Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl krátce před finální přípravou na olympijské hry vodní slalomář Lukáš Rohan. Jak se těší na závodní trať, kterou organizátoři přichystají v Paříži? Jak náročné pro něj bylo závěrečné kvalifikační období a nominační závody? Při jakém jiném sportu si nejvíce odpočine?

Praha 9:27 12. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lukáši, jaký je to pocit se dostat z nabitého českého rybníčku na svoji druhou olympiádu?
Pocit je to skvělý, strašně si toho vážím, protože to beru jako obrovský úspěch, že se mi to povedlo dvakrát za sebou. Z české konkurence být jediná loď, která tam může startovat, je hrozně těžké a zároveň je to i závazek. Letos to bylo extrémní, protože to, co jsme předváděli s klukama, to byly parádní sportovní výkony a těsné souboje. Zároveň je mi líto, že tam nemohou jet i oni.

Finální kvalifikace ve slovinském Tacenu pro tebe nebyla úplně oslavující, protože ty jsi vypadl v kvalifikaci a pak jsi mohl jen vyčkávat. Bylo to smutné tam čekat, jestli to někomu nedopadne?
Bylo to tak a mrzelo mě to, protože ten souboj by si zasloužil, abychom o tom jeli všichni tři ve finále. Díky mým výsledkům z mistrovství světa to bylo nastavené tak, že aby mě kluci překonali, museli by získat na mistrovství Evropy medaili. Sledovat to z tribuny bylo divné, nejsem člověk, který by přál ostatním, aby se jim to nepovedlo. Sedět jako nestranný divák, že je ti to jedno, to zase nejde. Měl jsem kliku, že jsem tam seděl s kamarádem ze Slovenska, kterému se to taky nepovedlo, a dokázali jsme být nad věcí. Byl jsem ale i trochu nervózní.

To jim asi nemůžeš vlastně přát, aby to zkazili, že jo? Zvlášť, když to jsou Češi...
Tohle se u vody nedělá. Snažil jsem se to brát tak, že to neovlivním. Nejlepší by bylo odejít pryč a pak se podívat na výsledky, jenže tam nebylo kam. Když už tam člověk je, tak chce to finále vidět. Byl jsem naštvaný na sebe, způsobil jsem si to sám. Do sportu ale tohle nepatří.

Jak probíhá příprava teď?
Hned po kvalifikaci jsme odjeli do Paříže, abychom si to tam osahali, protože trať prošla drobnými úpravami. Teď se chystáme do Paříže znovu a strávíme tam měsíc téměř až do olympiády, protože v našem sportu je výhoda, když člověk trénuje na konkrétní trati, kde bude závodit.

Luky, v Tokiu jsi prolomil čekání českého olympijského týmu na medaili. Byla ta oslava o to intenzivnější?
Měl jsem štěstí, že jsem měl tu první, protože pár hodin po mě ji měl Alex Choupenitch. Oslavovat to tam ani moc nešlo, protože většina sportovců měla před soutěží, tak ve společenské místnosti tam v tu dobu nikdo nechodil. Celý tým vodního slalomu měl před závody, tak i trenéři šli brzy spát. Někdy po půlnoci přijel Alex, já už byl hodně unavený, protože ten den člověk vůbec nejedl, a když to pak trochu zapije, tak to jde rychle. Šel jsem pak spát a oslavy byly intenzivnější v dalších dnech.

Jediný závod, který se může rovnat s olympijskou atmosférou, těší se Rohan na Světový pohár v Troji

Číst článek

Cítil jsi tehdy před Tokiem, že to cinkne?
Věřil jsem tomu. Moje výhoda byla, že pozornost na mě upřená nebyla. Tím, že jsem vyhrál Světový pohár v Troji, tak jsem si dokázal, že to jde. Jel jsem do Tokia s tím, že na to mám, ale zároveň jsem byl v klidu, že když se to nepovede, tak život jde dál.

V čem byl ten závod specifický?
Byla to moje první olympiáda, ale nebyla taková, jakou jsem si představoval. Dva až tři týdny před olympiádou jsme tam měli kemp jen pro vodní slalom, kde jsme žili v bublině na hotelu a autobusem jezdili na naší trať. Tam stála obrovská tribuna a už v tu dobu jsme věděli, že bude prázdná. Bylo to smutné, protože závodě vás pak snímaly kamery, bylo tam asi osmdesát lidí z vodního slalomu a pár dobrovolníků. Byl to takový kanál duchů. Stejně byl zážitek z olympiády neskutečný a i kdyby se mi nepovedlo teď dostat do Paříže, tak bych měl pořád tenhle zážitek.

Míval jsi občas problémy s motivací. Je Paříž teďka tím motorem?
Je pravda, že po Tokiu jsem bojoval s tím, jestli chci dělat sport pořád na nejvyšší úrovni a motivace mi chyběla. Paříž to tam ale vrátila a naplnila do syta, takže je to obrovská motivace. Je to jediná šance v mojí sportovní kariéře se dostat na olympiádu takhle blízko, kde můžu mít celou rodinu, kamarády. Bude to neskutečný zážitek a byla to obrovská motivace, kterou jsem ve sportu potřeboval.

Cítíš se dobře před Paříží?
Cítím se hodně dobře, ale zároveň doufám, že to bude ještě lepší. Nominace i domácí závody mi vzaly hrozně sil, bylo tam hodně cestování, dolehla na mě tíha okamžiku i to, že poslední krok je nejtěžší, protože už po domácí nominaci jsem tomu byl hodně blízko. Snažil jsem se to krotit, vůbec jsem to tak nebral. Poslední týden jsem byl nemocný, bylo to fakt zvláštní a byl hrozně unavený. Když si člověk vyjede olympiádu, tak není čas na odpočívání a musí naskočit do rozjetého vlaku.

Tvůj táta tě trénoval a od roku 1992 to je poprvé, co nepojede jako účastník a nebo trenér na olympijské hry. Jaké to pro něj bude?
On mě trénoval až ty poslední roky a pak v Tokiu, ale reálně jsme spolu trénovali čtyři roky. Jinak jsem trénoval s jinými a oba jsme po tom tolik neprahli. Bavili jsme se o tom, samozřejmě je z toho zklamaný, protože taková série je neskutečná. Asi by byl raději součástí olympiády, než ji sledoval, ale každá série jednou končí a myslím, že už to trochu čekal, že tam letos jako trenér nepojede.

Přijede se podívat jako divák?
Přijede. Měl jsem koupené lístky už dopředu, kdyby to nevyšlo, a předal jsem je rodině a kamarádům. Budu rád, že budou u toho.

Jak je to s lístky na olympiádu dopředu? Daly se koupit?
Úplně nevím, měl jsem štěstí, že v loterii uspěl Vítek Přindiš a nabídl mi, že mi koupí lístky na můj semifinálový a finálový den. Kamarád je koupil za mě a já mu jen poslal peníze. Když už lístky oficiálně jsou, tak mi je poslal v aplikaci. Už mají ale jiné vlastníky, protože jsem je předal.

Odešel jsi od svého táty ze skupiny k Pavlu Kubričanovi. Proč ta změna?
Myslím, že jsem tu změnu hodně potřeboval, bojoval jsem s motivací, sport mě tolik nebavil jako dříve. Změna byla přirozená a výběr v našem sportu není tak velký. S Pavlem jsem trénoval, už když jsem byl junior, prošel si se mnou pubertu, což bylo náročné pro nás pro oba. On je hodně svérázný a je to takový pes na kondiční přípravu. Cítil jsem, že se potřebuji vrátit k tvrdé práci, že jsem od ní ustoupil. Zároveň si docela rozumíme. Rozhodně mi ta změna pomohla.

Změnily se doma rozhovory s tátou?
My se doma zase tolik nevídáme, je to pár dní za rok, třeba na chalupě. Nebylo to ale úplně jednoduché říkat svému tátovi, že u něj končíte spolupráci, když ten vztah je trochu jiný, než trenér – závodník, když jste otec a syn. Zašli jsme na pivko, pokecali jsme a to nám pomohlo. Uvědomili jsme si, že to byla chyba, že jsme to nedělali častěji. Velký úspěch z Tokia jsme měli oslavit spolu v soukromí a popovídat si mezi čtyřma očima. Jsem rád, že jsme to napravili zpětně a teď jsme v pohodě. Když se potkáme, řešíme spíš jiné věci než vodu.

Luky, ty máš vystudovanou i vysokou školu. Co jsi studoval?
Mediální studia a komunikaci.

33:36

Táta radí, ať si fanoušky na olympiádě představuji nahé, usmívá se vodní slalomářka Satková před Paříží

Číst článek

Co z toho jednou bude?
To je dobrá otázka. Nevím, jestli budu vyloženě dělat v tom oboru. Zatím to neřeším a řeším, mám hodně myšlenek. Jsem připravený, že to přijde možná i brzy, ale nechávám si otevřené dveře. Budu toho asi chtít zkusit víc a uvidím, co mě bude bavit.

Děláš třeba něco jako sportovní komentování vodního slalomu?
Když je příležitost, tak se snažím. Mohl jsem i komentovat, to mě baví a byl to vždy můj dětský sen. To by mě bavilo, ale vodní slalom je poměrně malý sport. Snažil jsem se psát i nějaké texty nebo dělat rozhovory se sportovci, ale poslední dobou jsem od toho ustoupil. Zaprvé nemám tolik nápadů, zadruhé mi přišlo, že jsem vždycky něco kritizoval a zatřetí nechci psát o jiném sportu, když aktivně dělám vodní slalom, připadá mi nepatřičné. Lidé dnes už tolik nečtou, to je bohužel realita, a ještě aby si četli o vodním slalomu, když je to nezajímá. Když jsem něco napsal, musel jsem něco kritizovat, aby to bylo zajímavé a být kontroverzní úplně nechci. O tom ale novinařina je, tak nevím, jestli to vlastně chci dělat.

Jak tě baví pozice v Komisi sportovců olympijského výběru? Baví tě být v zákulisí sportovního dění?
Baví mě dělat něco navíc a nedělat jen sport. Když přišla tahle příležitost, říkal jsem, že to budu dělat, ale nechci se dostat do nějaké funkcionářské činnosti. Nedávno jsem byl na plénu Českého olympijského výboru a dostal se mezi ty nejvyšší funkcionáře českého sportu a to jsem teda nikdy nechtěl.

Nesedí ti to?
Nesedí, ale zároveň mi to není jedno. Když ale člověku není jedno, tak by pro to měl něco dělat. Jsem rád, že jsem se podíval do zákulisí sportu.

Luky, co je na tom pravdy, že se bojíš vody?
Je to pravda, ale já se bojím divoké vody. Nevím, jestli si ji dokáže běžný člověk představit...

Popiš mi to.
U mě byl ten strach celkem přirozený v začátcích, což je normální, ale někdo ho má větší a někdo menší. Já ho měl určitě větší a bylo těžké překonat a zkoušet jet třeba do válců, přejíždět proud ze strany na stranu. Nedokážu ale říct proč, protože ten náš sport je poměrně dost bezpečný a nejhorší, co se stane, že se převrátí. Je to sice trochu potupa, ale ne v mladém věku. Nic horšího se na těch umělých tratích stát nemůže. Na divokých řekách jsem moc času nestrávil, jen na Novém Zélandu jsem jel jednu trochu divočejší řeku a hrozně mě to bavilo. Bál jsem se, ale že jsem to tehdy nemohl vidět dopředu a jeli jsme seshora, tak se člověk ani nestíhal bát. Je tam respekt, který je namístě, ale ten je namístě ve více věcech.

28:38

Máme nejlepší podmínky a trenéry na světě, pochvaluje si kajakářka Galušková

Číst článek

Takže mimo kanál tě nepotkáme?
Já doufám, že jo, mě by to lákalo. Ale když má čas a dovolenou, tak mě láká jiné prostředí.

Jaké?
Skály a lezení, to mě baví hodně. Až ustoupí profesionální kanoistika, tak bych chtěl překonávat strach. Musím se ale zlepšit na kajaku, protože na kanoi bych to jezdit nechtěl.

Ty jsi ve skalách zažil příhodu, kdy jsi měl strach o kamaráda. Překonáváš ten strach na těch skálách?
Tehdy to byla naše blbost, to se stát vůbec nemělo. Riziko tam ale je a člověk na to musí být připraven. Baví mě překonávat strach při lezení, ale musí to být v nějaké míře. Nedostal jsem se do situace, kdy to bylo kritické. Chyba tam ale může nastat velmi snadno.

Máš nějaké cíle v lezení?
Vůbec ne, beru to spíš amatérsky a spíš zážitkově. Baví mě to prostředí, komunita, mám tam kamarády. Většinou jedeme na chatu, je tam pohodička, nespěchá se. Když pak člověk vyleze nahoru, neocením to, že to bylo těžké, ale že tam mám výhled a že se na chvíli zastavím.

Lukáši, vodáci měli velkou rozlučku v Vávrou Hradilkem. Vydržíš po Paříži ještě do Los Angeles? Nebo bude další oslava?
Nechci se srovnávat s Vávrovou kariérou, ten dosáhl vyšší mety. Já byl už po Tokiu hodně na vážkách a co bude po Paříži, si nechávám otevřené a připadá mi divné o tom teď mluvit. Asi ani po olympiádě o tom nebudu mluvit, nechám tomu čas, aby mi pomohl se rozhodnout. Sport mě baví, nebudu končit se sportem, ale ten dennodenní proces a to, co to obnáší kolem, už mě možná tolik nebaví.

Je pro vás výhodou, že můžete do Paříže pravidelně létat a trénovat na kanále? Jak moc se pak v závodní den trať změní?
Ta je pořád stejná, ta už se změnila a bude stejná na olympijský závod. Jiné bude postavení brankových kombinací a to mi dopředu nikdy nevíme. Dělají to mezinárodní stavitelé a my si pak trať musíme nakoukat. Ukázkovou jízdu jedou většinou domácí závodníci, kteří nestartují na olympiádě. Na základě toho se rozhodneme, jak to pojedeme, a budeme si vizualizovat naše průjezdy.

Jak moc jdou stranou ostatní koníčky, jako třeba to lezení?
Lézt jsem byl tenhle rok asi pětkrát, je to se mnou špatné. Ale potřebuji to, protože mě to baví a je to pro mě relax. Jsem ale taky starší, před Tokiem jsem mohl jít po tréninku večer na stěnu a dvě hodiny tam lézt a další den jsem fungoval. Teď si to nedovedu představit, ale trénuji na olympiádu, takže co je ve sportu víc...Tohle si užívám a vím, že si to vynahradím na podzim.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít