Horáčková vypráví o zážitcích z Paříže, odpočinku od lukostřelby, ale i svých mimosportovních plánech
Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byla lukostřelkyně Marie Horáčková, která za sebou má olympijské hry v Paříži. Jak hodnotí výkon pod pěti kruhy? Co pro ni znamenalo být v pozici vlajkonošky české výpravy? Stihla během vrcholné akce navštívit i jiná sportoviště? Má motivaci na sobě pracovat až do příštích olympijských her v Los Angeles?
Maruško, jak jste si s Lukášem Krpálkem jako vlajkonoši užili slavnostní zahájení olympijských her?
To zahájení pro sportovce, kteří tam šli, protože to byl jen zlomek českých sportovců, tak jsme si to užili moc. Pršelo hodně a celou dobu, tak jsme říkali, že byla škoda, že nám ty kabáty nevlály, jak to bylo zamýšlené. Nikoho z nás to ale neodradilo, měli jsme loď, co měla stříšku, kam jsme se mohli schovat. Byli jsme ale vylezlí venku a mávali těm divákům, co byli po březích Seiny a na mostech. Bylo to fantastické.
Poslechněte si celý rozhovor s lukostřelkyní Marií Horáčkovou v pořadu Páteční finiš
Nebáli jste se, že byste mohli promoknout a nastydnout?
Zpočátku nás to ani nenapadlo, protože jsme nevěděli, jak dlouho budeme plout. S Lukášem jsme čekali, až nám dají vlajku. Chtěli nás rozdělit, že Lukáš bude na jedné straně lodi a já na druhé, ale měli jsme jen jednu vlajku. Říkali jsme, že je to blbost, ale to byla asi taková francouzská myšlenka a organizace, že moc sami nevěděli, co po nás chtějí. Pak jsme pluli a čekali, až bude televizní záběr a můžeme mávat co nejvíc. Když jsme dopluli a vystoupili z lodi, mohli jsme se jít podívat na dokončení ceremoniálu nebo jet do vesnice. Na dokončení ceremoniálu šlo asi jen pět sportovců, ostatní šli na autobus a vracela se celá vesnice.
Zmínila jsi oblečení české výpravy, které vzbudilo velké emoce, ale u sportovců mi přišlo, že si ho užíváte?
Měla jsem pozvolné a postupné názory v sobě. Nechala jsem to emočně dojít, byla jsem jedna z prvních, co fasovali kolekci, a věděla, že když si to obleču, bude se mi to líbit a tak to bylo. Splnilo to účel, jaký mělo a že jsme byli vidět. To, co oblečení tady v Česku načalo, že to bylo tak diskutované téma, tak ne vždy to bylo v negativním smyslu. Byl to obrovský úspěch Honzy Černého, že se o tom každý bavil, protože o tom to má být.
Když jste ceremoniál strávili na lodi, měli jste z toho vůbec něco z toho kulturního programu?
Viděli jsme jen letadla, která pouštěla za sebou barevné dýmy. Ostatní bychom si museli pustit zpětně na televizi. Na Céline Dion bychom se mohli jít podívat, jenže to jsme raději volili cestu zpět do vesnice, abychom nenastydli, když jsme byli úplně mokří.
Jaké je tvé hodnocení her, co se týče tvého sportovního výkonu? Skončila jsi na 17. místě, vyřazená ve druhém kole.
Mám to pořád trochu zmixované, ale uvědomila jsem si, že jsem měla vlastní cíl, který byl hodně napadaný zvenčí, co se týče médií a predikcí. Jak bych měla dopadnout a že bych měla být jasně medailová. Mě to samotnou dost potlačovalo, protože vím, že na to mám, že mohu získat medaili. Celá moje sezona ale byla dost divoká, hledala jsem sebedůvěru ve střílení. Na olympiádu jsem odjížděla s klidem, že se tam těším. Nepovedl se mi začátek, kvalifikační část. Nebyla jsem spokojená se stylem, kterým jsem to nastřílela, protože jsem na konci byla schopná střílet jen pod časovým tlakem. První minutu jsem nechala běžet a pak tam potřebovala dát šest šípů za dvě minuty, což není úplně zdravé. Po kvalifikaci jsem byla na 32. místě, tak jsem myslela, že to bude stačit na vyšší příčku. Hodně holek si nastřílelo vysoké osobní rekordy.
Finálová střelnice zamává s každým, říká k neúspěšné kvalifikaci na závod dvojic lukostřelkyně Horáčková
Číst článek
Můžeš zhodnotit atmosféru na střelnici?
Nikdy jsem nezažila tak velké kulisy. Viděla jsem je v Tokiu, ale tam byly prázdné. Teď jsem se na diváky těšila a udělalo mi dobře, že to byla olympiáda v Evropě. Přijelo hodně českých fanoušků, viděla jsem na tribunách české vlajky, slyšela české pokřiky. Možná jsem na své straně měla i francouzské fanoušky, kteří volali allez, Marie! To bylo milé a dávalo mi to sílu a energii. Měla jsem to hrozně ráda.
Ty jsi stále ještě úřadující mistryní světa. Jaký je rozdíl mezi olympiádou a světovým šampionátem, co se týká tlaku na sportovce?
Mistrovství světa je taky různé. Největší tlak byl loni na mistrovství světa, protože tam probíhaly kvalifikace na olympiádu. Olympijské hry mají úplně jiný program, než jsme zvyklí z mistrovství světa nebo Světového poháru, kde je to dost podobné. Na olympiádě je 64 lukostřelců a už od prvního souboje střílíme před diváky. Na mistrovství světa je nás 100 a potřebujeme se dostat do eliminací. Před diváky se střílí až od čtvrtfinále.
Budeš si chtít olympiádu zažít i za čtyři roky?
Rozhodla jsem se, že jo.
Zažila jsi Tokio bez diváků a Paříž. Jaké je tvé hodnocení, když odhlédneš od sportovního výkonu?
Svátek sportu se jim velice povedl udělat jak pro diváky, tak pro sportovce. Projíždět Paříží, která nebyla tolik zalidněná, ulice měly lepší průjezdnost třeba na kole. U každého monumentu byly postavené sportoviště a bylo to krásné. Vylezla jsem na Eiffelovku a mělo to přidanou hodnotu celé Paříže.
Co olympijská vesnice? Jak sis ji užila a není to občas pro sportovce i rušivý moment v závěrečné fázi přípravy?
Je to něco úplně jiného, jiný svět a člověk tam žije v bublině. Městečko žije vlastním životem a byla jsem ráda, že jsem přijela včas a měli čas na aklimatizaci. První dva dny jsme vstávali v sedm ráno a dostali se do postele o půlnoci. Než člověk zjistí, jak dlouho mu trvá dojít do jídelny, přesunové časy ve vesnici, je tam spousta zábavných věcí. Měli jsme kávičkové pauzy a nejkrásnější pak je, když v tom Českém domě byla klubovna. Tam jsme se jako sportovci scházeli, hráli deskové hry a fandili dalším sportovcům. To je největší přidaná hodnota, která se jinde než na olympiádě zažít nedá. Na druhou stranu, když se člověk chce koncentrovat na sebe, tak mně to dělá trochu problém, protože je náročné odříct společnost a připravovat se sám.
Vytvořil vám šéf olympijské výpravy Martin Doktor podmínky takové, které byly nezapomenutelné?
Rozhodně. Celý tým Martina Doktora pro nás dělal první poslední. Když bylo něco, co sportovec potřebuje, snaží se vyjít vstříc, abychom byli připravení na výkon.
2:07
Z mistrovství světa si moc nepamatuju. Finále jsem si šla užít, vzpomíná lukostřelkyně Horáčková
Číst článek
Bylo něco, co se nepovedlo?
Z Paříže nic takového nemám. Možná doprava, že jsme třeba čekali hodinu na autobus nebo čekali zavření v autobuse. To ale člověk rychle zapomene.
Stihla ses podívat i na výkony svých kolegů?
