V pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou zavzpomínal jezdec BMX Michael Beran na nejtěžší, ale i na nejúspěšnější období kariéry. Jaké byly jeho začátky na kole? Jak se dostal k práci správce modlitebny? Jak těžké bylo koučovat Ivetu Miculyčovou?

Praha 16:16 19. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Michale, ty jsi ve svém sportu legendou BMX. Bereš se tak?
Ty bláho, nevím. Říkáš to ty, párkrát jsem to slyšel, tak to asi tak je. Každopádně díky za pozvání na rozhovor, chtěl jsem tě vidět.

Kde jsi začínal se sportem? Četla jsem, že máš základy skoro ve všem...
Asi jako každý vesnický kluk jsme pobíhali, kopali do míče, zkoušeli hokej, hokejbal, nějaký florbal, basketbal.

Tenis tě minul?
Oficiálně ano, neoficiálně jsem taky raketu držel v ruce. I lyžování, snowboarding.

Jak to, že jsi u ničeho nezabředl déle a zvítězilo kolo?
Protože mi přišlo, že jsem ve všem hrozně rychle přišel na to, že „to je jako všechno, jo“? Nic dalšího tam není? Jednoho dne mi můj třídní učitel na lyžáku pustil video, kde byl motokros a to byl můj sen. Věděl jsem ale, že je to finančně špatně dosažitelné. Pak na tom videu najednou ukázali jiné záběry, a tam dělali show na BMX a já si říkal, to je ono! To může být levnější, to je pro mě. Hned jak jsem přijel domů, řekl jsem to rodičům a táta začal hledat na internetu, co je k tomu potřeba. Musíš mít ale dobré známky, říkal, tak mě to motivovalo. Shodou okolností v našem městě pak přistálo první BMX, byla to ale taková atrapa, vůbec se ne nepodobalo tomu dnešnímu. Bylo to těžké, nemělo to kulatý, ale placatý rám. Já byl ale nadšený a po vysvědčení jsme pro něj jeli.

Táta byl ale pořád nervózní, protože byl zvyklý, že ty sporty střídám. Najedou to ale byl první týden, druhý týden, třetí týden na kole, měsíc, dva a to už mu bylo zvláštní. Koukl přes branku a říká mi, tebe to baví, viď? Já říkám, že ano. On mi řekl, tak třeba by ses tím mohl někdy živit. Vždycky, když mi táta něco řekl, tak jsem to bral vážně, tak jsem měl úplně ohňostroj a od té doby jsem začal jezdit ještě víc. Vracel jsem se domů až v noci. V té době jsem byl ještě takový oplácaný a já za půl roku všechno shodil a úplně jsem pochopil, že to jde jiným směrem než kdy jindy.

Miculyčová evropské zlato neobhájila. Na šampionátu ve freestyle BMX získala po pádu v první jízdě stříbro

Číst článek

A byl to ten adrenalin, co tě na tom drželo?
To ani ne. Jezdil jsem na ulici před barákem, měli jsme tam nějaké hliněné skoky, příkopy. Každý den se člověk mohl naučit něco nového, že se nevědělo, co přijde, a to bylo hrozně vzrušující.

Kdo tě tedy inspiroval? Hledals to na youtube?
To ne, to byl rok 2003 nebo 2004, nebyl moc vyhledávače, takže si napsal do příkazového řádku BMX.com a ono to vyšlo. První týden jsem nevěděl, že se učím flatland, to je to tancování na kole. To mi stačilo na ulici. Když táta viděl, jak to jde dál, tak říkal, že tomu musíme dát nějakou štábní kulturu a vyhledal si nějakého nejlepšího jezdce v té době. To byl Kamil Fejfr, s tím jsme chtěli trochu spolupracovat, ale nějak to nevyšlo. Měl jsem ale prostor jezdit v jeho hale, pak jsme jeli spolu na závody a pak se rozdělili. Po osmi měsících trénování ve skateparku jsem jel na mistrovství republiky a byl třetí. Ve 14 letech.

Michale, tvoje jméno je s BMX svázané. Jaké základy a historii má tenhle sport v Česku?
Někdy v 90. letech, protože v 80. letech to začalo v Los Angeles. Před tím Kamilem Fejfrem byl ještě jeden člověk, co byl talentovaný, ale ten to netlačil úplně komerčně. Takže asi rok 1998 zhruba.

Kam vnímáš, že se v Česku ten sport posunul?
My jsme se snažili přebírat to, co bylo v cizích zemích, ale neměli jsme neměli skateparky. Začaly tady růst skateparky, to bylo na popud kluků, co začali jezdit, dělat exhibice a založili firmy.

To jsou tedy jiné skateparky než na ty skateboardy?
Ano, říká se tomu skatepark, ale je to trochu rozdílné. Skatepark, co má do metru výšky, tak je pro skejty a to, co je třeba od dvou metrů výš, jsou to radiusy, prohnuté překážky, tak je to většinou na kolo. Když jsem začínal, tak se mi líbilo, že na tom kole mám nějaký směr. Pocit něčeho smysluplného. Často jsem zažíval posměšky, ne na kole, ale jako kluk. Tady v tom se mi líbilo, že mi všichni říkali, že jsem začal pozdě, že se začíná v devíti letech, ale já měl v srdci to kolo tak moc, že jsem říkal, že vám ukážu, že to není pravda. Jezdili chlapi 20 let a starší a já ukázal, že na tom kole mohou už děti ukázat něco lepšího. To jsem předvedl v roce 2004 na Štvanici na mistrovství republiky a od té doby začali jezdit i mladší.

Když jsi závodil před 10 lety, tak jsi přišel s novýma triky a ty se jezdí i dnes. Je to tak?
Ano, dá se říct, že jsem člověk, co inovoval ten sport. Kolo jsem měl tak v srdci, že jsem se naučil triky, co byly, ale nestačilo mi to. Říkal jsem si, že by to šlo ještě tak a jinak. Myslel jsem si, že je ten sport mladý, ale spíš to bylo o tom, jestli to chce někdo posunout.

Co bylo tou inspirací?
Potkal jsem strašně moc idolů v té době. Každý jsme začínali na VHSkách, takže to byl Rocky, Jean Claude van Damme, Arnold Schwarzeneger... Arnold mě hodně oslovil s vizí, že když člověk nemá cíle, tak je bez nich celý život takový, že se prostě něco povede a něco ne. Když má člověk sny a nemá cíle, jsou to jen sny, ale já měl i vizi. Věděl jsem, že mám pocit, že tudy mám jít a poslechnout to i přes to, co se děje. Tihle akční hrdinové mi vlastně pomáhali.

Najedou jsme ale zjistil, že idoly nemám, protože už jsem s nimi soupeřil na stejné úrovni a někdy i vyhrál. Říkal jsem si, no jo, Michale, teď je otázka, co dál? Tady skončíš, nebo si budeš psát svoji legendu?

To byl důvod, proč jsi skončil relativně mladý?
To asi ne, protože jsem se do toho urval až moc a neměl nikoho, kdo by mi řekl uber, to stačí. Trpěl jsem tím, že jsem se vždy přetrénoval, a říkal si, že je to blbost, že musím dřít a neměl jsem k tomu tak zdravý přístup.

Popiš ten konec, bylo to vyhoření?
Asi ano. Byl jsem v tom koloběhu života dlouho a přeplo se to od radosti z BMX do velké komerce. Chodil jsem už pak jen na natáčení, závody, rozhovory a chtěl se po mě všude jen výkon. Nebyl tam prostor si jen tak popovídat, uvolnit se. Měl jsem čas jen si zatrénovat, jít spát a nebyl čas se odreagovat. Asi jsem si toho nandal moc. Pak jsem cítil, že se něco mění, aniž bych chtěl, ale díky bohu, že se to stalo. Na sedm let jsem si odpočinul, poznal jiné lidi, naučil se strašně moc, mentálně se posílil, vztahově jsem řešil věci jinak. Já jsem na tom kole skoro vyrostl, když to řeknu blbě a neměl prostor k normálnímu vývoji. Něco se pak změnilo a já jako trenér jsem se z olympiády vracel s tím, že jsem na to asi ještě mladý.

Čím se tedy teď živíš?
Chtěl jsem po konci kariéry ještě chvíli jezdit na závody jen tak.

Počkej, takže jsi jezdil po závodech a nebyl jsi profík?
Neměl jsem kontrakty, nejezdil za firmy, co mě podporovaly. Měl jsem našetřené nějaké peníze a na ty závody mě zvali, protože jsem měl ty výsledky, takže jsem si to tam jel užít. Nebylo na mně žádné napětí, a když jsem viděl ostatní závodníky, že musí mít výsledky kvůli sponzorům, snažil jsem se je podporovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se ze mě stává trenér a mentor. Po nějaké době jsme společně s manželkou založili BMX školku v Pardubicích, Life By Real Day, od roku 2018 do roku 2021. To bylo fajn, ale pak manželka otěhotněla a mě přišla nabídka, že se mohu stát správcem modlitebny.

Aha, co to obnáší?
Já jsem správce nemovitostí a z těch nemovitostí je jedna z nich modlitebna, církevní budova. Je to jako klasický domovník, revize, reklamace, opravy a požadavky nájemníků. Když jdu v sobotu na bohoslužbu, tak ovládám zvukovou a videotechniku. Než jsem se stal správcem nemovitostí, tak jsem uvěřil. Celou dobu, když jsem závodil, tak mě něco vrtalo hlavou, že mi něco chybí. Jak jsem cestoval do Asie, do Ameriky, ptal jsem se na různá náboženství a nic mi tam nesedělo tolik, jako když jsem otevřel Bibli a prozřel jsem.

Takže máš blízko k víře. Jak se to prolíná s prostředím BMX, to jsou asi odlišné světy?
Jsou, ale prolínají se. Když jsem jezdil na kole a dělal ty bláznoviny, tak když jsem uvěřil a díval se na to zpětně, tak jsem si uvědomil, že jsem to nemohl zvládnout sám. Po závodech jsem šel zpátky do parku a díval se, co jsem dělal. Říkal jsem si, jak jsem mohl skočit odsud až sem, vždyť se toho bojím. Bylo něco mezi nebem a zemí, co jsem chtěl vyřešit a na to už jsem dostal ty odpovědi. To je právě ten kontrast. Mrzí mě, že se dostávám do střetu s lidmi, které pozvu do sboru a oni mi říkají, že do sboru nemohou, že jsou hrozně hříšní. Myslí si, že nejsou dost slušní, aby tam šli, ale to je právě opak. Ten sbor je pro lidi, kteří jsou strašně hříšní, ale jsou se sebou nespokojení a potřebují najít odpověď. Snažím se být to vizáží pro mladé.

Loni jsi souhlasil s tím, že budeš trénovat nadějnou Ivetu Miculyčovou. Co tě k tomu vedlo?
Vedlo mě k tomu to, že jsem viděl, že ta holčina určitě potřebuje někoho k vedení. Ona má velký potenciál, talent, ale jakmile se toho nikdo neujme, může to být fatální. Že talent zahodí anebo ho využije jen krátce. Vidím tam ohromný potenciál a model, který tady může panovat třeba deset let.

Bylo jasné, když jste spolu začínali, že to na olympiádu klapne?
Za mě ano, protože ona měla topové výsledky, takže když to ještě opravíme a dáme si
pozor při závodech, protože mám zkušenosti, jak vyhrát závod. Uměl jsem to několika způsoby, těžkými triky, takticky anebo se zalíbit publiku. Když to vše spojíš, máš z toho perfektně připravené jídlo.

Jak jsi to prožíval?
Bylo to velmi zajímavé, protože jsem se vracel na ta místa a všude mi říkali, no to je dost, že jsi zpátky a budeš jezdit? Já říkal, že ne, že jen trénuji Ivetu, že je to za mnou a takhle to bylo furt. Kamkoliv jsem přišel, měl jsem tam zázemí, trénovat zadarmo. Říkal jsem si pak, proč jsem vlastně přestal? Je to klasická otázka každého, že zapomene všechny ty špatné věci. Jak jsme společně s Ivetou jezdili, tak jsem si mohl taky zkusit ježdění a říkal jsem si, že mi to fakt jde.

Pak jsme spolu i závodili, viděl jsem, jak ostatní kluci jezdí, ale říkal jsem si, že už na to nemám, že mám rodinu a strach a tak. No ale teď se to nějak otočilo, děláme rozhovor o tom, že se vracím zpátky a děj se vůle boží.

3:43

Miculyčová kombinovala fotbal a kolo, nakonec se rozhodla naplno věnovat BMX. Teď je nadějí pro Paříž

Číst článek

Jak moc jiné pro tebe bylo, když ses na závodech vracel ke svému ježdění, postavit do pozice trenéra? Co tě na tom překvapilo? Jsi víc nervózní?
Říkal jsem si, že to bude pohoda, že nebudu nervózní, ale vůbec. Já jsem to tak prožíval, že jsem musel na olympiádě chodit na fyzio, jak jsme byl z toho stresu stažený. Říkal jsem si, že je snad jednodušší jezdit než trénovat.

Iveta skončila na olympiádě šestá, byl to fenomenální úspěch pro české BMX. Jak blízko od medaile byla?
Nechci ji omlouvat, ale předtím onemocněla, měla to fakt náročné. Já ale věřím, že věci se nedějí zbůhdarma. Ona je mistr republiky, dvakrát mistr Evropy, byla myslím druhá na mistrovství světa. Kdyby teď vyhrála medaili na olympiádě, tak chudák holka, na ni bude takový tlak. Dobře, že to dopadlo takhle, ubralo se a může něco dohánět, protože ona by ve všem byla úspěšná a pak je strašně těžké v tom pokračovat dál.

Třeba Billie Eilish, ta vyhrála všechna ta ocenění strašně rychle a říkala, že to pro ni nic neznamená. Bylo to tak rychlé, že si toho nedokáže vážit. Ona za to ale nemůže, protože jí to přišlo tak do klína. Jen charakter to pochopí, že to něco znamená.

Jak vůbec komunita BMX bere fakt, že se to dostalo na olympiádu?
Jedna část scény říká, ježkovy oči, kam jsme se to dostali, je to komerční. Ta druhá říká, že je to velký úspěch. Vypadla z toho ale trochu ta radost, protože všichni, které jsem tam potkal, tak byli nervózní. Šlo jim tolik o výkon, že je to tak důležité, takže se to mezi sebou trochu pralo. Pro mě to byl úspěch, protože se o tom sportu dozví víc lidí. Záleží ale, jak to uchopíme. Každý dává nabídky a záleží na tobě, jestli to využiješ, zneužiješ a nebo nepoužiješ. To záleží prostě na charakteru.

A podle tebe BMX na olympiádu patří?
Každý sport, který se tam dostane a udrží, tak tam patří. Náš sport je vrcholový, je to profesionální, musím k domu být disciplína, zdravá mentalita, přístup. Takže za mě určitě ano.

Zmiňuješ, když tam sport udrží, takže s Los Angeles 2028 se počítá?
Jsme tam, takže se s tím počítá.

Nastínil jsi, že možná i ty máš tohle v hledáčku? Pověz mi o tvých plánech, protože vy jste s Ivetou Miculyčovou spolupráci po olympiádě ukončili.
Ano, těsně po olympiádě a ona si teď jede svojí cestu a to je dobře, protože by se měla osamostatnit. Věřím, že se jí někdo uchytne. Je tam ještě domluva, že oni za mnou mohou kdykoliv přijít a můžeme něco zkonzultovat. Já jsem po těch sedm let neměl žádnou vizi, budoval jsem rodinu, svůj vztah s Pánem Bohem, budoval komunitu mládeže ve sboru a říkal si, že nedělám maximum. Pak mi to nedalo a začal jsem cítit, že se mám vrátit. Byla tam vize, že pojedu na olympiádu v Los Angeles a ještě než tam pojedu, tak mám spoustu projektů. Přednášky a besedy na školách, dokument, jsou tam výzvy s ostatními atlety, postavit si svůj skatepark a dělat BMX kempy a získávat body na olympiádu.

A tohle vše ty vidíš, nebo to máš naplánované?
Vidím a tvoří se to.

Takže dnes oznamujeme tvůj velký comeback?
Ano, je to tak.

A BMX svět to tuší?
Ne, chtěl jsem to podržet déle, protože je mi jasné, že na mě spadne vlna otázek. V jednom podcastu jsem nahodil, že Los Angeles je za 1360 dní a oni hned, jestli se připravuji, a já na to nereagoval. Ale tady říkám, že ta příprava už začala.

Je to tam ta olympiáda a potenciální medaile, ta cesta? Je to to, co máš v hlavě?
Hlavně ta cesta, ale když třeba hodně trénuji ve fitku anebo na kole, tak se tam občas medaile objeví, ale snažím se tam dostat s těmi věcmi před tím. Nechci to dělat kvůli sobě, ale chci udělat tým, který bude se mnou, a tomu chci splnit ty sny. Třeba i povzbudit někoho, kdo mě uslyší a má nápady, ať se se mnou klidně spojí. Buduji komunitu, která by šla se mnou, a chci jim dokázat, že je možné plnit si sny.

Kdy začal ten trénink?
Ihned po návratu z olympiáda. Hned, jak jsem vystoupil z letadla, tak začal jídelníček. Trénink, jídelníček trochu porušuji. Možná jsem to trochu přehnal, protože jsem ve formě, že jsem nikdy nezvedal takové váhy, jako teď a nemám takovou výdrž, takže jsem se uklidnil. Teď přijde nábor partnerů, sponzorů, vystupování v médiích. Je to hustý, protože jsem si dal nějaké úkoly a říkal si, že když mě přestane tahle bolest, začnu makat a přestalo to. Postupně se takové domluvy staly a já nemám jinak na výběr, než pokračovat.

Kdy přijde tedy první závod a křest ohněm?
Příští rok a mám vytipované jen dva závody. Nechci objíždět všechny. Jeden bude v cizině, to ještě nevím, kde, ale druhý bude určitě mistrovství republiky.

Jak se na ty závody po sedmileté pauze můžeš dostat?
Chci si zkusit mistrovství republiky, abych si ověřil, že jsem u nás nejlepší. Pak mezinárodní závod, který není pod hlavičkou UCI, tam půjde spíš o medializaci. A pak jsou konkrétní závody, kde musím sesbírat body a musím mít asi minimálně 340 bodů, abych se mohl účastnit Světového poháru.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít