Z Valdic přes Most špionů. Politický vězeň Javorský se svobody dočkal po letech trýznění a otrocké práce
Nynější obchodník s tiskařskou technikou Jaroslav Javorský, narozený v roce 1947, se nedlouho po začátku sovětské okupace Československa stal pod nátlakem a na základě vydírání spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky (VKR), která ho vyslala do Západního Německa.
Protože nechtěl být komunistickým agentem, požádal v roce 1977 spolu s rodiči a mladším bratrem v SRN o politický azyl. V Praze však zanechal svou přítelkyni Annu, kterou se ve stejném roce (spolu s její malou dcerou Angelikou) pokusil propašovat na cizí doklady z komunistického Bulharska do západní Evropy. Plán se nezdařil: uprchlíci byli v noci z 2. na 3. října 1977 vyvedeni z vlaku na hranicích s Tureckem a zatčeni.
Z Valdic na svobodu přes Most špionů. Příběh politického vězně Jaroslava Javorského – 2. část
První díl vzpomínek Jaroslava Javorského najdete zde. Teď zveřejňujeme druhou, závěrečnou část. Stejně jako u minulého dílu je třeba upozornit, že Javorského historie je obsáhlá, spletitá a dobrodružná – ani do těch dvou dílů Příběhů 20. století se všechny podstatné detaily nevejdou. Zájemce o podrobnosti proto odkazujeme na knihu Jaroslava Javorského, která vyšla v těchto dnech v nakladatelství Kniha Zlín pod příznačným názvem Most špionů aneb Má cesta z pekla ke svobodě.
Soud se špionem
V Bulharsku se Jaroslav Javorský pohyboval s falešným západoněmeckým pasem na jméno Martin Mayer. Po zatčení na hranicích doufal, že bude s pomocí právního zástupce vrácen do SRN, advokát se však nedostavil a policie odhalila Javorského totožnost.
Po pár týdnech v bulharských věznicích byl za doprovodu příslušníků Státní bezpečnosti letecky přepraven do Československa. Už předtím policie deportovala jeho přítelkyni Annu s dcerou. Zatímco Anna po vyšetřování a různých peripetiích dostala podmíněný trest za pokus o nedovolené opuštění republiky, Javorský byl v horší situaci.
Komunistický aparát se rozhodl, že se mu jakožto někdejšímu spolupracovníkovi Vojenské kontrarozvědky pomstí za útěk do exilu. Strávil mnoho měsíců ve vazbě, byl podroben tvrdému vyšetřování (včetně nasazení konfidentů) a posléze obviněn ze špionáže pro Západ.
Vyšetřovatelé chystali vykonstruovaný soudní proces a snažili se Javorského zlomit s použitím všemožných triků, chtěli, aby spolupracoval a přiznal se k vyzvědačství a kriminálním deliktům, vydírali ho výhrůžkami, že případ odnese jeho rodina.
Aby Javorskému ukázali, že jeho blízcí jsou v nebezpečí, postavili dokonce na dvůr vazební věznice v Ruzyni stejné auto, jakým v Německu jezdili jeho rodiče (bílý Renault 12 s poznávací značkou z Heilbronnu).
Tvrdili mu, že jeho matka a otec už s StB spolupracují, že by měl myslet na jejich budoucnost a spolupracovat také. Byl to samozřejmě podvod, rodiče rozumně zůstávali na Západě.
V prosinci 1978 odsoudil Vrchní vojenský soud v Příbrami Jaroslava Javorského za ilegální přechod hranic, napomáhání k ilegálnímu přechodu hranic, kriminální delikt (odvezl si při útěku do Německa rodinné věci) a především za údajné vyzvědačství (paragraf 105) ke třinácti letům odnětí svobody se zařazením do třetí nápravně-výchovné skupiny, ke ztrátě vojenské hodnosti a ztrátě majetku.
Odvolací soud verdikt záhy potvrdil. Javorský měl vyzradit státní tajemství, ale prokazatelně žádné neznal. Západním špionem nikdy nebyl, soud proti němu neměl jediný přímý důkaz.
V archivním dokumentu ze září 1973, který je opatřen nadpisem Návrh na ukončení spolupráce a vznikl dávno před procesem, konstatuje Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky, že Jaroslav Javorský „nepřišel do styku se státním tajemstvím“.
A předběhneme-li vývoj příběhu: po pádu komunismu, v září 1995, konstatoval rehabilitační soud, že „jak ze spisů jasně vyplývá, bylo tehdejší odsouzení (Javorského) zcela jednoznačně zpolitizováno v celém svém souhrnu“. Rehabilitační soudce označil proces za frašku.
Valdice – osm dlouhých let
Nedlouho po soudu odvezli „špiona“ Javorského do věznice ve Valdicích, tedy do jednoho z nejtvrdších „nápravně-výchovných ústavů“. Jeho vztah s přítelkyní Annou, kvůli níž jako čerstvý exulant riskoval budoucnost, nuceně skončil a už se neměl obnovit.
Javorský se musel naučit žít s těžkými kriminálníky, ale ve Valdicích také potkal významné osobnosti československé protikomunistické opozice, sblížil se například s básníkem a kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem, seznámil se se signatářem Charty 77 Jiřím Gruntorádem.
