Do studia Radiožurnálu Sport přijal pozvání basketbalový reprezentant Martin Kříž. S moderátorem pořadu Na place Pavlem Nečasem se ohlíží za výkonem české reprezentace na nedávném mistrovství Evropy, ale zavzpomínal i na své basketbalové začátky.

Praha 17:21 21. září 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dvě vítězství v základní skupině, pak prohra s Řeckem v osmifinále turnaje. Jak hodnotíte vystoupení české reprezentace na uplynulém evropském šampionátu?
Myslím, že pro všechny, kteří se zúčastnili, tak to byl neskutečný zážitek, co se týče organizace, tak to bylo nad očekávání a nebyl žádný problém. Co se týče nás, tak jsme měli trochu jiné plány ve skupině, ale přes všechny potíže v přípravě jsem rád, že jsme postoupili a nebyla to černá kaňka, že jsme spolupořádali základní skupinu a nebyl by z toho postup a zvládli to. V posledním zápase s Řeckem jsme předvedli, že basket hrát umíme, nemáme se za co stydět a naplnili naše heslo: rvi se jako lev!

Přesto 16. místo, zní to trochu hůř. Kdybychom se dostali mezi osmičku nejlepších, asi by to znělo lépe, ne?
Samozřejmě že by to bylo úžasné. Říkal jsem to už před šampionátem, že jsme za poslední roky dokázali být šestí na mistrovství světa, postoupit poprvé historii na olympiádu, tak měli lidé asi jiné očekávání. Poprvé jsme nebyli v roli outsidera jako v posledních letech, ale basketbal šel celosvětově nahoru, v Evropě úplně. Většina říkala, že skupina není tak těžká, ale když se na skupinu podíváme, tak Polsko hrálo semifinále, to byla jejich pohádka. I polský basket šel hodně nahoru, ale nikdo nečekal, že budou hrát o medaile. Pak i Finsko ve středu s Lauri Markanenem jsou obrovsky silným týmem. Šampionát byl plný překvapení, protože týmy s hvězdami vypadly ve čtvrtfinále. Nakonec vyhrálo Španělsko, kterému chybělo hodně opor, ale ukázalo se, že basketbal je týmová hra, a podařilo se jim to celé vyhrát.

Náš tým byl složený ze samých hvězd, včetně té největší v podobě Tomáše Satoranského, který se však zranil. Ovlivnilo to vaší hru?
Není to o jednom hráči, ale Tomáš ani není typ, že by dával 40 bodů za zápas, ale je obrovsky platný tím, jak celý tým řídí. To, co pro něj dělá jak na hřišti, tak mimo hřiště... byla to jedna ze zlomových věcí, když se v přípravě zranil a všichni byli v nejistotě, jestli bude hrát. Nakonec udělal skoro nemožné, veškerou rekonvalescenci podřídil tomu, aby tam mohl hrát, a za to mu patří velké dík. To byla i jedna z věcí, která výsledky ovlivnila. On je hlava i srdce týmu, a kdyby byl stoprocentně fit, tak to mohlo být třeba jinak.

Zaslechl jsem, že šatna poslouchá více Tomáše Satoranského než trenéra Ronena Ginzburga. Je to pravda, že došlo ke třenicím?
Začalo to tím zraněním, protože všichni byli nervózní a určité třenice tam byly a nálada v týmu nebyla ideální a na to, v jakých jsme byli s***kách, tak jsem rád, že se nám konec šampionátu docela vydařil, i když jsme prohráli. Řecko bylo jedním z adeptů na medaile, měli ve svém týmu jednoho z nejlepších hráčů NBA Jannise Adetokunba, takže jsme rádi, že jsme je trápili až do konce. Chybělo málo a mohlo být překvapení už to, že Řecko vypadlo s námi v osmifinále turnaje.

Vašich 201 centimetrů na podkošového hráče není zase tolik, ne?
Není to moc. V dnešní době se basketbal posunul, že i na křídlech hrají vyšší hráči a pod košem je to kolem 205 cm a výše. Já se to snažím nahradit bojovností a přínosem pro tým na doskoku, na který mám docela čuch.

Vyrůstal jste v Pardubicích a i tam začínal s basketbalem. Byl tam i jiný sport?
Ano, začínal jsem v Pardubicích. Sporty jsem odmala střídal, byl jsem multisportovní typ. začínal jsem s baseballem, od školky jsem byl v plavecké třídě a to mi vydrželo až do deváté třídy na základní škole a to mi dalo hrozně moc. Myslím, že plavání je tak komplexní sport, že z toho pak těží člověk ve všem, co dělá. Je to myslím nejzdravější sport, který se dá dělat. Pak jsem si ale už musel vybrat mezi plaváním, basketbalem a softbalem. Ve 14 letech jsem se musel rozhodnout, jestli to chci dělat naplno, nebo se v tom budu jen tak motat rekreačně.

Sestřih z osmifinálového zápasu mistrovství Evropy mezi Řeckem a Českem:

Kdo vás tedy přivedl k basketbalu?
Asi spolužák v páté nebo šesté třídě. Dělal jsem to plavání, pak jsem si ale zlomil ruku, měsíc a půl jsem byl mimo, přibral deset nebo patnáct kilo a nebylo to úplně povedené období. Říkal jsem si co a jak, nějak se spojovaly třídy a kamarád se mě ptal, že chodí na basket, jestli nechci taky, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Byl jsem v tu dobu vyšší než všichni ostatní, i těžší, takže určité fyzické předpoklady tam byly, šlo mi to, takže jsem se rozhodl tomu věnovat víc.

Výška je tedy u basketbalu předpoklad. Podsouvali vám i rodiče basketbal nebo volejbal?
Je to tak, táta hrál taky chvíli basketbal, ale myslím, že to spíš vyplynulo a nebylo to tak, že by mě do toho někdo tlačil. Máma je zase spíš do uměleckého směru, tancovala, zpívala ve sboru, takže jsem ještě ke všem sportům dělal hudební nauku, hrál jsem na flétnu, chodil dva roky na trubku. V 15 a v 16 letech jsem s tím měl docela problém, že nejsem dost in a chodím tady v kufříkem a trubkou. I to mi ale dalo něco do života, protože hudební sluch teď můžu využít, protože moje dcera začala hrát na piano a znám tak noty, rytmus, takže to není od věci.

Začal jste chodit hrát basket a pak si vás někdo všiml v Pardubicích?
Začal jsem na Studánce, což bylo už taky pod BK Pardubice, ale tím, že jsem byl fyzicky trochu napřed, tak mě brali do vyšších věkových kategorií a viděl jsem tam potenciál. Trenéři chtěli, abych pokračoval a hrál i za starší, takže tam se to zlomilo a od té doby to byla moje náplň života číslo jedna.

Z Pardubic do USK?
Z Pardubic nejdříve do Nymburka s tím, že jsem šel první rok hostovat do Prahy. Pak už Nymburk. Ještě jsem tam měl jednu roční anabázi hostování v Kolíně, ale teď už to je myslím osm let, kdy jsem v Nymburce a tam pokračuju.

Máte na kontě 9 ligových titulů a Nymburk má v řadě 18 titulů. Jak je to vůbec možné?
Samozřejmě máme jiné finanční prostředky než ostatní kluby. Od té doby, co se do toho vložil pan Jansta, tak to šlo hodně nahoru a myslím, že on je ten, který když do toho vstoupil, tak od té doby je Nymburk neporazitelný. Není to ale tak jednoduché. Široká veřejnost je mnohdy naštvaná, že se hraje jen o druhé místo, ale já říkám, že to, že se to Nymburku podařilo, nemůže hráčům nikdo zazlívat.

Nymburk si tedy může dovolit nakoupit kvalitní hráče a tím jde jeho hra nahoru?
Je to částečně tak. Dřív to bylo tak, že pět nebo šest reprezentantů hrálo v Nymburce a byli nejlepší v Česku. Do toho se nakupovali kvalitní cizinci a je to znát a je to velký rozdíl.

Nymburk řeší po výhře v Lize mistrů nepříjemnosti, ze šatny soupeře někdo ukradl peníze

Číst článek

Jste i osminásobný vítěz Českého poháru, že ano?
Ano, jsou to vlastně obrovské úspěchy a jsem rád, že můžu působit v nejlepším, co v Česku je. Bohužel loni s Opavou nám ten pohár nevyšel, tak snad to letos napravíme a bude letos vítězství v lize i v poháru. Hlavně bychom chtěli napravit loňskou evropskou sezonu v Lizu mistrů, kdy se nám nepodařilo postoupit ze základní skupiny. Věřím, že letos to bude jinak.

Nejvíc republikových titulů má ale Zbrojovka Brno, má jich 23. V roce 2008 ale tenhle velkoklub zanikl kvůli financím. Nymburk tomu rekordu teď šlape na paty. Kdo jsou vaši největší konkurenti?
Tak to nám zbývá ještě pět let, tak to bych mohl vydržet. Největší konkurenti jsou asi Opava, Pardubice, Děčín... myslím, že teď se těch prvních šest týmů docela vyrovnalo, ale uvidíme, jak se povede sezona a jak se vyplatil nákup cizinců, a když se člověk trefí, tak může vystřelit.

Vy jste byl v roce 2015 draftovaný, nebo jak to bylo?
To jsem nebyl, tam je to složitější. Na internetových stránkách je třeba napsáno, že i když se člověk nepřihlásí, tak jsme byl v 16 letech na Jordan Brand Classic Camp v Americe, což byl jeden z největších zážitků a určitě mi to v kariéře taky pomohlo.

Draftem byste se zařadil mezi Zítka, Welsche, Satoranského a Krejčího?
Ano, to jo, ale draft tam nebyl, takže se mezi tuhle naší smetánku řadit nebudu a myslím, že už mám věk na to, že to s draftem nedopadne. Razím heslo, že hraju s kartami, které mám. Nejsem smutný, všichni malí basketbalisté mají sen, že chtějí hrát v NBA, to jsem měl taky, ale to se nepoštěstilo. Jsem tam, kde jsem, a snažím se naplňovat basketbalové cíle tady.

Krejčí dotáhl v NBA Oklahomu k výhře nad Phoenixem, Satoranský s Washingtonem prohrál

Číst článek

Hráči tmavší pleti mají spoustu talentu a hrají to na každém plácku. Basketbal se v Americe hraje úplně všude...
Basket je taková hra, že se dá hrát opravdu všude, když máte koš a může ho hrát každý. V Americe to tak je, všude jsou na ulici plácky s košem a není moc výjimek, že by někdo někde nehrál.

Tady v Česku je ale taky dost plácků, ale já na tom hřišti nikdy nikoho nevidím...
Je to rozdíl mezi Amerikou a u nás. Tady pořád převládá fotbal a hokej, ale musíme říct, že v minulosti jsme se spíš sešli, pár kluků, a hráli jsme na trávě fotbal. Bylo to spíš tak, než že bychom si šli zaházet na koš. Myslím, že je to tím, že v Česku je fotbal a hokej, které jako sporty převažují.

Vy jste ale ročník 1993, to mě docela překvapuje, že jste na plácku hráli jiné sporty?
Tohle mě minulo. Zažil jsem dětství, co zažívaly i ročníky přede mnou, že jsem přišel ze školy, hodil tašku do kouta a šel s kamarádama ven. To vše tedy předtím, než jsem se začal basketbalu věnovat naplno.

V Česku se používá i slovo košíková. Jste na to slovo alergický?
Jelikož se pohybuji hodně v basketbalové společnosti, tak slovo košíková moc neslýchám. Občas ano, tak se pousměju, ale neřeším to.

Teď jsou haly, které jsou v Česku spíš plné sportovců, ale starších ročníků. Je dobře, že se to vrací?
Myslím, že i na hřištích vidíme víc lidí, co si jdou zaházet a zahrát basket. Je to poslední dekádou, kdy šel basket hodně nahoru, tak věřím, že i my jsme přispěli k tomu, že jde spousta mladých lidí brát basketbal a bere se víc v potaz a doufám, že úspěchy budou pokračovat a budou růst další talenti.

Ty různé finty, co v basketbalu jsou, to si vymýšlíte sami? Někdy to jsou neuvěřitelné věci...
Nejsem úplně typ hráče, který by takové věci využíval, ale když se podíváme na NBA, tak co tam hráči předvádí, je neskutečné. Ať už od fyzického potenciálu, nebo co dokážou s balonem. Je to ale asi na každém zvlášť podle toho, jak je kdo vedený od mládežnických let. Pořád ale platí, že se to hraje na to, kdo vstřelí víc košů a jestli k tomu použije finty, nebo něco jednoduchého, to je jedno.

Jak vlastně probíhá váš trénink? Driblujete třeba hodinu s balonem?
Je to na každém, jak k tomu přistoupí, ale když už to člověk hraje na vyšší úrovni, tak se počítá s tím, že dovednosti má. Samozřejmě se pracuje kontinuálně na zlepšování driblingu a střelby. Co se týče tréninků v klubu, tak je to spíš o taktice, různých nacvičování systémů. Liší se to od přípravy před sezonou, kdy se pracuje na fyzičce, v posilovně, to většina lidí nemá v oblibě, ale je to potřeba a člověk se o tělo musí starat. Postupně je to pak spíš o taktice, když přichází zápasy.

Co tělo a zranění? Vy jste měl prasklou achilovku a pak taky vaz?
To jste si vybrali dobrého člověka, na tohle téma... mně se zranění dlouho vyhýbala. Od mládežnických kategorií si nepamatuji, že bych dlouho nehrál. Neberu v potaz, že máte chřipku nebo tak. Měl jsem štěstí, že se mi to vyhýbalo, ale posledních pět let nebylo příjemných. Přetrhl jsem si achilovku, dva roky na to jsem měl to koleno... to mě stálo olympiádu, ale achilovka mě posunula hodně i jako člověka. To se mi totiž stalo tři měsíce před mistrovstvím světa, ten příběh se už publikoval, a za tři měsíce po přetržené achilovce jsem hrál první zápas. Dokázal jsem si, že když člověk něco chce a jde si za tím, tak to může dokázat, i když všichni ostatní vám tvrdí, že to možné není.

Za chvíli začíná sezona a v Nymburku máte nového trenéra. Teď asi trénujete hodně, že?
Je to ještě v rámci přípravy, ale už se to blíží. Posledních sedm let to bylo v Nymburce tak, že to převzal asistent a jelo se v zajetých kolejích. Teď je to úplně nový člověk, který nemá zkušenost s tím, jak to tu fungovalo, takže je hodně změn a trénujeme docela dost.

Začíná sezona, ale bude i kvalifikace o mistrovství světa...
Ta probíhá a čeká nás Francie, Černá Hora a Maďarsko. Nezačali jsme úplně dobře, takže nás v listopadu čekají dva zápasy s Černou Horou a je potřeba vyhrát oba zápasy, aby byla ještě nějaká šance.

To je zvláštní, že na Balkáně mají tak skvělé basketbalisty?
Na Balkáně je basketbal sport číslo jedna. Je tam daleko větší základna, je to tam nabité. Ale jak jsem říkal na začátku, v basketu se síly v posledních letech srovnávají a vždycky se najde hodně talentovaný hráč, který dokáže celou hru ovlivnit.

Pavel Nečas, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít