Úspěšná česká reprezentantka ve snowboardcrossu má za sebou netradiční sezonu. „Bylo to intenzivní období. Mám pocit, že až do letošního dubna jsem se nezastavila. Po StarDance jsem hned naskočila do sezony a najednou bylo tři čtvrtě roku pryč,“ vzpomíná na nevšední závodní ročník v pořadu Na síti Eva Adamczyková. Co jí taneční soutěž nejvíc naučila?

Praha 9:19 28. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Evi, známe tě jako Samkovou, ale nyní už jsi Adamczyková. Nenapadlo tě nechat si ve jméně i Samkovou?
Nechat si jenom Samková jsem určitě nechtěla. Chvíli jsem řešila, jestli bych byla Samková Adamczycková nebo Adamczyk Samková, ale asi jsou v tom nějaká pravidla. Vždycky jsem vnímala, že výkony někdo vnímá jako sportovní značku spojenou se jménem, ale podle mě to není o tom, jaké jméno to dokázalo, ale že jsem to dokázala já, jako osoba. Teď je to asi rok a tři čtvrtě, co jsme se vzali, a já si na to zvykla úplně. Život není o brandu, ale o tom, že když už si rozhodne někoho vzít, má do toho jít naplno. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych byla jen Adamczcyk, protože je to polské jméno, ale Markova maminka je Adamczyková, tak mi to přišlo divné. Nějak jsem to cítila, šla jsem na pocit a trochu se rozhodovala.

U tebe se změnila i barva vlasů. Zůstaneš blondýnou?
Teď si to sedlo určitě, když to mám kratší, ale ty dlouhé blonďaté vlasy byly na údržbu strašné. Nejsem trpělivá a nemám ráda si pěstit vlasy. Na péči o obličej jsem si zvykla, ale vlasy jsou pro mě náročné. Měla jsem vždycky bezproblémové vlasy, ale najednou jsem musela řešit kondicionér, vlasy se pak chovají jinak, každé dva měsíce kadeřnice... nechávám to postupně odrůst, tak uvidím, kam se to dostane. Vizuál je dobrý a kratší vlasy už nejsou taková starost.

Byli kluci překvapeni, že jsi do toho odbarvení vlasů šla? Když Radek Housek dosáhl na stupně vítězů ve Světovém poháru...
Tu sezonu jsem s týmem jezdila jako holka jen já, mladší závodnice měly pauzu, nebo to jsou juniorky. Nešlo se z toho vykroutit, na sázku jsme kývli. Kluci mě podezírají, že jsem to vymyslela já. Manžel Marek mě podezírá z toho, že jsem si to vlastně přála a bylo by mi trapné to udělat jen tak, tak jsem to zaonačila do sázky.

Sezonu máš za sebou a z deseti závodů jsi byla čtyřikrát na stupních vítězů a celkově pátá ve Světovém poháru. Velká spokojenost?
Ty poslední čtyři závody, kdy jsem byla dvakrát pátá, tak ty mě trochu mrzely. Bylo to vždy o kousek. Ale že první závod vyhraji, to bylo skvělé, protože jsem na sněhu stála asi 14 dní, takže jsem to musela dohánět víc sebevědomím. Je dobře, že jsem tam nepřišla po pauze a vše nevyhrála, protože by to byla degradace toho sportu. Ten sport je už na jiné úrovni a je to super.

Měla jsi od té sezony očekávání?
Asi ne ve smyslu výsledků, ale člověk se pak řídí jejím průběhem. Byla jsem trochu namlsaná tím začátkem a vždycky se mi povedlo být na stupních vítězů. V Montafonu jsem s tím trochu bojovala, ale v Kanadě se mi poslední dva závody jezdilo super. Celkové páté místo v konečném hodnocení Světového poháru není vůbec špatné.

Snowboardcrossařku Adamczykovou čeká dovolená v zámoří, celý tým překvapil vlasy na blond

Číst článek

StarDance byla pro mě úžasná a jedinečná srdeční záležitost. Shodneme se na tom?
Bylo to intenzivní období. Mám pocit, že jsem se až do dubna letošního roku nezastavila. Začala jsem trénovat StarDance, pak to skončilo a pak jsem skočila do sezony. Nedávno jsme se viděli s Kubou a ta soutěž mi chybí, ale nejvíc mi chybí ty časy na tréninku, kde jsme měli srandu a bylo to super. Úplně nová zkušenost.

V průběhu StarDance jsem sledovala tvoje sociální sítě a překvapilo mě, že jsi byla schopná v první polovině soutěže dělat ještě přípravu na sezonu. Dalo se to zvládat?
Třikrát týdně jsem chodila asi do pátého přenosu, pak už to bylo je jednou týdně a ke konci vůbec. V létě to šlo, nemohla bych jen tancovat, ale ten trénink nebyl takový, jako by normálně gradoval vůči sezoně. Ono to pak nejde, když člověk přijde z posilovny a osm hodin tancuje, tak to vytancuje.

Nevadily svaly tomu tanci? Zvedáš na bench a pak jdeš tancovat a sval je v tenzi...
Musela jsem si dávat trochu pauzu, alespoň dvě hodiny rozdíl. Člověk tráví tolik času na tancování, že se mi trenér v posilovně smál, že dělám rukama jako holčička. Mně to nevadilo, jsem prostě taková.

Překvapila tě ta soutěž něčím?
Asi to, jak na začátku musí člověk řešit hodně věcí. Seznámili jsme se s Kubou a půl hodiny po seznámení jsme měli začít řešit hudbu. Říkala jsem si, vždyť já toho člověka ani neznám a on mě taky ne. Naštěstí jsme si rychle sedli. Věděla jsem třeba, že to lidé hodně sledují, ale jako moc mohou být třeba teenagerky ponořené a brát to jako život, to mě překvapilo.

Poznávají tě nové věkové kategorie?
Děti mě poznávaly i předtím, ale StarDance má určitě zásah do jiné fanouškovské skupiny.

Porotci tě chválili, já jsem byla taky překvapená tím, co jsi na parketě předváděla. Byla ti kritika, která být musí, nepříjemná?
Věděla jsem o tom. V tancích, které jsem tušila, že může přijít kritika, jsem se necítila dobře. Čača nebo samba, těšila jsem se na to, ale když pak zjistíte, kolik je tam pravidel a jak moc se musí propínat nohy, tak to mě rozčilovalo. Věděla jsem, že čača není technicky dobrá. Že by mi ale kritika nějak extra vadila, to ne. Mohli mě kritizovat možná víc, protože třeba můj Mára dostávala občas docela bídu. Důležitá byla choreografie, protože se člověk nebude trápit tím, co prostě nejde.

S Kubou Mazochem jste si hodně sedli. Proběhla za půl roku nervů i nějaká krize?
Byly tam situace, kdy jsme byli oba unavení, ale cítili jsme, že to chceme dotáhnout. Nejvíc kritický byl freestyle, protože to bylo na poslední chvíli, do toho jsme měli salsu. Freestyle si můžete udělat lehčí a bylo to ode mě nejhorší, co jsem předvedla. Kubánská salsa je těžká i na zahrání, tak z toho jsem neměla moc dobrý pocit, protože jsem zapomněla kroky. Poslední dva dny před sobotou jsem říkala, že už na to kašlu, že tu nebudu. Kuba se mnou uměl fungovat a věděl, že na mě nemůže moc tlačit, že stejně to vždycky chci dotáhnout a že v tu chvíli se na to potřebuji vyprdnout a pak se k tomu vrátím.

Šla bys do toho znovu? I kdyby tam nebyl tvůj manžel Marek?
Zpětně si myslím, že to bylo super a důležité, protože jsme pro sebe měli reálné pochopení a stejnou zkušenost. Že odejdeme v devět ráno a vrátíme se v noci. Nebylo v tomto směru žádné bolení. Šla bych asi i bez něj, ale díky tomu to byla nová zkušenost.

Evi, jak těžké je skloubit sportovní a umělecký svět na vrcholné úrovni?
V každém vztahu dva lidi pracují a ještě třeba kamarádi, co mají děti, tak mám pocit, že to mají těžší. My jsme pořád jen dva dospělí. Musí se ale plánovat, a ne čekat, až se udělá volno. Je období, kdy to nemá smysl, že třeba Marek dva měsíce hodně točí anebo já jsem pryč. Snažíme se, aby se mnou mohl občas na soustředění, ale to je minimálně. Díky tomu, že máme oba každou ne úplně stálou pracovní dobu, tak se ten druhý musí trochu podřídit.

To, co děláš ty a jak působíš u snowboardcrossu, tak mi to přijde spíš jako životní styl než práce. Bereš to jako práci?
Určitě je to životní styl. Jsou části, které jsou práce, ale v dobrém slova smyslu. Občas je slovo práce brané jako negativní, ale mě to baví, jsem šťastná, že mám takovou práci. Ať už je to sport, nebo marketingové věci, tak mi nevadí tomu podřídit se.

Tvojí kamarádkou je zpěvačka Bára Poláková a tvůj manžel je herec. Máš blízko k uměleckému prostředí?
Nějak se to na mě nabalilo. Nevyrostla jsem v uměleckém prostředí. Tátu vždy zajímaly filmy a hudba, ale nikdy nebyli umělci. Trochu to započal Kuba Fleišar, bývalý juniorský trenér, který je sochař. Zajímalo mě to samotnou, vůbec mě do toho netlačil. Když člověk jezdí po Evropě, tak má možnost chodit do galerií, tak mě to zajímalo. Kuba na soustředění nikdy netvořil, tam na to není hlava. Já jsem spíš konzument, mám na to laický názor, že to může být jen o pocitech, jestli ho to zajímalo, nebo ne.

Tvůj kamarád Vávra Hradilek si vyzkoušel hlavní roli ve filmu. Nepřišla někdy nabídka? Šla bys do toho?
Vávra je v tomhle hrozně odvážnej. Já bych do toho asi nešla. Jak to vidím u Marka i u Báry, kolik tomu člověk musí věnovat. Já se tomu sportu věnuji od dětství, Marek chodil do dětského divadelního studia. Je tam talent, technika, zkušenosti. Když pak vidíte rozdíl v tom, když někdo hraje dobře a někdo, kdo se o to jen snaží, tak bych se na sebe asi dívat nechtěla.

EFKA: Nejrychlejší holka ve vesmíru. To je název životopisného dokumentu. Jak dlouho se to natáčelo?
Skoro dva roky to byly.

Ty historické záběry jsou z archivu?
Ano, je to archiv České televize. Naštěstí o mně pořád někdo něco točí. Ta videa z dětství, které mám hrozně ráda, kde mi máma nadává, ať nejím ten sníh, tak to je z našeho prvního digitálního foťáku.

Když jste to natáčely, tak to pro tebe asi nemuselo být vždy příjemné. Jaký to byl pocit?
Filmaři a dokumentaristé byli skvělí, ale člověk není zvyklý, že je mapovaný jeho každodenní život. Já lidem okolo sebe neříkám, co dělám, a pak režisér třeba říkal, hele, počkej, to jsme chtěli natočit. Pak už jsem se to trochu naučila, ale asi to se mnou bylo složité. Pro režiséra Markuse bylo asi těžké probořit bariéru mých odpovědí. Dostat se někam trochu více pod povrch.

Překvapilo tě, že ses tam trochu více odkryla?
Asi ano, nestává se mi, že bych se rozbrečela při rozhovorech. Pořád to bylo téma, co pro mě bylo o. k. a to jsou ti rodiče, o kterých nemám problém mluvit. Když to rozebíráte víc, tak to bylo zajímavé. Bylo zajímavé, že se ptal na některé otázky, tak jsme se na sebe tak jako naladili.

Trenér snowboardcrossařů Jelínek: Eva nám dala prostor, aby letos v sezoně vynikli i ostatní členové týmu

Číst článek

Jsi spokojená s tím, jak to dopadlo?
Ano. Koukala jsem na nějaké sportovní dokumenty, tak jsem je posílala Markusovi s tím, že nechci, aby to takhle dopadlo. Nechtěla jsem, aby to byl patos a ždímání emocí, to umějí třeba v Americe dobře. Nebylo by to přirozené. Jsem ráda, že to bylo vyvážené. Dramatičnost tam dodal třeba Marek Jelínek, je vidět ten background a kolik lidí okolo mě tancuje.

Překvapila mě pozice Marka Jelínka v celém snowboardcrossu. Bereš svoji kariéru jako ruku v ruce s tou jeho? Tak to totiž trochu vyznívá.
Sice je to pořád individuální sport, ale tým je důležitý, bez toho by to nešlo. Markova kariéra začala dříve s Michalem Novotným, ale pro mediální prostor to začalo více se mnou. Michal bohužel olympiádu nevyhrál, i když na to měl, třeba v Turíně, ale to byly dřevní doby. V Turíně Marek Jelínek Michalovi mazal, bylo to úplně něco jiného a ve Vancouveru byl zase Michal po zranění, takže se to nepotkalo. Já s nimi jezdím od 15 let, takže jsem sport dělala, ale snowboardcrossová kariéra se nastartovala až s českým týmem a s Markem.

V dokumentu je zaznamenáno, že jsi Markovi Jelínkovi řekla, že ti olympijskou medailí zničil život.
Byla jsem dřív mnohem radikálnější a dnes už neříkám vše, co mám na mysli. Měla jsem s tím velký problém na základce a měla nejvíc poznámek z toho, že jsem nepřemýšlela nad tím, co říkám. Můj problém je v tom, že dost často věci zapomínám, není to ingorantství. Byla to asi přirozená geneze, velký šok, chtěla jsem to vyhrát i pro tým a možná to pro ně v tu chvíli znamenalo víc než pro mě. Mně bylo 20 let. Rok dva potom to bylo ještě tak padesát na padesát. Teď bych to nevrátila, ale musela jsem se tím prokousat trochu.

Zimní olympiáda je celkem za rohem a Itálie se blíží. Máš ji v hledáčku?
Další sezona 2024/2025 už bude kvalifikační na olympijské hry a na člověka to víc doléhá. Budeme mít trať v Livingu, tak se řeší, jestli už tam v sezoně bude. Tuto sezonu by měl být poprvé Světový pohár ve snowboardcrossu na Dolní Moravě. Chystala jsem se na olympiádu do Pekingu a nevyšlo to, takže tam směřuji, ale nefixuji se na to. Může se stát hodně věcí.

Co je na tvé cestě do olympiády v Itálii?
Pro mě je to pořád o tom, aby mě to bavilo, dávalo smysl. Jsou tam situace, kdy to člověka nebaví, ale to je ta práce a je to potřeba odmakat. Zachovat si radost a mít dobrý život celkově, protože když je člověk někde nešťastný, tak se to pak projeví.

Motivovalo by tě zůstat ve snowboardcrossu, i kdyby nebyla v hledáčku olympiáda?
Asi jo. Po mistrovství světa 2023 mám odfajfkováno. Kdybych se v sezoně neumístila na pódiu ani jednou, nebylo by to ono a člověk potřebuje menší závody. Taky abych se dobře cítila na soustředění, těšila se na to.

V dokumentu jsi řekla, že se natáčí asi proto, že jsi na sklonku kariéry. Cítíš to, že se blíží jiná část života?
Nějak mě to napadlo v tu chvíli, protože když někdo nabídne, že o něm natočí dokument, tak mu není 18 let. Jsem realista, je mi 31 let, u ženských je to ještě jiné. Chlapi mohou mít rodinu a závodit vesele dál. Nevyřadí je to tolik z provozu. Možná člověk díky vrcholovému sportu má pokroucený pohled na to, kdo je starý a kdo ne. Neznamená to, že bych před sebou měla deset let kariéry.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít