‚Agent‘ Froyda rozmlátil klubovny svazáků, chtěl ukrást stíhačku, stal se americkým špionem
Devatenáctiletý Miroslav Froyda v roce 1953 utekl na Západ během obědové pauzy na svazácké brigádě v JZD při žních u Vranova nad Dyjí. Tři týdny se na tuto chvíli připravoval. V přesnou chvíli střídání pohraničníků na věži s kamarádem vystartovali a metelili přes pole na hranici. Pomocí dřevěného žebříku od posedu zdolali ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím a šťastně se dostali do Rakouska.
Ve Vídni prošli základním výcvikem a vrátili se spolu zpátky jako američtí špioni. Při tomto prvním přechodu zpět je na hranicích u Českého Heršláku v dešti a válející se v bažině za nohavice vytáhl vlčák pohraničníků. Oba putovali za mříže s trestem patnácti let. Froyda si odseděl jedenáct.
Rozmlátil klubovny svazáků, chtěl ukrást stíhačku, stal se americkým špionem aneb Dobrodružný život agenta a vězně Froyda
Elegantní pan Froyda se narodil roku 1933 v Plzni. Jeho tatínek, cukrář a fotbalista, měl v nájmu místní restauraci. Zemřel ale náhle na zápal plic, když byli Miroslavovi čtyři. Maminka musela do práce, nastoupila do zámečnické dílny, později se stala uvaděčkou v plzeňském divadle.
Z dětství za války si Miroslav Froyda pamatuje nálety, hukot a hvízdání leteckých bomb, výbuchy, schovával se pod peřinou. Druhý den s kluky hledali šrapnely, které si schovávali do sbírky. Vzpomíná, jak se v deseti letech surově popral s partou stejně starých členů Hitlerjugend. Jeden z nich ho bezdůvodně chytil a nadával mu: „Nazval mě českou sviní! Dodnes na to vzpomínám. Já mu tak rozmlátil hubu. Strhal jsem jim tašky a naházel je přes plot. Vyšetřovalo se to. Spolužáci mi ale dosvědčili, že jsem byl napaden. Ředitel školy Ulč to zahrál do autu,“ vzpomíná na drama z dětství.
Chaos a dezerce. Sloužili v Rudé armádě, během ústupu na východní frontě padli do německého zajetí
Číst článek
Jeho maminka mu platila hodiny angličtiny. Když 6. května 1945 vstoupili do Plzně první vojáci 16. americké divize, Miroslav si své jazykové dovednosti ozkoušel v praxi a suverénně tlumočil: „Pamatuji si jejich příjezd, jak jim Češi dávali buchty a nevěděli, jak skvěle jsou tito vojáci zásobovaní. Tlumočil jsem často takovým různým podnikavcům, šmelinářům, kteří jim nabízeli alkohol. Nám dětem američtí vojáci často věnovali žvýkací gumu nebo čokoládu. Vzpomínky na ně mám prostě pozitivní,“ vypráví pan Froyda pro Paměť národa.
Němečtí sousedé i s malým dítětem zmizeli v táborech
Konec války jako kluk prožíval se smíšenými pocity. Na jedné straně se radoval z porážky nacistického Německa, přál si potrestání kolaborantů, jásal jako ostatní, že je konec války, obdivoval Američany, které celý život považoval za skutečné osvoboditele.
Na druhé straně viděl nespravedlivý osud svých německých sousedů, rodiny Braunshoferových: „To byli nesmírně obětaví laskaví lidé, Němci, kteří nám pomáhali. Moje babička před nimi klidně řekla, že Hitler je zločinec, za což hrozilo i zastřelení, ale oni nikdy nikoho neudali. Pak k nim vtrhli lidé s páskami RG (Revoluční garda, pozn. red.). To byli vlastně první komunisti. Vykrádali, co se dalo. A protože nikdy nebojovali, tak se chovali k Němcům krutě. Braunshoferovi měli dvě dcery a jedna z nich měla malé dítě. Všichni zmizeli v odsunu kdesi ve sběrných táborech,“ popisuje Froyda.
Rusín Demjan prošel sovětským gulagem, východní frontou a po válce se stal bachařem
Číst článek
Chtěl studovat, aby mohl ukrást stíhačku
Miroslav Froyda studoval strojní průmyslovku. S kamarádem Václavem Šmucrem, synem lakýrníka, jezdili po Plzni na kolech, jejichž řídítka prodloužili a zohýbaly, aby připomínali motorky Harley-Davidson. Václav prý skvělé hrával na harmoniku a tak spolu na začátku 50. let po místních putykách hrávali americké šlágry a country písně jako třeba Guadalcanal, Ghost Riders In The Sky (Nebeští jezdci). Kupodivu je nikdo neudal.
Stejně tak zůstalo neodhaleno, kdo se vloupal v Plzni do dvou kluboven Svazu socialistické mládeže: „To jsme byli my! Vlastně o tom teď mluvím poprvé. Vtrhli jsme tam v noci a zničili to tam, rozbili jsme nábytek, papíry roztrhali. Chtěl jsem nějak proti komunistům bojovat. Když je vám osmnáct nebo devatenáct, tak si myslíte, že jste nesmrtelný a nezranitelný. A moje odvaha vyplývala i z naprosté nezkušenosti. Neměl jsem strach, protože jsem nezažil kriminál nebo brutální výslechy,“ vysvětluje Froyda, který toužil po maturitě v roce 1953 studovat vojenskou leteckou akademii.
Vysnil si divoký plán: zmocnit se stíhačky, přeletět západní hranice a stát se vojenským pilotem v americkém letectvu a bojovat proti komunistům v třetí světové válce. Pilotem se nestal, přestože absolvoval pilotní výcvik pro bezmotorová letadla. Neuspěl u přijímacích zkoušek na leteckou akademii. Domnívá se, že ho kdosi udal, že vedl protistátní řeči: „Uletět k Američanům! To byl můj plán, který jsem důsledně sledoval. Když to nešlo vzduchem, rozhodl jsem se jít pěšky,“ vysvětluje Froyda.
Na elektrické dráty položili dřevěný žebřík
V roce 1953 byla hranice se západními zeměmi nejen hlídaná nově vzniklými útvary Pohraniční stráže, ale i částečně zaminovaná a oplocená ostnatými dráty napájenými elektrickým proudem. V létě roku 1953 odjel s o rok mladším kamarádem Jaroslav Klaasem do pohraničního městečka Vranov nad Dyjí na česko-rakouské hranici, kde žil jeho strýc.
Kluci se přihlásili na svazáckou brigádu do místního JZD. Okolí Vranova Froyda dobře znal, jezdíval tam jako dítě na prázdniny. Pole JZD ležela už v tzv. zakázaném pásmu, v těsné blízkosti hranic, kam se smělo jen na povolení. Tři neděle pracovali na polích a sledovali pohyb pohraničních hlídek. Vypozorovali, kdy dochází k pravidelnému střídání a kdy se ocitají strážní věže bez dozoru. Z mysliveckého posedu v lese odtáhli žebřík k plotu z ostnatých drátů, opřeli ho o sloup a přelezli. Běželi přes zoraný pás půdy, plížili se v obilném poli. Věděli, že svoboda je za hranicí ještě nečeká, neboť tuto část Rakouska od konce druhé světové války spravoval Sovětský svaz a pakliže by je policisté nebo sovětští vojáci dopadli, okamžitě by je deportovali zpátky do komunistického Československa.
Narazili však na slušné rakouské sedláky z vesnice Riegersburg, kteří tam pracovali na poli. Ti jim poradili, aby se chovali jako oni, že jsou místní a pracují s nimi na poli. Kluci vázali snopy a sledovali, jak na české straně vylétla k nebi signální raketa, vyhlásil se poplach a probíhá pátrání. Uprchlíky vesničané nejprve ukryli na statku ve stodole, ale pak přestěhovali do úkrytu v lese. Dostali jídlo, od místního starosty i peníze na autobus do Vídně. A dokonce jim vyčistili zablácené boty, aby nebyli v autobusu nápadní.
Dozorci umlátili vězně v korekci, v protokolu uvedli, že se oběsil. Vrahy vedl dozorce přezdívaný Černá Máry
Číst článek
Ve Vídni při výslechu s důstojníkem americké zpravodajské služby prohlásil, že chce bojovat proti komunistům, touží se stát pilotem americké armády, a v Československu má přátele, kteří jsou stejného smýšlení. Důstojník jemu i jeho příteli Klaasovi nabídl, zda by nepřijali nabídku spolupráce s vojenskou americkou zpravodajskou službou MIC. Souhlasili a přijali dohodu, že pakliže se vrátí zpátky do komunistického Československa, založí odbojovou skupinu, která bude plnit informacemi tzv. mrtvé schránky, vrátí-li se zpět přes hranice, zaručuje jim americké občanství, vojenský letecký výcvik a život v USA.
Psi ho odhalili, i když rozbil ampuli
V noci z 8. na 9. srpna 1954 se dvacetiletí kluci Froyda a Klaas vypravil zpátky na hranice. Klaas přijal od důstojníka pistoli, Froyda ji odmítl, podle něj byla jen zátěží. Vybavení gumovými rukavicemi a kleštěmi se prostříhali přes dráty. Rozbili ampuli s těkavou látkou, a táhli za sebou na provázku, aby zmátli psy. Jenže kvůli dešti opatření dostatečně nefungovalo. Někde u Českého Heršláku při přebíhání železničního náspu je zahlédla pohraniční hlídka, vystřelila světlice, vypustila psy a ti je vyčenichali, jak schoulení leží v bažině, doufali, že psy zmátne voda a bahno.
U výslechu Miroslav po dlouhých dnech nespaní, nucen neustále po malé cele chodit, nakonec vše dopodrobna vypověděl. V procesu Klaas a spol. dostali oba trest 15 let vězení, aniž by se stihli jakéhokoliv protikomunistického odboje v Československu dopustit. Froyda si odseděl jedenáct na Mírově, Leopoldově, v Plzni na Borech a ve Valdicích.
Froyda pustili v roce 1965, o tři roky později než Jaroslava Klaase. Nemohl však najít práci, nastoupil tedy jako pomocný dělník, poté jako závozník a nákupčí náhradních dílů. Až po sametové revoluci se mu splnil jeho sen. Procestoval Spojené státy, byl to báječný dar jeho syna.
