Pár minut před zápasem sedělo na tribunách v mrazivém počasí tak málo diváků, že tentokrát místní hlasatel sám představil hráče celým jménem a nenechal fanoušky skandovat příjmení fotbalistů. I když takový Libor Kozák se nakonec o dvě hodiny později dočkal ovací z hlediště.

„Rozdíl to samozřejmě je, hlavně tedy co se týká teploty. Dalo se očekávat, že v minus pěti, nebo kolik je, nebude plný stadion,“ usmíval se Kozák po zápase.

Po letech v zahraničí si teď vytáhlý útočník zvyká na domácí ligu. Studený večer na poloprázdném stadionu v Liberci, to může po angažmá v Itálii působit jako tvrdý sešup, jenže Kozák se s českým fotbalem sžívá bez problémů.

V zápase s Duklou byl asi nejvýraznější postavou, a to nejen proto, že se na jaře podruhé gólově prosadil.

„Měl jsem obrovskou chuť hrát a to byl základ. Chci to na hřišti ukázat. Vždycky, když se daří, tak je člověk opěvován. Samozřejmě je to příjemné, ale není to chvíle, kdy by se mohl člověk nechat unášet a říkat si, jak je dobrý. Určitě bych narazil,“ připomíná obezřetně Libor Kozák v liberecké kabině, kterou ten večer nakonec opustil jako suverénně poslední.

Důvodem je nateklý kotník a dlouhá práce maséra, nikoli přenesení zvyklostí do českého prostředí. I když v Itálii, módní velmoci, se v posledních měsících nesnažil zdokonalovat jen fotbalově.

„Můj šatník se určitě změnil, co jsem vyšel ven. Řekněme, že k tomu mám i větší vztah. Potrpím si na to, ale mám tady velkou konkurenci. Určitě bych se nepovažoval za největšího modemana. Jsou tady i kluci, co to umí vyladit lépe,“ směje se Libor Kozák po vítězství nad Duklou.

David Nyč Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít