Rozhodný hrdina, který vynikal. Gabčík nechtěl jen čekat na pomoc spojenců, připomíná historik

Nejtěžší, ale myslím si nejdůležitější otázka na úplný začátek: proč Gabčík nevystřelil?
Gabčík osudného dne nevystřelil proto, že mu s největší pravděpodobností selhal samopal. Nicméně v daný okamžik neselhal druhý člen skupiny Anthropoid, který pravděpodobně v ten samý okamžik vrhl na Heydrichův vůz speciálně upravenou bombu, a úkol operace Anthropoid tak byl splněn.

Jak stresový nebo možná frustrující ten okamžik, pokud se do něj zkusíme vrátit, musel být pro muže, který měl za sebou poměrně náročný výcvik k tomu, aby právě nic v ten daný okamžik neselhalo?
Přestože byl Josef Gabčík vojákem československé armády od roku 1932, nějakou dobu pak později délesloužícím poddůstojníkem, následně měl za sebou nějakou zkušenost už druhého odboje, tedy z bojů ve Francii, krátkou zkušenost z cizinecké legie a pak náročný výcvik ve Skotsku a později ve Velké Británii, tak přesto se nedá tvrdit, že by ten výcvik ho dokázal připravit na všechno, na všechny tyto okolnosti. 

Přestože se setkal pravděpodobně s nepřítelem v boji, ale na velkou vzdálenost ve Francii, tak toto bylo něco úplně jiného. Určitou roli tam určitě musel sehrát i nějaký psychologický efekt, kdy Heydrich se svou vysokou postavou se postaví v automobilu, čímž ta výška je ještě umocněna. Oba parašutisté byli poměrně malého vzrůstu. Teď tedy dochází k selhání samopalu, oba němečtí vojáci na místě jsou rovněž ve stresu. Dochází tam k selhání zbraní. V podstatě vše, co se na té akci mohlo pokazit, tak se pokazilo v danou chvíli, a to na obou stranách. S výjimkou tedy hodu bombou na zadní část Heydrichova vozu. Takže ten stres v těch několika málo vteřinách musel být obrovský, a to na obou stranách.

Což je pochopitelně situace, kterou vás nenaučí ani příprava vojenská, ať už ve Francii anebo to zmiňované Skotsko. 

Ten samotný kurz, který Josef Gabčík absolvoval ve Skotsku, měl za úkol spíše ho naučit nějakým základním dovednostem, co se týče sabotáží, co se týče fyzického zocelení. V podstatě princip toho kurzu bylo dodat jeho frekventantům patřičnou sebedůvěru ve své schopnosti, ale rozhodně se nejednalo o nějakou důkladnou psychologickou přípravu, tak jak si ji možná představujeme dnes z výcviku speciálních jednotek.

Víme, jak ti britští instruktoři hodnotili ty výkony nejen tedy Josefa Gabčíka, ale i třeba Jana Kubiše?
Hodnocení britských instruktorů bylo v případech obou parašutistů plné superlativů, ale nešlo pouze o vyzdvižení kladných stránek, ale zároveň i zdůraznění těch slabších. V případě Josefa Gabčíka to bylo zejména s ohledem na intelektuálnější činnosti, ve kterých byl podle jejich hodnocení pomalejší. Nicméně mu naopak zase dávají k dobru to, že je velmi rozhodným velitelem menších jednotek, který je schopen splnit vlastně sebemenší rozkaz.

Kdy se vlastně Gabčík dostal do československé zahraniční jednotky? Kdy padlo to rozhodnutí, že po té povinné vojenské službě odejde z toho prostředí československého někam jinam?
Josef Gabčík nastoupil do Československé armády v říjnu 1932 k prezenční službě. Nicméně se mu vojenský život asi zalíbil natolik, že se rozhodl pokračovat dále jako délesloužící poddůstojník, tedy z dnešního pohledu profesionální voják na nějakou krátkou dobu a později začal pracovat v chemických továrnách anebo vojenských chemických továrnách, ať už v Žilině nebo později na dalších místech. A tím zásadním rozhodnutím pro odchod do zahraniční armády byla nepochybně okupace zbytku Čech a Moravy a zejména vytvoření Slovenského štátu, protože už mu to bylo asi vštěpováno v rodině, protože otec Josefa Gabčíka František byl velmi nadšeným čechoslovakistou.

Ale on nestudoval na vojáka, on studoval kováře-zámečníka, takže tam musela převážit nějaká vnitřní, nechci říct, možná touha nebo přesvědčení, že prostě sloužit vlasti se dá lépe v armádě než jako zámečník-kovář.
Podle hodnocení a dokonce i podle Pannwitzovy zprávy, která se týkala vyšetřování atentátu na Heydricha, tak byl Gabčík dobrodružné povahy, což se zřejmě odráží i v tom jeho rozhodnutí odejít za hranice Slovenska. K tomu dochází tedy na začátku června 1939, kdy stejně jako desítky dalších vlastenců odchází do Polska, kde se předpokládalo vytvoření česko-slovenské jednotky. A je takovým paradoxem nebo zajímavostí, že k jeho zapsání do československé jednotky v Polsku dochází 18. června 1939, tedy přesně tři roky předtím, než dochází k tomu poslednímu boji v Kostele svatých Cyrila a Metoděje.

Kdy se Gabčík potkal s Kubišem - už v tom Polsku? 
K setkání Josefa Gabčíka a Jana Kubiše právě dochází v Polsku. Buď už v Krakově, nebo pak později v táboře v Malých Bronowicích a od té doby vlastně tvořili nerozlučný pár, jak na to později pak vzpomínala celá řada jejich spolubojovníků.

Jak se od sebe lišili třeba po lidské stránce? Doplňovali se, byli to kamarádi?Gabčík byl zřejmě prudší povahy, zatímco Jan Kubiš byl vždy hodnocen jako velmi klidný, rozvážný. 

Oba měli za sebou v podstatě stejnou vojenskou kariéru. Oba byli tedy délesloužící poddůstojníci. Na konci roku 1939 už jsou oba povýšeni do hodnosti rotného. Zároveň je pak spojovala i bojová zkušenost ve Francii a spousty hodin společně tráveného času.

Co je ale od počátku nespojovalo, to byla operace Anthropoid, protože tito dva neměli být ve finále těmi, kteří se nakonec do Prahy vydali jako výsadkáři a provedli atentát na Reinharda Heydricha.
Když dochází 3. října 1941 k rozhodnutí o tom, že bude provedena nějaká akce podobného typu, tak je vybrán Josef Gabčík a Karel Svoboda. Jsou to absolventi prvního kurzu útočného boje ve Skotsku a parakurzu. V této době Jan Kubiš má pouhých pár dní za sebou ten kurz. Po kurzu vždy následovala krátká dovolená. To, že Jan Kubiš nebyl na první dobrou vybrán do operace Anthropoid, mohlo být způsobeno i tím, že čerpal krátkou dovolenou po absolvovaném parašutistickém kurzu.

Zároveň také to mohlo být dané tím, že oba byli ve stejné hodnosti, což nebylo úplně zvykem v této době, byť těch operací do té doby nebylo ještě mnoho naplánováno, ale v okamžiku, kdy je nahrazen zraněný Karel Svoboda na Gabčíkovo přání Janem Kubišem, tak se stává ta skupina vlastně mimořádnou v tom, že jsou tam dva rotmistři, tedy vojáci ve stejné hodnosti, jejich úkol je naprosto samostatný. Veškeré jejich pohyby na území protektorátu, příprava plánu, příprava útoku je ponechána zcela na nich, takže poté vlastně každá další skupina, která měla onen takzvaný teroristický úkol, jak se to již tehdy v Anglii označovalo, byla vybírána stejně. Vždy se jednalo o vojáky stejné hodnosti, tedy skupiny bez velitele. Oba byli vlastně rovnocennými partnery.

Pokud vím, tak Josef Gabčík si nevedl žádný deník, který by se třeba dochoval, nebo bychom měli nějaké listinné záznamy o jeho niterných pocitech a přemýšleních, ale napadá mě - už tehdy musel vědět, o jak vážnou a velkou operaci se jedná. Přemýšlel někdy nad tím, zda do toho Anthropoidu jít, nebo ne? Bylo tam nějaké zvažování nebo pro ty vojáky té doby to bylo nejen jednoznačné rozhodnutí, ale přece jen i určitá pocta?
Velkým limitem je právě absence jakéhokoliv ego-dokumentu, nějakého deníku nebo nějakých zápisků. Ale pokud to srovnáme třeba s tím, co si vedl Jan Kubiš...Jan Kubiš si deník vedl, byť tedy ne už v tom období krátce před operací, ale už od konce roku 1940, kdy je předběžně vybrán pro plnění zvláštních úkolů, byť ještě neměli jasnou podobu, tak si to tam zapsal vlastně do deníku, dopisu bratru Rudolfovi, který mu tedy neodeslal, že je po něm požadován velmi zvláštní úkol a že neví, zda-li vyvázne živý. 

Takže to uvědomění si vlastně toho mimořádného poslání tam nepochybně bylo. V případě Josefa Gabčíka možná ještě stojí za zmínku jeho přihláška k letectvu. On si v únoru 1941 podává přihlášku na uvolnění z té pozemní československé jednotky, protože v té době vlastně jediná složka československého zahraničního odboje, která se střetávala s nepřítelem, byli právě letci. Gabčík se toužil stát palubním střelcem některého z bombardérů a zapojit se tak napřímo do bojů. Takže ta touha po tom udělat něco více, než jen vyčkávat na možnou invazi spojenců do Evropy, tam je velmi patrná.

Do jakých detailů my dnes známe to, co se odehrávalo na území protektorátu před tím samotným atentátem?
Pro mě třeba osobně jedním z největších paradoxů této tajné operace je to, do jaké míry známe pohyb parašutistů, jak obrovské množství svědectví existuje a také to, jak velké množství lidí bylo do - ne samotné akce, ale do pohybu Josefa Gabčíka a Jana Kubiše zapojeno. Zatímco tedy původní představa v Londýně byla taková, že si vše zařídí sami v naprosté konspiraci, tak po seznámení se s protektorátní realitou zřejmě usoudili, že to možné není, že bez spolupráce s domácím odbojem není možné žít v ilegalitě nějakou dobu nebo vůbec připravit takovou akci, jakou měl být atentát.

To znamená, že dopodrobna i víme, kde se skrývali? S kým mluvili, kdo je vůbec ukrýval? To všechno my víme dnes?
Víme opravdu obrovské množství informací a skutečně se jednalo o desítky osob, které byly do ukrývání nebo do poskytování nejrůznější pomoci parašutistům zapojeny. A přestože celá řada spolupracovníků byla později popravena v Mauthausenu, tak další velká část přežila a mohla po válce, tedy v roce 1945, kdy vlastně lidé, kteří Kubiše a Gabčíka vysílali do protektorátu, měli za úkol nějakým způsobem historiograficky zpracovat vůbec jejich pohyb, tak pátrali vlastně po očitých svědcích, pátrali po předmětech po nich. A podařilo se jim během několika málo měsíců nashromáždit skutečně obrovské množství svědeckých výpovědí.

Já jsem o několika těch adresách, kde se ukrývali, četl - Uhříněves, Vysočany a podobně. Napadlo mě, proč jich bylo tolik zrovna třeba konkrétně v té Praze. Byl to čistě záměr, aby nebyli dohledatelní?
Časté měnění adres, byť samozřejmě byla místa, kde parašutisté trávili více času, bylo pravděpodobně dáno i tím, že pohyb dvou cizích mužů v některém z bytů by mohl být nápadný. Zároveň tedy mohla hrát roli i ta vyživovací stránka, protože starat se o dva dospělé muže často v rodinách s malými dětmi, bylo poměrně obtížné. 

Vy jste mluvil o tom, že tu byla celá řada lidí, kteří věděli o tom úkolu Gabčíka s Kubišem. Jak mezi těmi všemi vyčnívala Anna Malinová?
Anna Malinová byla mladá vdova, která pracovala s Ludmilou Soukupovou, rozenou Kovárníkovou, jejíž sestra Marie Kovárníková pocházela z obce Ohrazenice, tedy nedaleko rodiště Jana Kubiše. A je samozřejmě otázkou, jakým způsobem se tyto ženy s oběma parašutisty seznámily v Praze. Nicméně Jan Kubiš si s Marií Kovárníkovou začal nějaký vztah, stejně tak Josef Gabčík s Annou Malinovou. Mohlo se samozřejmě jednat z velké části i o výhodu při onom konspiračním pohybu po Praze, protože dva muži byli mnohem nápadnější než zamilovaný pár. Takže Anna Malinová skutečně trávila s Josefem Gabčíkem pravděpodobně tedy ty poslední týdny před atentátem.

Víte, když jsme tu na začátku poměrně živě mluvili o tom, jak to tenkrát vypadalo před těmi 80 lety v té ostré zatáčce v Holešovičkách, mě vždy zajímalo, jak vypadaly také ty vteřiny po atentátu. Co se v té době v té zatáčce muselo odehrávat?
Ihned po atentátu tedy začíná pronásledování útočníků. Josefa Gabčíka se vydal pronásledovat strážce Reinharda Heydricha Johannes Klein. Takže opět jedna z chyb, které z dnešního pohledu jsou vlastně nepředstavitelné v případě ochrany důležitých osob, že vlastně Heydrich zůstává na místě v ohořelém automobilu sám se zraněním. Následně tedy dochází k jeho transportu do nemocnice na Bulovce. Jan Kubiš prchá na kole. Mezitím se Josef Gabčík dostává do přestřelky s Johannesem Kleinem. Toho zraní na noze, takže ten zmatek tam pokračoval. 

Pak samozřejmě dochází k bezpečnostním opatřením v Praze, dochází k uzávěře Prahy, přijíždí na místo gestapo a vyšetřovatelé. A v podstatě už od večera 27. května není možné z Prahy vycestovat, aniž by nebyla osoba podrobena důkladné prohlídce. A pak samozřejmě dochází k vyhlášení výjimečného stavu, dalšího stanného práva, domovním prohlídkám, raziím. Takže skutečně ta Praha se stala velmi horkou půdou pro kohokoliv, kdo měl s akcí co dočinění.

No a kdy se nakonec parašutisté tedy setkali v tom kostele v Resslově ulici nedaleko Vltavy? 
Kostel svatých Cyrila a Metoděje se stal úkrytem parašutistů už od 28. května 1942 a postupně tam přichází tedy nejen Jan Kubiš a Josef Gabčík, ale přichází tam i další parašutisté, kteří jsou tou dobou v Praze. Josef Gabčík přichází do kostela až tedy 1. června a následně tom tedy tráví následujících 18 dní, které by určitě řadu lidí zajímalo, co se tam tehdy dělo.

To my nevíme.
Ale k tomu neexistuje absolutně žádné svědectví ani od spolupracovníků, kteří jim tam tedy museli donášet samozřejmě nějaké potraviny, prádlo, zejména v kryptě kostela tedy byla velká zima, takže další a další oblečení. Ale nemáme podrobnější informace o tom, jakým způsobem tam ty dny trávili.

No, jak to všechno dopadlo, to víme. Nicméně co je věcí, o které se myslím tolik třeba nemluví a je zajímavá - vy už jste zmínil, že řada spolupracovníků parašutistů, já myslím, že jich bylo skoro na 300 z několika skupin, bylo kvůli atentátu na Reinharda Heydricha zavražděno. Rodina Gabčíka ale přežila a nebyla, pokud vím, ani uvězněna. Víme proč? 
Zatímco rodina Jana Kubiše bylo popravena téměř celá, nejbližší příbuzní, tak v případě rodiny Josefa Gabčíka došlo k takové poměrně neuvěřitelné věci, že v podstatě nebyla postižena žádnou perzekucí, přestože se samozřejmě vědělo, odkud Gabčík pocházel a jak se jmenují jeho příbuzní. Otce Josefa Gabčíka údajně navštívil i místopředseda slovenské vlády Alexander Mach a konfrontoval ho tedy s tím, co jeho syn v Praze provedl. Údajně mu otec odpověděl poměrně drzým způsobem, za což byl pak čtyři dny spolu s bratrem Alexandrem ve vyšetřovací vazbě. Ale to je také jediná forma perzekuce, které se jim dostalo. Tím hlavním rozdílem mohlo být to, že zatímco Jan Kubiš byl občanem protektorátu Čechy a Morava, tak Josef Gabčík byl státním příslušníkem Slovenského štátu, a tedy spojencem nacistického Německa.