Každé hokejové utkání pro mě bylo příběhem, který jsem se snažil vylíčit, ohlíží se reportér Procházka
Rozhlasem prošla řada opravdových osobností, které se vyznačovaly tím, že dokázaly svůj obor posunout o kus dál. K nim patří sportovní reportér Aleš Procházka, kterého konec roku zastihl v Síni slávy českého hokeje vedle brankáře Petra Břízy, útočníků Patrika Eliáše a Davida Moravce. „Hlásili se ke mně hrdě jako já k nim. Tak to byl pro mě velmi milý dáreček,“ přiznává legendární reportér v rozhovoru s moderátorem Janem Pokorným.
Myslíš si, že je nutné pro každého sportovního reportéra, aby si aspoň trochu vyzkoušel předmět své profese?
Nutným předpokladem je hlavně to, aby sport, kterému se chce věnovat, měl rád, aby měl snahu poznávat lidi, kteří v tomto oboru něco dokázali. Nikdy jsem nebyl líný popovídat si o hokeji s hráči a trenéry, takže když jsem slyšel, že nejenom Ivan Hlinka, ale i takové kapacity jako Luděk Bukač, František Výborný nebo Pavel Wohl a další dali najevo, že mě berou vážně a že pochopili můj vztah k hokeji, tak to pro mě bylo malé vyznamenání.
Pro mě neskončilo utkání tím, že jsem zabalil rozhlasové nádobíčko a šel domů. Některé situace jsem si přehrával v hlavě, vzpomíná sportovní reportér Aleš Procházka
Co je předpokladem pro dobrého sportovního reportéra, kromě toho, že by měl mít, jak jsi říkal, rád předmět svého zájmu?
To bych rád dodatečně zjistil, co je předpokladem. Já jsem zkrátka postupoval, jak tak nehezky říkají třeba někteří fotbalisté nebo hokejisté, od zápasu k zápasu. Takže člověk se učil praxí, učil se i tím, že si popovídal s někým, kdo zápas viděl, kdo měl na to svůj názor. Ne že bych jenom papouškoval něco, co mi někdo poradil, ale zajímalo mě, co tomu ostatní říkají.
Pro mě neskončilo utkání tím, že jsem zabalil rozhlasové nádobíčko a šel domů. Některé situace jsem si přehrával v hlavě a říkal jsem si – bylo to tak, měl jsem to říci jinak, viděl jsem to objektivně? Takže asi to je jedna z těch klikatých cestiček, pomocí kterých se člověk může posunout někam dál.
Aleš Procházka je reportér, který je proslulý velmi bohatou slovní zásobou, schopností okamžitých a neotřelých přirovnání i občas ironického nadhledu. To znamená, že máš hodně načtených knih z mládí?
Jsem z generace, která měla ve svých řadách bohatě zastoupené příznivce knížek. Nemyslím tím jenom ty o hokeji nebo o sportu, ale knížky jsem měl rád a dodneška mě to ještě docela drží. Měl jsem na škole rád češtinu, protože jsme měli výbornou kantorku na češtinu a toto všechno, když se sečetlo, tak prostě to člověku dalo to, co mu to dalo.
2:03
Ježíškovi už psát nemusím, těší novináře Procházku po uvedení do Síně slávy českého hokeje
Číst článek
Navíc hokej byl pro mě v tu chvíli, kdy jsem nastupoval do rádia, přitažlivější než fotbal, protože jsem byl přesvědčen, že tam je daleko menší procento zápasů, ve kterých se nic moc neděje. Hokej, každé utkání pro mě bylo příběhem a člověk se snažil, aby ten příběh nějak barvitě vylíčil, aby posluchač z toho něco měl, i když nefandí jednomu nebo druhému mužstvu, aby zkrátka to rádio trošku přitáhlo jeho pozornost.
Je nějaký sport, na který by sis jako reportér netroufl?
Tak o tom jsem nepřemýšlel. Samozřejmě jsou sporty, ve kterých se toho zdaleka neděje tolik jako při hokeji, tak to by zcela určitě bylo obtížnější. Ale vzhledem k tomu, že jsem nebyl nucen se jimi zaobírat, tak jsem nebyl před tento téměř neřešitelný úkol postaven.
Jak v 70. letech vypadala příprava rozhlasového reportéra na zápas po technické stránce? Poslechněte si celý rozhovor na začátku článku.
