Už si vlastně ani nepamatuju, jaké to bylo plavat s nohama, říká paralympionik Jan Povýšil
Plavec, fotograf, neúnavný přispěvatel sociálních sítí, budoucí otec a především jeden z našich nejúspěšnějších paralympioniků. Jan Povýšil je na invalidním vozíku už více než dvacet let, ale stejně jsou dny, kdy přemýšlí, co by bylo, kdyby si tehdy na školním výletě v italském akvaparku nezlomil obratel.
„K vodě jsem měl vždycky blízko. Jsem v ní absolutně svobodný a je to pro mne šance zůstat u sportu,“ říká dnes muž, který už před úrazem intenzivně sportoval, hrál vodní pólo a pozemní hokej. A protože na konci 90. let bylo paralympijských disciplín zatím jen pár, zvolil si plavání.
Sport nade vše
Jak se plave s nepohyblivou dolní polovinou těla? „Úplně normálně, jen se musíte naučit, že vám nohy nepomůžou. Na druhou stranu už si vlastně ani nepamatuju, jaké to bylo plavat s nohama,“ odpovídá sportovec, který rád tráví hodiny v posilovně a kromě plavání se věnuje i dalším sportům.
„Vrátil jsem se i ke kolektivnímu sportu. Tehdy fungoval basketbal a začínalo ragby vozíčkářů. A tak jsem se přes basket, který jsem si občas zahrál, dostal k ragby,“ vzpomíná Jan Povýšil s tím, že k týmovým sportům ho to táhlo vždycky.
„Před ligovým zápasem jsem nervóznější než před finálovým závodem na paralympiádě,“ přiznává.
Cesta za snem
Kromě sportu se úspěšný paralympionik věnuje také focení. Původní zamýšlenou kariéru profesionálního fotografa vyměnil za amatérské focení plavců pod hladinou. Kromě toho je také jednou z tváří projektu Cesta za snem, který sdružuje lidi bez rozdílu věku, fyzické kondice nebo zdravotního stavu.
„Cesta za snem teď vlastně supluje to, co by měl dělat Český paralympijský výbor. Na jednu stranu je to skvělé, protože je vidět, že to jde. Na druhou stranu je trochu smutné, že soukromá záležitost je v něčem o tolik lepší,“ myslí si Jan Povýšil.
Celkově se ale podle něj přístup Čechů k lidem s postižením výrazně zlepšil. „Lidé vidí, že lidé s handicapem můžou dělat běžné činnosti a dá se s nimi normálně bavit. Ještě to není třeba jako v Anglii nebo v Americe, ale zlepšilo se to u nás neuvěřitelně,“ dodává.
