Největší tlak jsem cítil při rozjížďce, finále už bylo v pohodě, přiznává olympijský vítěz Fuksa

Do studia Radiožurnálu Sport přinesl ukázat zlatou medaili z Paříže kanoista Martin Fuksa. Jak se vypořádával s tlakem před rozhodujícím závodem tříletého cyklu? Užil si plnohodnotně oslavy nejen při slavnostním vyhlášení? Jak vnímal roli vlajkonoše? Líbila se mu olympijská kolekce? Co znamenaly jeho nalakované nehty?

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kanoista Martin Fuksa, který je součástí Red Bull Athletes, přinesl ukázat zlatou medaili z Paříže

Kanoista Martin Fuksa, který je součástí Red Bull Athletes, přinesl ukázat zlatou medaili z Paříže | Foto: Zuzana Jarolímková | Zdroj: iROZHLAS.cz

předjet

Martine, bylo toho po olympiádě díky medaili na tebe moc?
Asi je toho nejvíc, co jsem kdy v životě z mediálního světa měl. Vyhrát na olympiádě je něco, takže jsem nikdy nic takového nezažil. Na druhou stranu mě to baví a jsem rád, kdybych mohl prodávat kanoistiku pod mým jménem jako Martin Fuksa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s olympijským vítězem Martinem Fuskou v pořadu Páteční finiš

Jsi nervózní z rozhovorů? Baví tě to?
Baví mě to, nervózní ani moc nejsem. Když vyvolají moje jméno třeba v nějakých show, tak mi tluče srdce, ale to má asi každý. Pak mi stačí říct dvě věty a už se dostanu na tu vlnu a cítím se dobře. Jsem rád, že si to mohu vyzkoušet. Televize je jiný formát, když se rozsvítí to červené světlo. Tady v rádiu je taky červené světlo, ale necítím, že by na mě někdo koukal.

Ale koukají.
No tak super, teď už jsem taky nervózní. Televize je vždycky jiná, rozhovory jsou v pohodě a mě to baví.

Čekal jsi, že bude takový zájem?
Trochu jsem si to i přál, když jsem získal takovou medaili, tak bych byl rád, kdybych ji mohl prodat. Rychlostní kanoistika nemá tak velký mediální zájem, nemáme tolik závodů. Od podzimu do jara jen trénujeme a skoro se nic neděje. Máme jen léto na to, se prodat a doufám, že se to teď prodává a doufám, že to hned neopadne.

Myslíš, že je to i tím, že z Paříže přijelo medailí málo?
Asi to má taky důvod, bylo jich jen pět. Tři zlaté a dvě bronzové, ale co si budeme povídat, já se snažil soustředit sám na sebe a jsem rád, že jsem to dokázal. Mrzí mě to ale i za sportovce, kteří to nedokázali. Je to ale sport, někdy člověk vyhraje a někdy prohraje a já jsem moc rád, že jsem byl ten, kdo zvítězil.

Je něco, co bys díky nabité slávě chtěl zažít? Já jsem si třeba říkal, že jsem chtěla zažít Stardance. Je něco, co napadlo tebe?
Mě zatím nenapadlo asi nic. Stardance je hezká věc, ale já bych v tanečních dvě lekce. Kdyby mi přišla pozvánka a byla ta výzva, tak bych se rád účastnil. Pozvali mě do nějakých vědomostních soutěží, ale to asi odmítnu, i když vím, že je to brané jako sranda, ale netroufám si na věci v televizi.

Cítil jsi větší tlak, když se českému týmu na olympiádě tolik nedařilo, tu medaili získat?
Možná jsem spíš cítil větší motivaci, že nikdo nic dlouho nezískal, tak jsem si říkal, že jsem to chtěl prolomit. Já už mám roky na sebe tlak. Tím, že sbírám medaile z jiných soutěží, tak se ode mě vždy medaile z olympiády očekávala. V Riu ani v Tokiu to nepřišlo a v Paříži jsem si řekl, že to už nechci vůbec řešit a že nechci ani myslet na to, že je to olympiáda. To se mi povedlo a kdybych se dostal ještě na nějakou další, tak bych to udělal úplně stejně.

O deset míst horší než v Tokiu. Češi skončili s pěti olympijskými kovy na 28. místě v hodnocení zemí

Číst článek

Myslíš třeba to, že jste bydleli mimo olympijskou vesnici?
Například to, ano. Jsem spíš člověk uzavřený do sebe, takže nejsem moc na to, abych si užíval všechny věci ve vesnici. Když už jsem si nějaké věci užil, tak to bylo v Riu a v Tokiu. Myslím klasické sbírání odznáčků a tak. Je to moc hezké, taky jsem si to zažil, ale teď jsem si řekl hele, už jedeš na třetí olympiádu, soustřeď se na sportovní výkon.

Kde vznikla myšlenka, že budete bydlet v takzvaném Fuksič house?
Samozřejmě, že ode mě. Hotel nepřipadal v úvahu, protože byl pro mě takový lehce depresivní. Pak přišla na nabídka na baráček asi sedm minut autem od závodiště a bylo to skvělé.

Kdo tvořil tvé zázemí v Paříži?
Klasika brácha, taťka a děda. To jsou trenéři a s bráchou jsme jeli i na deblu, kde jsme byli sedmí. Po kuchařské stránce jsme tam měli Elišku, ta nám vařila a fyzioterapeuta Jendu, který se o nás hezky staral. Manželka, mamka, bráchova přítelkyně a tchán měli baráček kousek od nás, tak nás přišli navštívit. Poprvé jsem z toho byl trochu nervózní, protože jsem rád sám se sebou, ale nějak jsme to zvládli. Bylo to takové hezké rozptýlení.

Oni tam byli po celou dobu, co jsi tam byl a chodili i po jiných závodištích?
Ne, oni tam byli poslední dva dny, ty finálové, aby se přišli podívat. Ale přišli i k nám na návštěvu a bylo to skvělé. Jeden večer jsme zapomněli na kanoistiku a bavili se o jiných věcech. Strašně mi to pomohlo po mentální stránce.

Jak velkou podporu jste měli od Olympijského týmu?
Ano, byla to nějaká kombinace a spolupráce Českého olympijského týmu a svazu kanoistů. Nevím, jestli se podílela i Dukla. Doufám, že jsme jim to hezky vrátili.

Jak sis dokázal nepřipouštět ten tlak?
Asi jsem po třicítce asi víc zmoudřel, mám nějaké závodní zkušenosti. Mentálně jsem na tom daleko a poslední roky se cítím nejsilněji v celé kariéře. Hlavně po té mentální stránce, že vím, že na světě jsou i jiné věci, než sport a to člověku hodně pomůže. Já jsem toho zdárný příklad.

Martine, zlatá medaile cinkla. Byla forma vyladěná, nebo si tam s něčím bojoval?
Nebojoval jsme naštěstí s ničím. Ne, že bych se cítil fyzicky nějak vystřelený, ale byl jsem v hlavě v pohodě. Těšil jsem se na to, což je u mě ukazatel, že to bude skvělé. Měli jsme ještě semifinále, z toho jsem byl trochu nervózní, protože postupovali jen čtyři a bylo nás tam šest docela kvalitních. Dopadlo to ale hezky, nemusel jsem ani jet naplno. Na finále jsme byl ready a nechtěl jsem jít ani odpočívat, ale jít znovu na start a jet znova.

Andrea Sestini Hlaváčková

Na síti

Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

Jak se taktizuje kvůli drahám v těch rozjížďkách?
Tam nebylo potřeba taktizovat. Od začátku jsem věděl, že chci soupeřům nahnat strach, že za každou cenu chci jízdy vyhrávat. V rozjížďce jsem měl olympijského vítěze z Tokia a říkal jsem si, že ho chci . V semifinále jsem si řekl to samé, tak jsem chtěl vyhrát. Na finále jsem se krásně rozjel a byl jsem nažhavený.

Která z těch jízd byla nejtěžší?
Asi rozjíždka. Je to první start na olympiádě, měl jsem tam toho olympijského vítěze, tak jsem sí říkal, jaké to bude. Prvních 500 metrů jsem se hledal, ale pak on odpadal a já začal vést, tak jsem se do toho dostal a bylo to super. Z těch všech jízd byla tahle asi nejsložitější.

Co jsi říkal tomu, jak vypadl z lodi?
To bylo ale na mistrovství světa, o 14 dní později.

No jo, pravda. Děje se to ale?
Děje se to, ale málo. Oni v tom Uzbekistánu byly velké vlny a člověk je v těch posledních desítkách metrů úplně tuhý, kyselina mléčná zaleje celé tělo, tak je těžké se udržet. U kanoistů někdy rozhoduje, že kopneme loď do cíle a posuneme ji. O to se on pokusil, ale protnul cílovou linii a nebyl na lodi. To se podle pravidel nesmí.

Jsi zvyklý závodit na 500 metrů a i na kilometru. Na olympiádě se jede kilometr. Jak moc velký rozdíl to je?
Když člověk trénuje, tak jezdit kilák a pětistovku je asi nejideálnější. Pak máme ještě dvoustovku, to už je sprint. Občas jsem to jezdil, mám z ní úspěchy, ale nejmenší. Dá se to kombinovat s pětistovkou. Tím ale, že je kilometr olympijský, tak přednost je trénovat kilometr. Neměl jsem kilometr zpočátku rád, byl jsem spíš na pětistovku, ale naučil jsem se s tím nějak žít.

Sledovala jsem olympiádu celou a viděla jsem i neúspěchy českých sportovců. Jak moc se to dá pokazit, i když jsi ve formě, uděláš vše správně, ale může se stát, že spadneš?
Stát se to může, ale to bych byl opravdu nerad. Je to ale venkovní sport, takže se mohou změnit podmínky, toho jsme se v Paříži báli, že budou vlny. Na Labi v Nymburku na vlny zvyklý nejsem, tam máme pohodičku a moc člunů a lodí tam nejezdí. Máme tam maximálně vlny od kachen. Když se ale rozjížďka povede, tak velkou část hraje hlava. Pořád to srovnávám s Riem a Tokiem, kde jsem byl taky ready, ale vždycky jsem se z toho po...To bylo špatně, musel jsem k tomu dospět a nebrat to tak na velkou váhu. Mít to víc na háku, ale bohužel jsem k tomu dospěl až teď.

Většinu titulů máš na neolympijské trati, ale medaili máš z kilometru. Co máš radši?
Teď už asi ten kilometr. Když to začínalo, tak dvoustovky a pětistovky, ale když jsem přecházel z juniorské do seniorské kategorie, tak mi děda říká, pojeď si zkusit ten kilometr. Já poslouchám trenéry, tak jsem to jel. Od té doby mě v Česku na tom kilometru nikdo neporazil, tak snad to ještě pár let potrvá. Bylo to ale logické vyústění, protože tehdy jsme měli olympijský kilometr a dvoustovku. Nakonec dvoustovku po Riu zrušili, tak jsem rád, že jsem si ten kilometr vybral a jsme spolu kámoši.

V Tokiu i v Riu jsi byl nejlépe pátý. Nakonec jsi prolomil čekání v Paříži. Bylo to zvolenou tratí?
To asi ne, protože už spoustu let trénuji hlavně na kilometr. Je to už trochu vytrvalostnější trať, tak myslím, že čím je člověk starší, získává větší vytrvalost. Vše hrálo do mých karet. Paříž je v Evropě, žádný časový posun, měli jsme pohodičku na bydlení, vše se sešlo a bylo to super, tak to i dopadlo super.

V Paříži jsi zažil i promenádu vítězů. To bylo jen pro vítěze, nebo i pro medailisty?
Pro všechny medailisty, ale ne každý se tam dostal. Myslím, že z české výpravy jsem byl jediný, kdo se tam dostal. Bylo to asi jen každý druhý den, tak jsem se i trochu styděl, že půjdu mezi lidmi pod Eiffelovkou, protože nejsem žádná modelka. Ale bylo to docela easy, protože lidi se přišli podívat na lidi, co mají medaile. Stačilo vyjít s medailí na krku, lidi šíleli. Já jsem si udělal nějaká videa na instagram a to bylo celé. Že bych to chtěl zažít znovu, to zase ne.

Až tak extrovertní nejsi?
Říkal jsem si, že spousta lidí vyhrála medaile, tak proč by koukali na rychlostního kanoistu. Dávám si do hlavy vždycky takové blbosti. Byl to ale zážitek, pohled na Eiffelovku byl skvělý. Jednou mi to ale stačilo.

Co ještě dalšího se ti vybaví z Paříže, kromě pocitu vítězství?
Byl to velký pocit štěstí a zároveň úlevy. Pak ty dlouhé hodiny čekání, než jsem se dostal zpátky na baráček. Ještě musím zmínit vyhlášení, že když vyhraju závod a pak mohu slyšet českou hymnu, to je pro mě hodně emotivní a zvlášť, když tam byly plné tribuny, což u nás moc nebývá. Pak vidíš tu rodinu, jak se na tebe kouká. Byl to nával emocí.

Padla slza?
Jo, několik. Měl jsem nával emocí, byl jsem v pohodě, radost, pak jsem objal bráchu a začal jsem brečet, tátu jsem objal, brečel jsem, dědu jsem objal, brečel jsem...Když o tom mluvím, mám divně v krku. Když jsme se vrátili do toho baráčku, tak přišli ti nejbližší, co to se mnou prožívali, tak jsme si ťukli šampaňským a jeli jsme do Českého domu.

Jak velká pocta byla, že jsi se stal českým vlajkonošem na ukončovacím ceremoniálu?
Hned jak jsem vyhrál, tak za mnou přišel Martin Doktor, jestli bych chtěl mít tuhle funkci a já ji se ctí přijal. Tím, že je to po úspěšné olympiádě, nebyl tam žádný stres a já jsem si to užil. Kdybych byl na zahájení, byl by to pro mě stres, protože se chci soustředit na výkon. Nechtěl bych na lodích v tom dešti ještě navíc něco dělat, protože bych se bál, abych nenastydl. Jsem rád, že to přišlo na zakončení a jednou to budu vyprávět svým vnoučatům.

Ty jsi ale na zahajovacím ceremoniálu v Paříži, ne?
Přesně tak. Já jsem koukal na zahajovací ceremoniál  v televizi na gauči z Nymburka.

Co jsi říkal na nástupovou kolekci?
Od začátku jsem z ní měl radost. Mám rád věci od Honzy, protože už mám nějaké v šatníku a těšil jsem se, co udělá. Mám rád věci, co se odlišují a nebýt stejný. Mě se to líbilo a byl bych rád, kdyby to bylo i pro další olympiády.

Patří k tomu i ty nalakované nehty?
Spíš to asi hodně lidí nechápe. Když se mnou vyjde rozhovor, tak je na facebooku je extrémního hejtu a tak deset procent je toho, že se mě lidi zastanou.

2:23

‚Jsme rádi, že jsme do toho dali všechno.‘ Bratry Fuksovy těší, že si od Tokia o jednu příčku polepšili

Číst článek

Facebook je zlé místo, tam nesmíš chodit. Když už, tak instagram.
Všechny komentáře jsou zlé místo. Neřeším to. Čím víc, to lidi nemají rádi, tak tím víc naopak to udělám a pokračuju. Byla to forma odreagování, byl jsem hodinu u manikérky, hezky mi namasírovala ruce, zapomněl jsem na kanoistiku. Nebudu je mít ale namalované pořád. Byla to forma rituálu a povedlo se.

Martine, tvůj o pět let mladší bratr Petr jezdí s tebou. Tvůj otec Petr tě trénuje a dědeček Josef býval reprezentační trenér a taky vás trénuje. Bavíte se doma o něčem jiném, než o kanoistice?
My už spolu nebydlíme pár let. Máme rodinný život s manželkou a teď už i s dcerou. Když přijedeme ale na návštěvu, tak kanoistika padne. Zpočátku ne, ale pak k tomu konverzace vždycky sklouzne.

Tak v Paříži jsi říkal, že jste se jeden večer dokonce nebavili o kanoistice. Je to vzácné?
Je to vzácnější. Oni věděli, že mi tím pomůžou, takže nahazovali jiná témata. Mohli se samozřejmě ptát, jak se cítím, jaké to zítra bude, jestli to dám, ale pochopili, že se o tom nechci bavit. Ani nevím, o čem jsme se bavili, ale moc mi to pomohlo.

Byla rychlostní kanoistika jediná volba v dětství? Začínal jsi s hokejem, ne?
Ano, přesně. Nechtěl jsem kanoistiku dělat, když to dělá celá rodina a každý říká, pojď to dělat a pak ještě v pubertě jsem si naschvál říkal, že to nebudu dělat. Začínal jsem na základce s hokejem, babička s dědou mě učili na kole, na běžky jsem chodil. Ke kanoistice jsem musel dospět a ve 13, 14 letech jsem to začal kombinovat. Když jsem přecházel na střední, tak jsem s hokejem skončil a dělal jen kanoistiku.

Takže s kanoistikou se dá začít až v dospívání?
Myslím, že jo, pokud má člověk základ. Kdyby člověk do 13, 14 nedělal nic, tak je to těžší. Já měl hokej a spoustu dalších aktivit, tak pro mě pak začít s kanoistikou nebyl takový problém.

Jak moc těžké nebo výhodné je to, že na C2 závodíš s bráchou?
Zpočátku to bylo těžší, chtěl jsem mu pořád radit. Věděl jsem, že to u mě funguje, takže jsem si říkal, že je to asi správná cesta. Úplně jsem se nesetkal s úspěchem, protože brácha nedělal ty věci, jak bych si představoval. Mě to bralo strašně energie a bralo to energii i jemu, že ho peskuju. Poslední roky jsem se naučil nechat ho být, protože vím, že chce být taky nejlepší na světě. Něco si řekneme, protože jezdíme na jedné lodi, ale už to tolik nehrotíme. Každý víme, co dělat. Jsme dospělí, i náš vztah dospěl jak na vodě, tak v lidské rovině. Teď je to asi nejlepší období se vším všudy.

Brácha je mladší o pět let. Je on v jiné fázi kariéry?
Bráchův vrchol ještě přijde. Má pomalejší start, ale jde postupně nahoru. Má problém, že tam má mě, protože my můžeme závodit jen jeden člověk za stát. Vyjímka jsou Světové poháry, tam můžeme společně. Na velkých akcích mu ale beru to místo. Naštěstí máme olympijského debla a to je pro něj prioritní trať.

Koučuje vás táta a děda. Jak často si chodíte pro rady?
Musím říct, že se to už moc neděje, že bysme si chodili pro rady. Už asi vím, co bych měl dělat a jsem dost pilný na to, abych udělal vše, co mi napíšou do plánu. Spíš si tam něco přidávám a oni mě musí krotit, abych to nedělal. Poslední roky mě nechávají a konzultujeme detaily, kam pojedeme na soustředění, ale já s nimi vždy souhlasím, protože v nich mám plnou důvěru.

Rodinná tradice možná může pokračovat. Tvoje dcera Emily má něco přes rok. Povedeš ji ke sportu a k vodě?
Povedu ji ke sportu, to je asi jediná myšlenka. Asi ještě pár let pádlovat budu, tak se mnou na loděnici chodit bude a uvidí, co dělá táta. Už teď docela registruje, když koukám na kanoistická videa v televizi, tak řekne táta. Asi už tuší, co se děje. Chci ale, aby to bylo všestranné dítě, co umí jezdit na kole, na běžkách a takové ty základní věci. Jestli si jednou vybere kanoistiku, tak ji budu podporovat a když ne, tak jí budu podporovat v tom, co si vybere.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme