‚Unavená, ale šťastná.‘ Bronzová paralympionička Brandtlová trénuje lukostřelbu i před barákem
Teprve ve středu 4. září se paralukostřelkyně Tereza Brandtlová vrátila z paralympiády v Paříži a už během Pátečního finiše Kateřiny Neumannové se podělila o dojmy z vrcholné akce. Jak prožívala životní závod, ve kterém vybojovala bronzovou medaili? „Byla to bomba být na stupních vítězů společně se Šárkou, jen ta hymna chyběla,“ naráží úspěšná reprezentantka na stříbro kolegyně Pultar Musilové.
Terezo, z Paříže ses vrátila před pár dny. Jaké pocity převažují krátce po paralympiádě?
Pocity jsou stále nádherné, stále si medaili užívám, pořád se na ni dívám, jestli ji mám opravdu doma. Padla na mě ale únava, takže je to takové smíšené. Vrátili jsme se ve středu a veškerý stres opadl, ale doma na mě dolehla únava. Jsem unavená, ale šťastná.
Poslechněte si celý rozhovor s lukostřelkyní Terezou Brandtlovou, která na paralympijských hrách získala bronzovou medaili
Když jsi do Paříže odjížděla, měla jsi určitě očekávání. Splnila se?
Já tam s očekáváním jela, protože jsem byla už v Tokiu a tam diváci nebyli. Byla jsem zvědavá, jak na ně v Paříži budu reagovat v té nervozitě a tak. Nakonec nebýt diváků, tak by to nebylo takové. Atmosféra byla neskutečná a diváci nám dodali drajv do střílení a bylo to skvělé.
Organizace paralympiády
Během roku asi nejste zvyklí na tak velká sportoviště a kulisu. Bylo zvládnutí atmosféry a toho, že to jsou tak velké závody, to nejtěžší?
Pro mě určitě ano. Diváků tam bylo opravdu hodně, měla jsem tam i rodinu v hledišti, tak tím to bylo taky těžší. Strach se ale proměnil v to, že jim to chceš ukázat a nakonec to dopadlo jinak, než jsem si myslela.
Jak se pořadatelům podařilo připravit podmínky pro hendikepované sportovce?
Vůbec není co vytknout, fungovalo to od příjezdu, ubytování, rozvozů na sportoviště. Všude měli rampy, místa v autobusech, kde nás uložili a připásali a odvezli na sportoviště. Nemůžu přijít na něco, co by byl někde problém.
Ke kuriózní situaci tam ale došlo, ne? Že prý někomu ulétly šípy...
Tohle bylo jediné. Tím, že střelnice byla postavená na Invalidovně jak na kvalifikaci, tak na finále, tak to bylo nebezpečné. Směrem k terčovnicím jsme stříleli, ale za nimi byla zeď a tam už chodili lidi. Hlídali nás, abychom neměli vysoký nátah, přičemž, když bychom ho měli, tak by šíp ulétl až za tu zeď, kam chodili diváci. To hodně hlídali, ale bylo to tím místem.
1:30
‚Je to pro mě pořád sen.‘ Lukostřelci Drahonínský, Brandtlová a Musilová přivezli paralympijské medaile
Číst článek
Proti parťačce
Terezo, výsledek lze hodnotit jen jako úspěch. Jak to cítíš?
Určitě. Jediné, co bych asi zvládla lépe, tak byla kvalifikace, s tou jsem nebyla spokojená. Od května jsem měla problémy s krkem a neotočila hlavu, tak to vlastně dopadlo dobře.
Jak důležitá kvalifikace byla? Výsledek se přenášel do dalších bojů?
Ano, to vás rozřadí do pavouka a tam se rozhodne, s kým jdete. O dva body mě tam předběhla Korejka, v poslední sadě. Nakonec jsem byla čtvrtá a bylo jasné, že narazíme s mojí kolegyní na sebe v semifinále.
V semifinále jsi střílela proti krajance Šárce Pultar Musilové, ta pak ve finále získala stříbro. Nebyla to trochu vzpomínka na olympiádu v Tokiu, kdy byli na stupních vítězů naši dva oštěpaři?
To vůbec ne. V té euforii myslíte jen na to, jaké to je. Když stojíte na stupínku dvě a vyjíždějí ty vlajky... jedna byla čínská a pak dvě české, to si užíváte na plné koule. To je prostě bomba.
Jaké to je, střílet o olympijské kovy proti krajance? Asi jste i parťačky, že? Je to jiné, kdyby tam byl někdo cizí?
V tuto chvíli to jiné bylo. Šly jsme tam s trenérkou a říkaly si, že být mezi čtyřmi nejlepšími je skvělé a tím, že jsem porazila tu Italku před tím, tak jsem měla splněno. Chcete ale jít dál a bojovat. Šly jsme tam spokojené a ten mač se Šárkou byl uvolněný, strašně jsem si to užila. Bylo to slyšet, cítili to i diváci, bouřili a byly mexické vlny. Fakt jsme si to užili všichni.
O nějaké rivalitě tedy nelze mluvit?
V tu chvíli určitě ně. Střílely jsme to, co umíme, a tam už je to o tom, jak to dopadne.
Šárka Pultar Musilová pak ještě střílela v mixu s Davidem Drahonínským a byla z toho další medaile. Nemrzelo tě, že ses nedostala ještě do mixu?
Mrzí to určitě, vždycky. My si to ale se Šárkou tak nějak střídáme.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Další paralympiády
Paříž nebyla tvá první paralympiáda, byla jsi už v Tokiu. Zkus ty dvě paralympiády popsat?
Stoprocentně vyhrává Paříž. Do Tokia jsem se dostala na divokou kartu a říkám tomu, že to byla taková poznávací cesta, abych věděla, jak to funguje. Byla jsem ze všeho rozčarovaná a tím, že tam nebyli diváci, tak to byl obrovský rozdíl. Je ale možná dobře, že tam nebyli, protože když jsem byla na finálové střelnici, tak jsem slezla dolů a udělalo se mi špatně. Mám i fotku, že jsem úplně bílá, jak mi bylo špatně.
Do Paříže jsme se s Davidem Drahonínským dostali díky zlatu z mistrovství světa a tím se kvalifikovali. Už jsem věděla, jak to asi probíhá, že je to obrovská akce. Byl to obrovský rozdíl. Z výsledku jsem šťastná, medaile je medaile a jsou vidět tři roky práce a to jsem ráda.
Co se za ty tři roky, které dělily Tokio od Paříže, změnilo ve tvém životě?
Dost jsem nasílila, protože jak taháme ty luky, co mají 18 kilo, to přidá sílu. Trpí ale ramena, lopatky, letos krk. Vždycky se to ale na rehabilitaci spravilo. Osobní život šel trochu na stranu, protože jsme se připravovali naplno. Pustili jsme se do toho víc než před Tokiem.
Budeš chtít za čtyři roky zkusit další paralympiádu?
Říkala jsem bráchovi, že o tom uvažuji. On mi povídal, abych nebyla pitomá a zkusila to, že mám teď medaili a byla by škoda to nezkusit.
V čem myslíš, že by ses mohla ještě zlepšovat?
Určitě fyzicky. Dokázala bych na sobě víc zamakat, ale uvidíme, co mi tělo dovolí. Velký prostor je taky v mentální stránce.
2:17
Cítím se jako vítěz, říká stříbrný medailista Suchánek. V Paříži si nejvíce cenil podpory rodiny v hledišti
Číst článek
Máš trenéra?
Ano, mám trenérku Lídu.
Začátky
Od 18 let jsi upoutaná na vozík. Jaká byla cesta od tvého úrazu k tomu, že jsi byla schopná začít soutěžit na mezinárodních akcích? Musí to být složitý kus života...
To určitě a taky byl dlouhý. Než jsem se dostala k profisportu, tak jsem vyzkoušela spoustu sportů. Od lyží, potápění, plavání, handbike, golf, ale nic mě úplně neuchvátilo. Všechno bylo okrajové a rekreační. Jednou ale v centru Paraple se mě ergoterapeutka Ivča zeptala, jestli si to nechci vyzkoušet.
Říkala jsem si, že proč ne. Jela jsem, ale netušila, že ona byla tajně domluvená s Davidem Drahonínským, který sháněl někoho do mixu. Ušili to na mě a hodilo se jim do krámu, že mi to napoprvé šlo. Když jsem to zkusila, měla jsem dojem, že už jsem to někdy dělala. Nedokážu to popsat.
Co je nejtěžší zvládnout pro tvé tělo a dobře střílet?
Určitě je to trupové svalstvo, které jako kvadruplegici nemáme. Nefungují nám břišní svaly, takže stabilita, a to je u střílení důležité. Pak taky prsty. Mně nefungují, ale v lukostřelbě jsou takoví borci, kteří dokážou vymyslet vypouštěče a s nimi můžete střílet i bez prstů. Největší problém je asi ta stabilita.
Vyzkoušela jsi různé parasporty, ale nejtěžší asi byly ty začátky, ne? Co bylo nejtěžší na začátcích?
Učila jsem se znovu i jíst příborem, napít se ze skleničky. Zapojit se do běžného života trvá strašně dlouho. Mám ale okolo sebe super lidi, rodinu, mámu, tátu a ti za mnou stojí, tak jsem to měla o to jednodušší.
Kdy se ze sportu, který byl koníčkem, stal závodní parasport?
Měla jsem to spočítané ve chvíli, kdy jsem si to zkusila a šlo mi to.
Tréninky a cvičení
Jak vypadá trénink? Musíš to kombinovat i s rehabilitací tvého postižení. Zkus popsat, jak vypadá tvůj tréninkový den.
Týden je krátký, potřebovala bych víc času. Dvakrát v týdnu je rehabilitace na Černém mostě, tam jezdím asi 15 let do Rehafitu. Buď protahujeme tělo jako takové, nohy, záda, ruce. Když jsem hodně v tréninku, tak ramena, lopatky, krk, Vojtovu metodu anebo kompenzační cvičení.
Jednou týdně chodím za kondičním trenérem, tam jezdíme na kole, nebo děláme dechové cvičení a taky cvičíme oči. Lukostřelbu mám čtyřikrát, pětkrát týdně. Buď je to trénink na krátko, nebo na 50 metrů a pak taky posilovna třikrát týdně. Je toho vlastně dost.
1:36
‚Možná můj poslední závod.‘ Cyklistka Antošová dříve běhala, na paralympiádě dojela na sedmém místě
Číst článek
Jak musíte s trenérkou reagovat na aktuální stav tvého těla?
Teď to byl ten příklad od května, kdy jsem neotočila hlavu. Táta se mnou jezdil po doktorech a řešili, co to je. Na zatuhnutí to bylo dlouho, takže jsme byli i na magnetické rezonanci. Když jsme se dozvěděli, že je tam vše v pohodě, tak jsme to trochu tlačili na sílu.
Trenérka se mě zeptá, jak se cítím, takže to pak i upravujeme a není to tak dlouhé. Byla jsem nervózní před odjezdem do Paříže, že jsem měla víc trénovat, ale trenérka mě uklidňovala. Ona ví, jak na mě.
Jak je srovnatelné tvé postižení s tvými soupeřkami? Jste na tom všechny stejně?
Nejsme na tom žádná stejně, to ani nejde. Je to ale problém v parasportu celkově, protože v kategoriích jsou na tom lidé hůř, ale také líp. Muselo by těch kategorií být tisíce, ale pak bychom v kategorii byly třeba dvě. Nedá se to specifikovat.
Kam jezdíš na tréninky střílet?
Střílím před barákem na ulici. Máme tak skvělé sousedy a naše ulice končí polem, tak můžu. Jak byla ta horka, tak jsem trénovala tam a kdykoliv jsem mohla zajet domů se zchladit.
Podpora rodiny
Terezo, tebe budou teď čekat jen hezké věci, co?
Oslav bude asi dost. Kamarádi chystají, sousedé chystají, rodina chystá. Bude toho až až.
Co je pro tebe odměnou?
Jídlo, vždycky je to jídlo.
A jaké?
Mám ráda všechno. Celá naše rodina má ráda jídlo, tak si to dokážeme vychutnat. Mamka třeba vezla na letiště, když jsme se vraceli, řízky.
Tvé postižení a medaile. Myslíš, že tě úraz jako osobnost změnil
Určitě. Než se mi to stalo, tak jsem si vozíčkáře představovala s mentálním postižením. Nenapadlo by mě, že ti lidé sportují a že je to vůbec možné.
Co třeba tvé cestování? Na tréninky, závody, jak to probíhá?
Po republice většinou autem, takže potřebuji pomoct naložit vozík. Zvládla bych to, ale trvá mi to milion let. Jezdím s mamkou, ta mi pomáhá. Když je to do zahraničí, tak s vozíkem dojedete až k letadlu a tam jsou pomocníci z letiště.
Vozík vám dají dolů do kufru letadla a když doletíte, tak vám ho tam připraví. Náročnější to je, ale je to tak vychytané, že to není problém.
Kdo ti tedy nejvíce pomáhá?
Rodiče, mamka. Tím, že spolu žijeme, tak je se mnou každý den.
Co podpora od Paralympijského výboru? Jak řešíte náklady na vaše sportování?
Nás přihlašuje svaz na závody a zajišťuje i letenky a připlácení za kufry, protože kufr s lukostřeleckým vybavením je nadrozměrný.
Co pro tebe znamená ten olympijský kov?
Vlastně ani nevím, pořád nevěřím. Pár měsíců zpátky jsem si dala tapetu na mobil medaili a dala jsem si ji tam v černobílé. Říkala jsem si, dáš si tam zlatou a bude to tlak. Teď tam tu tapetu mám pořád a vedle toho opravdovou medaili. Neskutečný pocit, úžasné.