Na to jsem se moc těšila a měli jsme na to čas poslední dva dny. Šla jsem se podívat na první souboje Lukáše Krpálka, pak jsem přeběhla na beachvolejbalistky, což bylo fantastické, protože to byl zápas, co hrály proti Francouzkám. Tribuny burácely a naše holky je porazily, takže to bylo wow.
Co ty a nejbližší budoucnost?
Období po olympiádě má asi hodně z nás smíšené pocity. Četla jsem příspěvek od jednoho indického lukostřelce a s tím se ztotožňuji. Dosáhli jsme něčeho, o co jsme tři roky usilovali, ale co teď? Já naštěstí pořád studuji, takže se k tomu upnu zpátky. Odložila jsem konec magisterského studia, takže se k tomu vrátím a těším se na to, že mě to vrátí jinam. Těším se na kantory, jiné lidi, studuji tělesnou výchovu a sport. Budu ještě usilovat o olympiádu v Los Angeles, takže budeme plánovat další čtyřletý cyklus a uvidíme, co dál.
Je těžké si říct, že se jde znova do práce a znova hledat další cíl?
Osobně v sobě cíle i motivaci pořád mám, jen cítím, že tělo i hlava potřebuje odpočinek. Aby tam pořád byla energie do všech tréninků, které nás čekají. Teď je období, kdy člověk neví, co se sebou, že se vzbudím a nic se mi nechce. Je těžké přepnout v hlavě, že je to na pár dní v pořádku. Soustředění na olympiádu bylo ohromné a sebralo to hodně síly.
Není čas na větší dovolenou?
Měl by být, ale v srpnu jsou tu ještě soutěže finále ligy, mistrovství České republiky a toho se účastnit budu. Měla jsem minidovolenou a uvidíme, jestli bude ještě další.
Letos nemáte mistrovství světa, ale až za rok a ty jsi úřadující šampionka. Je pro tebe metou připravit se na obhajobu zlaté medaile?
Je to velká meta, jsem ráda, že to je až příští rok v září, takže to je dlouhá doba. Bude to jeden z větších tlaků tam jet s titulem z předešlého mistrovství světa. Říkám si, že to nejedu obhajovat, ale znovu získat.
Jaké jsou u nás v Česku pro tvůj sport podmínky? Musíš jezdit na soustředění za hranice?
Obojí je možné. Trénuji doma, ale jezdíme i hodně do zahraničí, hlavně v zimě. Od ledna potřebujeme střílet na 70 metrů, takže odlétáme do jižní Afriky nebo v březnu do Turecka. Jezdíme taky do Německa, kde je hala na 70 metrů a testujeme tam luky. Doma to jde, mám tu kondičního trenéra, fyzioterapeuta, psychologické zázemí. Venku pak dělám jen střeleckou přípravu.
Zkus popsat, jaké talenty a trénink potřebuješ, aby ses stala dobrou lukostřelkyní?
Je to technický sport a je potřeba naučit se ovládat techniku. Není to ale nic složitého. Jsou tam dvě složky, technika luku a technika střelce. Obě se musí sladit dohromady. Cit pro zamíření, pro přesnost a mít hodně trpělivosti, že to nejde, nejde a najednou se trefím. Smysl pro opakovatelnost, protože potřebujete dvaasedmdesátkrát zopakovat na závodě stejně precizně a přesně, jeden výstřel za druhým. Potřebujeme i fyzický fond, abychom dokázali dvěstěkrát za trénink natáhnout luk, který váží kolem dvaceti kilo, chlapi tahají víc. Taky je potřeba velká psychická odolnost a odměna je to, když se trefíte. Pak to chcete znovu a znovu.
Jak ovlivňují výkony vnější podmínky?
Někdy i výškové rozdíly hrají roli. Světový pohár v Medelínu je ve ve dvou tisících metrech nadmořské výšky a tělo se chová jinak. Člověk zpočátku necítí svaly a je potřeba jemná práce. Těžko se střílí i v horku a v zimě. V horku je to o tom se hodně chladit a dodržovat pitný režim. Vítr a déšť, to jsou nejčastější faktory. Na déšť se dá obléknout a je potřeba cvaknout zaměřovač trochu dolů, protože déšť sráží šípy dolů. Vítr je nevyzpytatelný a nachází se na každé střelnici. Když fouká u terčovnic, máme tam vlaječky a vidíme, odkud vítr vane. Když fouká do střelců přímo, tak narušuje rytmus. Musíme se naučit vnímat rytmus větru a pak vystřelit, když není poryv. Je potřeba se s tím naučit pracovat a není to přenositelné.
Co luk a šípy? Máte všichni stejný materiál?
Když se podíváme na prvních sto lidí ve světovém žebříčku, tak máme v podstatě stejné vybavení, ale třeba jinou značku. Luk není pro každého stejný, jsou dělané přímo na člověka. Vyšší člověk má jinak dlouhý luk než menší člověk.
Maruško, vy máte lukostřelbu v rodině. Máma střílela na olympiádě, táta tě trénuje. Je to rodinné prokletí, nebo radost?
Spíš radost. Nemáme to generačně dál než za moje rodiče. Máma k tomu dělala spíš umělecké věci, táta hrál fotbal nebo běhal železné muže. Lukostřelba je ale bavila a dala dohromady. Já a ségra v tom pokračujeme, ta je trenérka regionálního centra pro západní Čechy. Já jsem vykvetla v to, co jsem vykvetla, ale vždycky jsme si to přála. Vždycky jsme trávili dětství na závodech s rodiči. Když jsem jako malá cítila, že se chci dostat do reprezentace a na olympijské hry, tak bylo skvělé to s rodiči sdílet. S mamkou jsme si povídaly, jak vypadaly její závody, a oni dokázali pochopit, jak se cítím, když jsem prohrála nebo vyhrála. Uměli mě provázet sportovním životem tak, abych to vedla zdravým způsobem a měla dost trpělivosti. Vztekala jsem se, že moje vrstevnice už mají nějaké úspěchy a já pořád ne. Říkali mi, že když to vydržím a budu dělat maximum, tak to přijde. Tak to přišlo, měli pravdu.
Když se dostala máma na olympiádu, motivovaly tě její zážitky?
Rozhodně, ale asi mi to došlo až později, protože mi bylo deset let, když se tam dostala. Tehdy jsem ji považovala na stejném levelu jako Báru Špotákovou nebo tebe, Katko, které máte medaile. Byl to její vrchol kariéry, nikdy nebyla profík, chodila do práce a bylo to průlomové pro českou lukostřelbu. Náš táta jí dělal taky trenéra a tím jsme nabraly zkušenosti, které jsem pak mohla zúročit.
Jak se dá kombinovat tvoje kariéra s osobním životem?
Někdy se to ve mně pře, ale s postupem času jsem si to uměla srovnat. Jsem vděčná za všechny kamarády, kteří jsou se mnou trpěliví, protože hodně času trávím v zahraničí na soustředění a závodech. Jsem šťastná, když se s nimi mohu vidět a bavit se o normálních věcech a netočí se to jen okolo sportu. Snoubit se to dá dobře, mám přítele, co dělá taky lukostřelbu, takže závody objíždíme dohromady a nemusíme být odloučení. Spíš jsem v tom vyrostla. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že by měla být škola na prvním místě a pak sportování a že se budu živit normálně, protože lukostřelbou se neuživím. S tím jsem tvrdě nesouhlasila a řekla, že se jednou stanu profíkem a dosáhla jsem toho. Momentálně si žiju svůj sen, že jsem dosáhla toho, co jsem si přála. Co bude potom? Nebude to trvat věčně, tak věřím, že pro to dělám dost, když ještě studuji.
Kdy je ideální vzít do ruky luk a šíp, kdyby chtěli rodiče dát dítě na lukostřelbu?
Kdykoliv. Lukostřelba není omezená věkem, ale některé kluby berou třeba od 10 let. Já doporučuji, aby děti nedělaly jen lukostřelbu, ale i jiný všestranně rozvíjející sport.