Ve své knize Most špionů… Javorský popisuje, jak ho bachaři poprvé přivedli na otrockou práci: „Mé pracovní nasazení ve Valdicích začalo v mačkárně železnobrodského skla a jablonecké bižuterie. K tzv. sklářským pecím byli přiřazováni pouze muklové s dlouhodobými tresty, aby se jako mačkáři mohli řádně zaučit, a pak ti režimu nepohodlní, protože pokud jde o zdraví, podmínky v mačkárně nemohl nikdo moc dlouho vydržet.
Pamatuji si svůj první pohled do té obrovské prostory osvětlené ohni ještě dnes. Stál jsem tam uprostřed asi sto metrů dlouhé a dvacet metrů široké montážní haly a díval se na těch zhruba čtyřicet rozžhavených pecí, které svým žárem osvětlovaly siluety mužů hrbících se vsedě u mačkářských strojů, umístěných vedle pecí, přičemž hučení vzduchu a plynu hnaného do ohnišť ohlušovalo nejen rozlehlou halu, ale i ‚hříšníky‘, odsouzené k poslechu těchto pekelných nářků. Tak nějak jsem si vždycky představoval peklo, a jak jsem měl možnost záhy zjistit, nemělo k němu toto pracoviště daleko.“
Líčení života ve valdické věznici patří k nejcennějším částem Javorského knižních vzpomínek, nicméně Příběhy 20. století neposkytují dost prostoru k tomu, aby bylo možno podrobně pojednat těch téměř osm dlouhých let, které Javorský ve Valdicích prožil.
Podstatné je, že se nevzdával a začal pracovat na tom, aby se o jeho případu dozvěděl svobodný svět. V kriminále si našel pár přátel a spolehlivých lidí a podařilo se mu vymyslet a uvést v život šifru, díky které dokázal obejít cenzuru a v dopisech otevřeně komunikovat s rodiči v Německu.
Jeho matka Věra Javorská a mnoho obětavých lidí na Západě (pracovníci Amnesty International, novinář a spisovatel Josef Josten, politik a poslanec Bundestagu Milan Horáček) se snažili udržet případ ve veřejném povědomí a získávat podporu v politické sféře.
Jaroslav Javorský také držel hladovky na protest proti svému věznění. Popisuje, jak vypadalo nucené krmení hladovkáře v únoru 1983 ve věznici na Pankráci:
„Je pravda, že se mě nejdřív zeptali, zda chci tekutou stravu z asi dvoulitrového ešusu vypít dobrovolně, a teprve když jsem odmítl, svázali mi na chodbě ruce a nohy a na třech místech – nohy, pas, ruce – mne pak přivázali k masivní stolici připomínající elektrické křeslo.
Potom zezadu jeden přistoupil a koženým opaskem přeloženým přes oči mi stahoval hlavu k sobě, abych s ní nemohl hýbat. Pak druhý bachař použil chvat, klouby prstů mi přiložil na místa, kde nahmatal úpony čelisti z jedné i druhé strany tváře, a pevně zatlačil.“
„Takovému stisku nelze dlouho odolávat, aniž by člověk pootevřel ústa a vyjekl bolestí. Jakmile se to stalo, v ústech jsem ucítil něco kovového, co tlačilo dole na jazyk a nahoře do patra, ozval se zvuk připomínající šroubování (kov na kov) – a já zjistil, že to, co mi strčili do úst, je rozpínák, který mi zabraňuje zavřít pusu. Pak vzali gumovou hadici, do jejíhož konce byl zasunutý velký kovový trychtýř, a zastrčili mi ji až do žaludku.
Protože hadici předem nenamastili, nenamočili a možná ani neumyli, neovládl jsem se a řval jsem bolestí. Ucítil jsem síru, někdo škrtl zápalkou a přidržel ji u ústí trychtýře. Přiložením hořícího předmětu k ústí trubice lze totiž zjistit, že je skutečně zavedena do žaludku, že ji omylem nestrčili do plic.
Aspoň bych to býval měl hned za sebou, pomyslel jsem si a snažil se přemoci nával bolesti, kterou v tu chvíli způsobovalo proudění asi dvou litrů husté tekutiny do mého žaludku, smrštěného skoro měsíční hladovkou.“
Glienicker Brücke – 11. února 1986
Druhou dlouhou hladovku držel Jaroslav Javorský od 21. srpna 1983, tedy při příležitosti 15. výročí sovětské okupace Československa, která jeho „případ“ uvedla do pohybu.
Nakonec se po značném úsilí, díky změně mezinárodní politické situace a díky politickým vyjednáváním, dostal na svobodu: byl odvezen na Glienický most mezi Berlínem a Postupimí, dostal se na Západ v rámci tzv. výměny špionů, ačkoli špionem nikdy nebyl.
Protože měl holou hlavu (stříhání vlasů bylo součástí ponižování vězňů) a pražští estébáci nechtěli, aby to bylo na první pohled patrné před západními partnery a novináři, zavezli Javorského před cestou do Berlína do pražského obchodního domu Kotva, kde mu koupili klobouk.
Má ho dodnes, říká mu „hučka svobody“. To podle „pillea libertatis“, čapky svobody, kterou nosili propuštění římští otroci.
Více se dozvíte, když si poslechnete Příběhy 20. století. Audio najdete nahoře v článku.
