Ale dělali jsme normálně do večera, nic se nedělo.

O více než týden později pak Helena na zámku potkala Heydrichovu manželku Linu… 
Stála tam a dívala se z okna na nádvoří a já ji zdravila. Trošku se jako pootočila, nevím, jestli mi odpovídala nebo ne, ale viděla jsem, že brečela. Měla ubrečený oči. Tak jsem pak přiběhla dolů a říkám: Zdravila jsem starou a brečela. No, tak možná, že prý umřel. 

V létě toho roku začaly na zámku úpravy a do Břežan byly na práci dopraveny desítky terezínských vězňů.
A když bylo posvícení, tak druhý den byla zábava. Já měla volno. Bydlím ve stejné výšce jako horní zámek. Koukáme tam na sebe. Měli jsme tam hrušku. Stála jsem tam na žebříku, trhala jsem hrušky a najednou slyším auto. Víte, to bylo něco, když něco jelo. Tak jsem se podívala - a teď vidím, jak po silnici jede jeden náklaďák a druhý náklaďák. Překvapilo mě to, dva náklaďáky. Ale zapomněla jsem na to.

Ráno jsem přišla do práce a bylo nám řečeno, že přišli Židé na práci, že se s nimi nesmí mluvit a tím to takhle začalo.

S Židy nesměli zaměstnanci zámku navazovat ani oční kontakt. Přesto se s některými z nich Helena seznámila. Jeden se jmenoval Milan...
Hezký kluk. Mně už bylo 16, nebo tak nějak, a jemu asi 18 nebo 19. A jestli bych mu něco přinesla nebo koupila. A já jsem řekla, že jo.  

Táta měl kamaráda a to byla rodina, která schovávala židovskou rodinu. A oni ji celou popravili. Vím, že táta přišel domů a říkal to. A povídal mi - a to už věděl, že jsou na zámku Židé - a říkal: ne, abys si s nima něco začala. A já jsem si pomyslela: Jak bych k nim přišla? Takže rodiče to ani nevěděli, že něco dělám.

Dalšími vězni, kterým pod hrozbou oprátky pomáhala, byli jistí Franta a Miky Bajer, za jehož bratrem se dokonce nejednou vypravila do Prahy.
Miky mi říkal, že je to na Dlouhé třídě. No a teď přijdu a on mi říkal, že kdyby se někdo ptal, u koho jsem byla, že mám říct u švadleny. Ta byla nad ním. No a tak jsem tam chodila a chodila. Až jednou říkám zahradníkovi: Zítra ráno bych nepřišla, až v poledne. Ve 12 hodin jezdil autobus z Prahy. Můžu? Jo, klidně. Chtěla jsem jet do Prahy.  A on asi v 10 hodin pak přišel a ptal se: Musíte jet do té Prahy? Nemohla byste až odpoledne? Já povídám: Klidně. A to mě zachránilo. Tak jsem tam jela odpoledne a mezi vchodovými dveřmi jsem se srazila s nějakou paní. A ona mi povídá: Vy jdete za panem – teď on se nějak jmenoval. Já jí neodpověděla. A ona: Rychle se otočte, je to snad asi hodinu, co ho sebrali, je zapečetěný byt. Je to snad asi hodinu, že ho sebrali. Kdybych šla dopoledne, tak mě tam chňapli. 

Po smrti Reinharda Heydricha se stal poručníkem jeho dětí vedoucí gestapa Heinrich Himmler. Heydrichova žena Lina, která na zámku dál žila, se musela ještě před koncem války vypořádat s další ztrátou.
Bylo září a naši fotbalisté jeli hrát do Úžic fotbal. Šla jsem se projít. Tam na návsi je pomník a tam ten Klaus s Heydrem jezdili na kolech. A jezdili od zámku a dělali takovou elipsu k pomníku do vsi. Kdykoli mě míjeli, tak mě vždycky klepli do ruky.

A najednou dupot a křik a lidi běželi, tak jsem zaslechla: Zajeli jsme Heydrichovic kluka. Voják ho sebral ze silnice a nesl ho. A ona ho prý vzala od toho vojáka, měla nějaké bílé šaty, a že prý je měla od krve ze shora až dolů. Ta křičela. To hned chtěla nechat zastřelit toho šoféra. Ta dělala hrozný rámus. Do toho se sjížděli doktoři, byl zmatek, a do toho přijel Himmler. Měl ji nějak utěšovat.

Helena se jako zámecká zahradnice podílela na přípravě Klausova pohřbu. Jeho tělo před obřadem vystavené v panském pokoji.
Ležel tam v uniformě Hitlerjugend a na spánku měl modřinu, to ještě bylo vidět. Chlapi ho pak snesli dolů do haly, tam byl vystavený, u krbu. Nad ním byl velký obraz Hitlera a my jsme kolem dávali zelené kytky. Když byl pohřeb, tak jsme dostali volno. Já jsem ale šla ke známé a ona bydlela proti tomu parku, tak jsem si vlezla na půdu, takže jsem viděla, když šli k tomu hrobu: průvod Hitlerjugend s bubínkama.

S pochodněmi taky…
Jo, to už byla tma. Pozdě to měl. Jako poslední šel jejich koník. Takže já jsem ten hrob viděla.

Helena pracovala na zámku v Břežanech dál. Jednoho dne, když byla zrovna ve skleníku, u malé aleje - jak jí na zámku říkali - zahlédla vojáka.
Jsem se podívala a ježiš! Vidím vojáka, jak se přibližuje. A on to byl americký voják. Přišel a pozdravil mě. Já jsem se dorozuměla, ale styděla jsem se mluvit. A on mi říkal, že je v Plzni s posádkou a že se jel podívat do Břežan, takže jsem viděla jednoho amerického vojáka. Já jsem nevěděla, že je konec války, ale viděla jsem toho amerického vojáka a byla jsem ráda, že to tak bylo.

Byl to konec války, konec nacistických hrůz a konec jedné etapy Helenina života, kdy sloužila u rodiny Reinharda Heydricha… 
Já ho mám v hlavě tak, jak ho ukazovali už na fotografiích. Zlý výraz. To mi utkvělo.

Helena Vovsová po válce břežanský zámek na čas opustila, už za tři roky, v roce 1948, se ale vrátila.  Nastoupila do Výzkumného ústavu kovů, který v zámeckém areálu vznikl. V roce 2021 ukázala historikům původní místo hrobu Heydrichova syna Klause.

Dnes je Heleně už 96 let a květiny, ty má pořád ráda…