Přijel jsem do Evropy a doufal, že si mě někdo všimne, říká fotograf z Nového Zélandu. Teď fotí na Tour
Vzal všechny své peníze a vydal se do Evropy, kde začal v roce 2022 fotit cyklistické závody. Nyní cestuje s pelotonem napříč Francií. Novozélanďan Harry Talbot je profesionálním fotografem a v rozhovoru pro iROZHLAS.cz popsal, jaké nepříjemnosti ho během závodu potkávají. Prozradil také, jaké je to žít tři čtvrtě roku daleko od domova pouze s kufrem a pronajatým autem, a proč jeho povolání není vhodné pro rodinný život.
Můžete se krátce představit?
Jmenuji se Harry Talbot, je mi 24 let, narodil jsem se ve městě Nelson na Novém Zélandu a momentálně bydlím ve městě Christchurch. Pokud se tedy dá vůbec říct, že někde žiju, protože jsem většinou na cestách. Jsem profesionální fotograf, primárně fotím všechny možné cyklistické závody, ale také různé komerční akce, kde fotím například cyklistické vybavení nebo outdoorové oblečení.
2:00
Legendární Induráin slaví životní jubileum. Pětinásobnému vítězi Tour de France je 60 let
Číst článek
Jak jste se stal profesionálním fotografem?
Od čtrnácti let jsem měl zálibu ve focení, zajímaly mě foťáky, kamery a další technika. Postupem času se to vyvíjelo, z koníčku to přerostlo v něco významnějšího. Zároveň jsem jezdil závodně na kole, a když mi bylo 20, rozhodl jsem se s cyklistikou skončit. Přirozeně z toho pak vyplynulo, že jsem vzal foťák, a vyrazil fotit na závody. Jezdil jsem také do přírody a fotil novozélandskou krajinu.
Postupem času jsem se dostal ke své první práci, která byla opravdu jednoduchá. Fotil jsem předávání různých hudebních cen nebo v zákulisí při natáčení hudebních klipů. Byly to náhodné kšefty, spíše sporadické.
Toto byla úvodní epizoda mého pracovního života. Mnohem zajímavější je, jak jsem se stal profesionálním fotografem cyklistiky. Na začátku roku 2022 jsem přijel poprvé v životě do Evropy se záměrem začít fotit cyklisty. Na Novém Zélandu se totiž cyklistické závody nekonají, alespoň ne ty velké. Takže jsem vzal všechny své do té doby vydělané peníze a vydal se do Evropy.
Ze začátku jsem jezdil sem a tam, fotil různé závody, až mě jednou oslovila profesionální stáj Uno-X Mobility. Najali si mě na jeden jednorázový závod. V průběhu prvního roku jsem utratil mnoho peněz za dopravní prostředky nebo ubytování a doufal, že si mě a mých fotek někdo všimne. Pokud chcete jako fotograf uspět, musíte zaujmout svým portfoliem. Je to obor, kdy jste za vše zodpovědný sám, musíte se ukázat. Abych to shrnul, stát se profesionálním fotografem je těžké.
Fotíte i jiné sporty nebo akce než cyklistiku?
Kromě cyklistiky toho moc nefotím. Najímají si mě například na různé komerční akce v rámci sportů jako jsou běžecké závody nebo horolezectví. Cyklistiku si užívám, ten sport miluju, jsem velký fanoušek. Takže jsem šťastný, že toho mohu být součástí. Hlavně si myslím, že žádný jiný sport nenabízí takovou svobodu ve smyslu, jakým způsobem se dá fotit.
Jaký je váš nejoblíbenější závod na focení?
Je těžké neříct Tour de France. V cyklistice je to úplně nejvíc. Ale velmi rád fotím také na Strade Bianche (jednorázový závod, který se jezdí na začátku března v Itálii, pozn. red.). To je vždycky nádherné, ikonické štěrkové cesty, po kterých se závod jede, jsou úžasné.
Jedinou nevýhodou je, že se jezdí stále stejná trasa, podél které není mnoho míst, kde se dá fotit. Ale závody jsou vždycky nádherné. Jednou jsem tam fotil v dešti, vodu jsem měl snad úplně všude, ale fotky nakonec byly nádherné.
Vzpomenete si na nějaký nepříjemný zážitek?
První, co mě napadne, je právě zážitek ze Strade Bianche, kdy jsem fotil cyklisty z pole. Byl tam se mnou ještě jeden fotograf, měli jsme na sobě dlouhé kabáty, protože pršelo. A kolegovi vypadly během focení z kapsy klíče. Takže jsme museli projít úplně celé pole, abychom je našli. Nejhorší na tom bylo, že to zjistil ve chvíli, kdy akorát přijížděl peloton. Takže jsme napřed museli udělat svou práci a až pak je jít hledat.
Když jsme je konečně našli, museli jsme si zavolat taxík, aby nás odvezl do prostoru cíle, abychom udělali ještě nějaké fotky. Stálo nás to několik stovek eur, protože jsme byli uprostřed ničeho a řidič pro nás jel hodně dlouho. Byl to velmi stresující zážitek, ale naštěstí jsme to stihli do cíle včas.
Nepříjemné mi jsou také pády. I když to není přímo můj zážitek, nemám je rád, nesnáším je, nerad se dívám, jak si cyklisté ubližují. Ale jako fotograf musíte zkrátka dokumentovat, co se děje, je to vaše práce. A pochopitelně, pokud jste u pádu nejblíž, jdete zjistit, zda jsou jezdci v pořádku. Většinou je ale zdravotnický tým nablízku, stejně jako sportovní ředitelé, takže to není nutné.
Jak vypadá váš program během roku?
Je hodně nabitý. Fotím všechny jarní klasiky. Letos mám za sebou jednorázovou klasiku Milán-Turín, etapový závod Tirreno Adriatico, Giro d’Italia, Critérium du Dauphiné, Kolem Švýcarska. Nyní jsem na Tour, poté pojedu na španělskou Vueltu a na mistrovství světa do Švýcarska. Takže je to opravdu hodně nabité, ale práci si užívám, takže je to pro mě skvělé.
Jste na volné noze, nebo spolupracujete například s nějakým magazínem nebo zpravodajským webem?
Jsem na volné noze, ale mám pár stálých klientů, pro které pracuji. Obecně jsou to spíše značky nebo týmy než nějaké magazíny nebo zpravodajské servery. Což je pro mě lepší, vyhovuje mi to. A také prodávám hodně fotek vždy po závodě. Někdy si mě týmy najímají na jednotlivé závody, s některými klienty naopak spolupracuji klidně i celou sezonu.
Máte vůbec nějaký volný čas? Stíháte sportovat, najdete si čas na přátele?
Nějaký volný čas mám. Není ho mnoho, ale nějaký se vždy najde. Dříve jsem si s sebou na závody vozil kolo, ale bohužel mě před několika týdny srazilo auto, a moje kolo je od té doby zničené. Neměl jsem zatím šanci ho dát do opravy. Takže to je asi vypovídající, kolik volného času mám.
Momentálně běhám, mám rád, že můžu vyrazit ven a v klidu se proběhnout. Chodím každý druhý den. Ale stále preferuji kolo, raději bych jezdil. Samozřejmě mám také volné dny, kdy se potkám s přáteli, nebo zavolám domů rodině.
A co váš osobní život? Práce fotografa není úplně vhodná pro rodinný život, je to tak?
Moje práce rozhodně není vhodná pro rodinný život, abych řekl pravdu. Konzumuje obrovské množství času, jsou to celé dny neustálé a nekončící práce. Začínáte brzy ráno a končíte kolem půlnoci. Do toho musíte myslet na to, abyste jedli, musíte si prát oblečení. Běžné každodenní věci si obstaráváme sami, nemáme nikoho, kdo by je udělal za nás. Je to těžké, pořád cestujete, přesouváte se, nezůstáváte dlouho na jednom místě. Momentálně mi to ale nevadí. Neříkám, že to tak budu mít celý život, ale v tuto chvíli je to pro mě dobré.
Nemám manželku ani děti, což situaci dělá jednodušší. Spousta mých kolegů má děti, dlouhodobé partnery a partnerky. Trávím téměř tři čtvrtě roku sám, daleko od rodiny a přátel. Což je hodně času a s dětmi by to bylo velmi složité.
Klasiky na motorce, Tour v autě
Jak vypadá závodní den pro fotografa?
Když ráno vstaneme, otevřeme mapu a studujeme trasu. Hledáme lokace, odkud by se dalo dobře fotit. Zároveň musíme vymyslet, jak se na konkrétní místo dostat, protože je nutné vyrazit před pelotonem, a některé silnice jsou už dlouho před závodem uzavřené.
Poté vyrazíme na start, kam se snažíme přijet asi dvě hodiny před začátkem závodu. Nastavíme foťáky, zkontrolujeme techniku, ujistíme se, že je vše v pořádku. Pak se obvykle snažíme sehnat nějaké jídlo, které si poté bereme s sebou. Následně se přesuneme do prostoru startu, kde probíhá představování cyklistů, které už fotíme.
Když začne závod, už přesně víme, kam pojedeme fotit. Když jedeme autem, je to trochu omezené, pokud jsme na motorce, dá se toho vyfotit mnohem víc. Osobně jsem na motorce projel většinu jarních klasik, ale na Grand Tour jezdím vždy v autě. Na velkých etapových závodech totiž jezdí na motorkách především fotografové z velkých agentur, jako je Getty Images nebo Associated Press.
Samotný závod je pak z pracovního pohledu velmi náročný. Trvá kolem pěti hodin, přičemž reálně fotíme celkově asi jen 30 minut z celého závodu. Pak samozřejmě fotíme v cíli a na vyhlášení, odkud se přesuneme do tiskového centra, abychom zpracovali nafocené materiály, a poté na ubytování.
Někdy ale musíme začít fotky editovat už na parkovišti, protože pochopitelně vždy prioritizujeme klienty před vlastním odpočinkem a snažíme se splnit jejich požadavky. Je to ale moje noční můra. Někdy musíme editovat už v autě, protože máme velmi málo času na nahrání fotek. To bývá frustrující.
Následuje už méně důležitá práce. Na řadu přijde archivování fotek a nahrávání na vlastní webové stránky. Snažím se mít stále aktuální a pestré portfolio, aby si potenciální klienti mohli prohlédnout mou práci.
Když se přesuneme na ubytování, obvykle už nepracujeme. Snažíme se odpočívat, někdy si povídáme o uplynulém dni, co se nám povedlo a nepovedlo.
Co se týče organizace, jak řešíte ubytování nebo dopravu? Pomáhají vám s tím pořadatelé?
Dopravu si musíme zajistit a zaplatit sami, výjimkou je mistrovství světa a Tour Down Under, kdy organizátoři dopravu zařídí. Ve většině ostatních případů si ale musíte zařídit vlastní transport.
V Evropě auto nemám, na závody si ho najímám, nebo jezdím s kolegy, kteří mají auto pronajaté. Jezdit ve dvou je jednodušší, jeden řídí, druhý naviguje. Jinak co se týče zavazadel, moc toho nemám. Žiju v podstatě v kufru, ve kterém vozím vlastně jen techniku a oblečení.
Měl jste možnost poznat Evropu? Máte nějaké oblíbené místo?
Z Evropy jsem toho tolik neviděl, nemám bohužel moc času, abych cestoval jako turista. Je to divné, vidím hodně míst, o mnoho víc než jiní lidé, ale nic z toho nemůžu zažít. Každopádně oblíbeným místem jsou jednoznačně Dolomity.
Byl jste někdy v České republice?
V České republice jsem nikdy nebyl, ale viděl jsem nějaké fotografie z Nového Města na Moravě, kde se jel Světový pohár horských kol, a vypadalo to moc krásně. Určitě bych se tam chtěl někdy podívat.
