Jaké pocity zažívala rychlostní kanoistka Anežka Paloudová poté, co si vyjela účast na olympijských hrách v Paříži? V pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové prozradila i to, jak vznikl nápad v hospodě, že poprvé pojede mistrovství republiky. „Ze začátku jsem bojovala se vším možným. Loď je vratká. Dokázala jsem jet rychle, ale neuměla jsem jet pomalu,“ vzpomíná s úsměvem na složité začátky.

Praha 19:33 4. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Anežko, česká žena po 16 letech na olympiádě a budeš to ty. Už jsi zpracovala, že se ti to povedlo?
Asi jsem to v sobě zpracovala, ale teď zrovna odevzdávám diplomovou práci, takže jsem se vrátila ze Segedu a rovnou se plně vrhla do studia. Na nějaké větší zpracovávání ani nebyl čas.

Jak velká byla radost a jak sis to užívala?
Vrátila jsem se do tréninku i ke studiu. Radost byla neskutečná, největší asi po dojezdu. Když jsem dojela, a přestože závod skončil těsně, vyhrála Ukrajinka a já byla šest setin za ní a tři desetiny za mnou slovinská závodnice. Na cílové lajně jsem si nebyla jistá, jestli jsem první, nebo druhá, ale věděla jsem, že jsem mezi dvěma, které na olympiádu pojedou. Ten moment byl neskutečný.

Emoce v cíli byly nejvíc?
Byla tam většina mé tréninkové skupiny, trenérka, přítel, soupeřky mi gratulovaly. Chvíli po dojetí volal přítel videohovor s rodinou, takže i s nimi jsem to mohla sdílet, takže to bylo něco neskutečného.

Jak složitě se tato nominace zrodila? Od kdy jsi začala reálně snít, že by to mohlo vyjít? Jak se časovala forma?
Olympijská nominace na singlkajaku je neskutečně přísná. Začala loni na mistrovství světa, kde se kvalifikovalo první šest závodnic. Každý kontinent má jedno až dvě místa, o které se jede speciální závod. My měli v Evropě další dvě postupová místa, ale Evropa je strašně nabitá dobrými závodnicemi. Úplně jsem si nevěřila, že bych to mohla zvládnout, na druhou stranu jsem viděla, že se zlepšuji a už na mistrovství světa jsem nebyla úplně daleko. Snažila jsem se přes zimu a jaro udělat vše pro to, aby se to podařilo, a nakonec se to povedlo.

Věděla jsi před finálovým závodem, že to máš na dosah, nebo jsi stále nevěřila?
Kdybych nepostoupila, tak zklamání by tam bylo, ale ne nějak přehnané. Vyhrála jsem rozjížďku s nejrychlejším časem a to je trochu nešťastné postavení, protože do finále vcházíte trochu jako favorit. Rozjížďku jsme jely s britskou závodnicí, která už závodila v Tokiu. Jely jsme celý závod těsně vedle sebe a mně se jí v cíli podařilo předjet. I to hrálo do karet tomu, že jsme jely rychleji než v ostatních rozjížďkách. Před finále jsem si říkala, že by se to mohlo podařit, když podám výborný výkon.

Co tě teď čeká? Budeš ze sebe schopna vydat další energii pro trénink a připravit se na srpnový den D?
Jsem na to sama hodně zvědavá. Ihned potom, co jsem se nominovala na olympiádu, tak ve stejné místě se konal Světový pohár a tam jsem získala individuální medaili. Teď mě čeká ještě mistrovství Evropy, to by měla být taková příprava k olympiádě a potvrzení toho, že se trénink ubírá správným směrem, ačkoliv na Evropně nemusím být v nejlepší formě. Do loňského roku jsem závodila v kategorii do 23 let, takže jsem měla hodně vrcholných akcí. Kombinovala jsem mistrovství světa a Evropy v seniorské kategorii s těmi do 23 let. Byly tam Světové poháry, nominační závody, mistrovství republiky. Letos mě čekají už jen dva závody. Jeden je extrémně důležitý a druhý je mistrovství Evropy. Věřím, že se mi podaří na tyto akce připravit.

Kde se budeš připravovat? Chceš někam odjet mimo a mít klid na trénink?
Doufám, že už jsem téměř dostudovala a jediné, co mě čeká, je obhajoba diplomové práce a státnice. Ty budu mít po příjezdu z mistrovství Evropy a pak se přesouvám do Livigna, kde trénujeme na jezeře, k tomu horská cyklistika, běh a další aktivity v nadmořské výšce. Pak se to střídá v Praze na Vltavě nebo v Račicích, kde máme dráhu.

Na čem bys chtěla zapracovat a kde je nějaká tvá slabina?
U mě je to obecně síla. Když se podívám na ostatní závodnice, vypadá mezi nimi jako chudý kamarád, co se týče velikosti rukou a tak. Je tam hodně co zlepšovat a s tím souvisí start a první polovina trati, kdy mi ujedou a já je pak doháním ke konci závodu.

Vidíš už teď nějakou metu, s čím na olympiádu pojedeš?
Nedokážu říct asi konkrétně nějaký cíl. Podařilo se mi v Segedu jet závod na 500 metrů poprvé pod minutu a 50 vteřin. K takovému času bych se chtěla přibližovat častěji, protože doteď se to žádné Češce nepodařilo. Já ten milník konečně pokořila, tak bych chtěla pracovat na tom, aby se to posouvalo ještě dál.

Podmínky jsou ale odlišné a čas vždy není rozhodující, že?
U nás to ani nejsou oficiální světové rekordy, jen nejlepší časy, protože sport je to v přírodě a hraje tam několik faktorů, jako vítr, teplota vody, vzduchu a několik dalších věcí, které závod mohou ovlivnit.

Anežko, o tobě se ví, že jsi dlouho jezdila na divoké vodě. Co bylo motivem k přechodu na rychlostní kanoistiku?
S olympijskou disciplínou jsem začínala, dělala jsem vodní slalom asi do 12 let. Pak ale z našeho českokrumlovského oddílu odešel trenér, který slalom trénoval. Já a skupina kluků jsme se přidali ke sjezdařům, byť jsem to ze začátku úplně nesnášela. Na slalom jsem byla šikovnější než kluci, takže jsem je porážela, a ve sjezdu pak oni byli silnější, takže mi ujížděli. Byla jsme naštvaná a říkala, že sjezd nikdy dělat nebudu. Když jsem šla na vysokou školu, říkala jsem si, že bych chtěla najít nějakou loděnici v Praze, kde bych mohla trénovat, ale nechtěla jsem opouštět mateřský oddíl v Českém Krumlově. Rozhodla jsem se, že se přihlásím do oddílu rychlostní kanoistiky, budu tam mít loď a trénovat, ale zůstanu členkou českokrumlovského oddílu. Kamarádi z rychlosti mě vzali na soustředění do Týna nad Vltavou, kde mě posadili na rychlostní loď, ať to zkusím a že mě pak v Praze doporučí. Po tréninku mi pak v hospodě říkali, že nejedu vůbec špatně a jestli nechci zkusit jet republikový šampionát. Já si říkala, že nemůžu, vždyť jezdím chvíli. Pak další večer jsem jim po mírném nátlaku kývla na to, že to zkusím. Přijela jsem na mistrovství republiky do Račic a tam jsem na kilometru získala stříbrnou medaili. Pak za mnou přišel Tomáš Ježek z USK Praha a zeptal se mě, jestli bych nechtěla jezdit za ně. Takhle to bylo.

Kajakářka Paloudová vybojovala v Maďarsku stříbro na kilometru. Kanoistka Malíková dojela třetí

Číst článek

Pro laika to není tolik jasné, ale zabezpečení olympijských a neolympijských disciplín, co se týče podpory, je jiná. Nebyl to hlavní důvod, že v rychlosti je šance na olympiádu?
Do Prahy jsem šla s tím, že chci studovat architekturu, něco, co mě bude bavit. Uvědomovala jsem si, že sjezdem na divoké vodě se nebudu moct živit a nechodit jen na nějakou vysokou na školu, abych chodila do školy. Pak jsem se takto náhodou dostala k olympijskému sportu a přišlo mi to jako výzva. Ve sjezdu se relativně jednoduše dostanete na světovou špičku. Ve chvíli, kdy pravidelně vozíte medaile z mistrovství světa a najednou se ocitnete v novém sportu a máte šanci se zlepšovat, byla pro mě neskutečná motivace. Řekla jsem si, že jsem asi trochu stará na to začínat, ale uvidíme, kam až se můžu posunout. Celou dobu jsem se snažila skloubit studium se sportem a myslím, že to docela funguje.

Máš sice loď a pádlo, ale technika je úplně jiná...
Je to tak. Technika pádlování, způsob tréninku, tréninkové objemy. Vše je jiné, ale pořád člověk jezdí na vodě. Myslím, že mám dobrý cit pro vodu, a proto se mi docela dobře podařilo transformovat do pádlování v rychlostním kajaku. Rychlostní loď je hrozně vratká, dokázala jsem jet rychle, ale nedokázala jet pomalu. Nemohla chodit na tréninky ve chvíli, kdy jezdili vytrvalost, protože jsem se v tom tempu neudržela v lodi. Moje trénování začalo tak, že jsem závodila, pak přišla do oddílu a trenérka mi řekla, hele, ty sem vůbec nechoď, ty se nejdřív v kajaku nauč sedět a pak až s námi začneš trénovat.

Není tajemství, že tvým přítelem je Pepa Dostál, náš vynikající kajakář. Jaký podíl měl on na tom, že to nakonec dopadlo? Jak moc tě motivoval?
Jelikož není rychlostní kanoistika úplně velký sport, takže s Pepou se známe od doby, kdy jsem do tohoto sportu přišla. Relativně brzy, když jsem začala řešit, jak vylepšit techniku, tak Pepa mi hodně ochotně pomáhal s několika drobnostmi. Určitý podíl na tom má. O kanoistice se bavíme často, jezdíme společně na soustředění, takže máme i tréninky dohromady. Jsem hrozně ráda, že můžeme jezdit spolu na soustředění i závody, takže i to je motivace, že dokud budeme oba pádlovat na nejvyšší úrovni, tak spolu můžeme trávit relativně hodně času.

Kajakář Dostál: Čtyřkajak je pro mě oddych. Při chytání ryb vydržím klidně deset hodin v kuse

Číst článek

Je to výhoda, že jste spolu a můžete sdílet ve sportu i osobní život?
V našem případě to výhoda je, nevím, jestli by se mnou souhlasily všechny páry, ale my to bereme jako pozitivum. Pepa závodí za Duklu a já za USK, takže se nepotkáváme úplně vždycky. Když se to ale podaří, tak jsme oba rádi.

Jednou jsem vás viděla na debklajaku. Jaké to je sedět s olympijským medailistou na jedné lodi?
Jeli jsme se Pepou Krumlovský maraton, což je závod mého rodného oddílu. Jeli jsme to už dvakrát, k tomu jsme jeli jednou v Praze závod na 200 metrů v mixovém debklajaku. Je to ale neskutečný zážitek, protože jsem zvyklá jezdit v posádkách, ale čistě ženských. Jakmile tam ale sedíte s dvoumetrovým Josefem Dostálem, tak ta síla, co tam přichází, je úplně jiná. Energie je to povzbuzující, ale na druhou stranu až demotivující, protože si říkám, jestli v té lodi vůbec pomáhám tomu, aby to jelo. Všechny závody, co jsme spolu jeli, tak jsme si užili a ani jsme se nepohádali. Když jedete přes dvě hodiny v lodi, tak je to taková zkouška vztahu. Když člověk zvládne odjet Krumlovský maraton a vztah to vydrží, tak pak vydrží úplně všechno.

Třeba vám do budoucna vymyslí i mixovou disciplínu?
Mixové posádky už existují, jezdí se v rámci Světových pohárů a nechci prozrazovat nic dopředu, ale uvažujeme, že bychom se nějakého závodu účastnili, ale bohužel to zatím časově nevyšlo, abychom jeli svoji disciplínu a k tomu mixový deblkajak. Vidina tam ale je.

Soužití dvou sportovců v jedné domácnosti není tak neobvyklé, ale už není tak obvyklé, že dělají stejný sport. Myslíš, že to z dlouhodobého hlediska může být výhoda, nebo ne?
Co bych prozradila na přítele, tak to, že on se víc než o kanoistice raději baví o rybaření. Oba dva máme docela dost koníčků kromě kanoistiky a umíme si říct, že pádlování už bylo dost. Máme pravidlo, že v kavárně se o pádlování vůbec nemluví a je to sankciováno stokorunou. Jakmile někdo v kavárně vytáhne téma pádlování, platí stovku nebo útratu za všechny. Jsme třeba na soustředění a jdeme na kafe a je to takový moment, kdy člověk vypne...

Kdo platí častěji pokutu?
Já mockrát neplatila, ale pak se mi stane, že o tom začne někdo mluvit a přidám se. Pepovi se to ale stává častěji.

Jak je to u vás s vařením? Všimla jsem si, že Pepa změnil jídelníček a zhubl?
Častěji vaří Pepa než já. Celý den jsme ale na tréninku, takže si oběd obstaráme sami. Když se vrátíme domů na večeři, tak tu připravuje častěji Josef. Mě vaření vyloženě nebaví, Pepa vaří docela rád. Potom, co si uvařím oběd, tak nemám energii na to vařit večeři. Pepa na obědy chodí, takže je večer nadšený do toho, co by mohl vyzkoušet uvařit. Nebo chytí rybu a říká, že ji připraví.

Jak je to u vás se změnou jídelníčku? Musí vařit jiné věci než dříve?
Ryby jedl vždycky a občas se stane, že jich máme tolik, že si od nich musíme dát pauzu, což není v Česku obvyklé. Josefovou výživovou poradkyní je moje mladší sestra. Ona hodně propaguje zásady, které jsme měli stanovené od malička. Pro mě je to spíš návrat k jídlům, na které jsem byla zvyklá.

Ty ale na ryby chodíš taky. Kolik času v sezoně můžete na rybách strávit? Co jsou vaše cílové vody?
Josef mě touto vášní trochu nakazil. Klidná voda a čekání na rybu mě nebaví. Chodíme na divoké vody, chytáme dravce. Zabrodíme se do řeky, když je léto a horko, tak si vlezete do studené řekly a hledáte rybu. Díky své sjezdařské minulosti umím docela dobře číst vodu a dokážu to skloubit i s tím, že vím, kde by se ryba mohla vyskytovat. Najdu třeba místo, které by Josefa ani nenapadlo.

Na olympiádu jede Rohan. Kvalifikoval se na poslední chvíli, musel doufat v zaváhání Prskavce a Chaloupky

Číst článek

A tvůj rekordní úlovek?
Pstruh 52 centimetrů.

Zůstala divoká voda tvojí vášní, ke které by ses chtěla vracet?
Rozhodně je to pro mě srdcovou záležitostí, a především ten sjezd, když je v krásné přírodě, odjede od civilizace sjíždí zelenou ledovcovou řeku, která je sice strašně studená, ale je to nádherný pocit skloubení živlu s přírodou. Já se divoké vodě budu vždy ráda vracet.

Jak bys chtěla trávit dovolenou?
Když skončí sezona, potřebuji pár dní vypnout a nedělat nic. Vydrží mi to ale tak dva dny, pak jsem znuděná a potřebuji něco dělat. Asi bych nedokázala odjet do resortu a tam strávit týden. Ráda odjedu k moři, ale do menšího městečka, strávím den u moře, ale pak procházím přírodní nebo architektonické zvláštnosti toho místa.

Končíš studium, takže z tebe pak bude ryzí profesionálka, nebo vrhneš energii ke kanoistice a ke sportu?
Končím studium architektury, ale nechtěla bych z toho úplně vypadnout a věnovat se čistě pádlování. Musím něčím také zaměstnat hlavu, protože jinak bych hrozně analyzovala, co dělám na vodě, a zbláznila bych se. Mám možnost jít buď na částečný úvazek pracovat, nebo se přihlásit na doktorské studium.

Na co se nejvíc těšíš na olympiádě? Z čeho tě mrazí, když si na olympijské hry vzpomeneš?
Těším se na celou akci, že budu poprvé v životě součástí toho obrovského eventu. Nejvíc mě mrazí z mého závodu. Mým cílem v rychlostní kanoistice není jet na olympijské hry, ale chci předvést, že tam doopravdy patřím. Chci tam závodit tak, že si řeknu ano, měla jsem tu co dělat.

A to je jaký výsledek?
Taková jízda, s jakou budu spokojená. Vím, že je to strašně neurčitá odpověď, ale specifičtěji ji nedokážu podat.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít