Idealisté z komuny Reflektor. Příběh Najmanové a její rodiny, která odjela do SSSR budovat komunismus
V roce 1925 začalo v zavolžské stepi u města Saratov nedaleko Kazachstánu působit družstvo (komuna) Reflektor. Tvořili je vystěhovalci z Československa, kteří vyslyšeli leninské výzvy a vydali se do Sovětského svazu, aby tam budovali komunismus a šli příkladem v boji pracujících za lepší svět.
Jejich osudy dodnes nejsou příliš známé: někteří skončili v táborech gulagu, jiným se podařilo vrátit domů, mnozí za druhé světové války bojovali a umírali v československé východní armádě.
Idealisté z komuny Reflektor. Příběh Vlasty Najmanové a její rodiny, která odjela do Sovětského svazu budovat komunismus
Z komuny Reflektor se ve 30. letech stal běžný kolchoz. V únoru 1939 v něm přišla na svět Vlasta Najmanová. Její předkové, rodiny Brumkových a Šárových, patřili k zakladatelům Reflektoru.
V Sovětském svazu bylo několik družstev založených československými vystěhovalci.
Asi nejznámější je Interhelpo, které vzniklo v Žilině a sídlilo v Kyrgyzstánu (vyrůstal v něm také Alexander Dubček). Převážně zemědělská komuna Reflektor se zrodila v Praze roku 1924, tedy před sto lety.
Ženy s rudými šátky
Komunisticky zaměření idealističtí dělníci a zemědělci z Reflektoru cestovali do SSSR s rodinami v několika vlacích: v září 1925, v dubnu 1926 a ještě v listopadu 1929. Podle historika Jaromíra Marka jelo v prvním transportu 157 lidí, ve druhém 110 a ve třetím 60 osob.
Údaje o počtech vystěhovalců se nicméně rozcházejí, například na stránkách organizace Gulag.cz se píše o 621 Češích. Všechny transporty mířily do Saratovské oblasti, do blízkosti železniční stanice Mavrinka.
Cesty do SSSR organizovala Komunistická strana Československa. V prvním vlaku jel pozdější otec Vlasty Najmanové Václav Šára spolu s rodiči a dvěma bratry. Lidé z Reflektoru museli před cestou zaplatit družstevní podíly (většinou kvůli tomu prodali veškerý osobní majetek), z kolektivní družstevní kasy se pak nakoupilo vše potřebné k zemědělskému životu. Do „země zítřka“ s sebou vezli stroje, nářadí, dokonce i rozebraný mlýn.
O odjezdu prvního transportu z Prahy-Libně informuje dobový text, který ruský badatel Alexej Golicyn označuje za policejní záznam, působí však spíše jako článek z novin: „Odjíždějící lidé ozdobili vlaky sovětskými vlaječkami a do čela lokomotivy pověsili prapor se sovětským znakem. Ženy měly na hlavách rudé šátky a dětem vlály v ručičkách vlajky stejné barvy. Hodinu před odjezdem dorazila na nástupiště taktéž místní komunistická organizace z Libně spolu s orchestrem, skautským oddílem a sovětským praporem.“
„Řeč směrem k odjíždějícím pronesl československý politik a komunista František Toužil, jenž jim připomněl nutnost boje za třídní spravedlnost, vyzval k solidaritě, přátelským vztahům se sovětským lidem a státem. Poprosil je rovněž o to, aby po svém příjezdu do Sovětského svazu poskytli morální i fyzickou podporu tamní komunistické straně v boji proti kapitalismu a buržoasii a za nastolení moci dělníky a rolníky. Po jeho proslovu začal orchestr hrát hymnu III. Internacionály Krasnoje znamja a vlak s odjíždějícími se za zvuků několika slavnostních pochodů pomalu rozjel směrem na východ,“ popisuje text.
Ve druhém vlaku odjela v roce 1926 z Československa rodina Vlastiny maminky Marie rozené Brumkové. Vlastin děd se jmenoval Rudolf Brumek, jeho žena Anna, cestovali s dcerou a synem Leopoldem.
Rudolf Brumek, ročník 1883, povoláním zemědělec, se dostal do Ruska za první světové války. Líbilo se mu tam a později vstoupil do strany.
„V roce 1926 už dědeček byl členem KSČ, ale když přijel do Reflektoru, zjistil, že jeho komunistická legitimace se cestou ztratila. Takže sovětské úřady ho za komunistu nepovažovaly,“ říká Vlasta Najmanová.
Reflektor uprostřed stepi
Podle Alexeje Golicyna čekala na nové osadníky z komuny Reflektor „zcela jiná realita, než očekávali. Místo slibované úrodné země je vlak vysadil v holé stepi Jeršovského kraje v Saratovské oblasti. I přes nastupující zimu a chladné počasí českým rodinám nebylo poskytnuto bydlení ani práce. A tak strávili první zimu v Zavolží čeští muži v zemljankách vyrytých do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem mezitím pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Mavrinka.“
Vlasta Najmanová na základě rodinných vzpomínek a rodinné kroniky líčí: „Když přijeli, pomáhali jim zemědělci z Mavrinky, aby v zimě nezmrzli… Udělali si nejdřív zemljanky a v takových zemljankách byla potom i škola… Babička z tatínkovy strany byla první, kdo tam zemřel. Lidé, kteří neměli v pořádku srdce, nevydrželi ty tuhé zimy a v létě naopak velká vedra.“
V roce 1926 byla situace v komuně Reflektor podle Vlasty Najmanové o dost lepší: „Nejdřív dělali hliněné cihly, vepřovice, z toho stavěli, pak ale založili normální cihelnu. Postavili mlýn, různé budovy, domy na bydlení, stáje pro zvířata, byla tam i pekárna a dokonce kino. Všichni pracovali a všichni dostávali stejně, jedli ve společné jídelně.“
Alexej Golicyn píše, že na jaře 1926 začali družstevníci obdělávat půdu, avšak za nepříznivých podmínek. A dodává, že „sovětská vláda nejenže nově příchozím osadníkům nepomohla, zničila v nich navíc veškeré stopy podnikatelského ducha a chutě obchodovat. Není proto divu, že vystřízlivění přišlo velmi záhy. První zklamaní Češi začali odcházet již na sklonku roku 1927.“
Podle historika Jaromíra Marka komuna Reflektor nejdřív prosperovala, ale zničila ji násilná kolektivizace. Někteří lidé se odstěhovali do družstva Interhelpo, několik rodin se vrátilo do Československa, kde je přivítaly novinové titulky: „Oběti ztroskotané lodi se vracejí z rudého ráje“, „České osídlení v troskách“, „Vítejte zpět doma, soudruzi“.
Tragédie Leopolda Brumka
Brumkovi a Šárovi žili v Reflektoru dál, Vlastini rodiče Marie Brumková a Václav Šára se v Sovětském svazu vzali. Roku 1936 zahájil Stalin „velký teror“.
V letech 1937–1938 pozatýkala NKVD půldruhého milionu lidí, kteří byli obviňováni ze smyšlených zločinů (špionáž, záškodnictví, sabotáž atd.) Odhaduje se, že asi milion lidí tehdy příslušníci tajné policie povraždili.
V únoru 1938 se stal obětí stalinistické špionománie také strýc Vlasty Najmanové Leopold Brumek (1911–1939). Podle rodinné kroniky Brumkových se Leopold učil v Reflektoru v kolářské dílně, jezdil s voly, pracoval též jako účetní. V době zatčení studoval na zoologickém a veterinárním institutu v Saratově. V bytě v ulici Prvního máje 134 se scházel s kamarády.
„Zavřeli ho v den jeho narozenin. Všechny ty Čechy, kteří byli v tom bytě, někdo udal,“ popisuje Vlasta Najmanová. „Zpívali české písničky, ten udavač jim nerozuměl – a oznámil, že zpívali protisovětské písně,“ dodává.
Na internetových stránkách organizace Gulag.cz je k nalezení vyšetřovací spis Leopolda Brumka. Na počátku odmítá obvinění, ale 22. února 1938 přiznává, že je „členem antisovětské fašistické skupiny působící ve městě Saratově (a sestávající) z československých nebo bývalých československých občanů.“
Autoři článku o Leopoldu Brumkovi konstatují, že „vyšetřovací“ metody NKVD vydržel jen málokdo: „Bylo jen otázkou času, kdy se obviněný zlomí, popřípadě koho ze svých údajných spolupachatelů bude před ‚vyšetřovateli‘ jmenovat.“
„Leopold, zřejmě pod brutálním nátlakem, vyjmenoval při výslechu z 22. února dalších sedm lidí, šest mužů a jednu ženu: Jana Žampacha, France Kacla, Václava Piláta, Josefa Bláhu, Rajmunda Millera, Rudolfa Raise (či Raisova, zápis v protokolu je velmi špatně čitelný) a Miloslavu Raisovou. Všichni byli československými či bývalými československými občany a s největší pravděpodobností Leopoldovými přáteli, kteří se scházeli v jeho bytě v Saratově,“ popisují autoři.
Dne 14. října 1938 vyslechl Leopold Brumek verdikt: osm let v gulagu, v táborovém komplexu Usollag u města Solikamsk na Urale.
Podle rozsudku mu trest měl začít počítat ode dne zatčení, tedy od 18. února 1938, což znamená, že propuštěn měl být 18. února 1946. „Strýček zemřel v den, kdy jsem se narodila, 4. února 1939,“ říká Vlasta Najmanová. V táborech skončili i ostatní lidé z Československa.
V roce 1942 šli muži z Reflektoru většinou bojovat, hlásili se do československé východní armády. Vlastin otec Václav Šára sloužil jako tankista a padl. Roku 1950 se Vlasta s rodinou přestěhovala do Československa.
Z doby návratu rodiny Brumkových se dochovala novinová fotografie – v popisce není ani slovo o tom, že se rodina chtěla vrátit domů ze „sovětského ráje“ – píše se v ní, že Brumkovi přijeli „na návštěvu“.
Po návratu neměl nikdo z rodiny Vlasty Najmanové v komunistickém Československu žádné výhody, nikdo nebyl členem KSČ.
Děd, který kdysi odjel budovat komunismus do družstva/komuny Reflektor, dostal malý důchod, protože roky v Sovětském svazu mu československé úřady do penze nezapočítaly.
