Dana Zátopková se v 94 letech úspěšně zotavila ze zlomeniny krčku. Už v nemocnici olympijská vítězka z roku 1952 přijímala až 8 návštěv denně. Dnes už přátelé, bývalé svěřenkyně i novináři znovu chodí do bytu v pražské Troji. Na dohled vile, kde atletka léta žila se svým manželem Emilem.

Praha 8:35 25. dubna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Chytila se mě nějaká chřipka. Pojďte si dát štamprli a domluvíme se na jindy," přivítala redaktory serveru iROZHLAS.cz nemocná Dana Zátopková. Květiny coby dárek nemá ráda, a tak ocenila kyblík oblíbených kuřecích křidýlek a mandlovici. Hustopečská pálenka připomněla legendární atletce rodnou jižní Moravu a s přibývajícími minutami vypadala lépe a lépe. Povídání se nakonec protáhlo na více než hodinu.

Od milované atletiky jsme se tak nakonec dostali přes sportovní začátky a zážitky s manželem Emilem Zátopkem až k tomu, jak i v 94 letech dokáže bývalá oštěpařka „křepčit" na plesech až do čtyř do rána a jak se jí svěřenkyně i po letech ptají na její vyhlášený valašský drink. I přesto, že stále navštěvuje společenské události, přiznává, že k nadcházejícím narozeninám by si nejvíce přála zalézt do kouta a nebýt.

Máte tu na stole krásnou škrábanou kraslici. Tu jste dělala vy sama?
Ano, to je pštrosí vejce. Dřív jsem tyhle škrábané kraslice dělala každý rok.

Kdy naposledy?
Jak byla potopa.

V roce 2002?
2002, protože jsem si nechala... (odmlčí se) Na to jsou takové zvláštní pilníky z letecké oceli. Jejich špička se musí přibrušovat. (Vilém) Švajda, chodec, mi říkal, že mi je přibrousí. On byl jemný mechanik, měl malou dílničku na Florenci. Vzal mi všechny pilníky a jak přišla potopa, tak je odplavila pryč. Takže jsem přestala kraslice dělat.

(hledá naslouchátko) Na tohle nejsem vybavená. Moment, moment... Já už su ve věku, kdy si musím pomáhat náhradními díly. Tady na to ucho (pravé, pozn. redakce) špatně slyším, tak si s dovolením nasadím náhradní díl.

(nandavá si naslouchátko) Pardon, promiňte, nedívejte se, nedívejte! Tak... Teď vás lépe slyším.

Předpokládám, že stále aktivně sledujete atletiku. Jste prý ale i velká fanynka jiných sportů. Na co nejčastěji koukáte?
Koukala jsem samozřejmě na biatlon, teď nás ještě čeká hokej. Jen jsem se skoro nedívala na krasobruslení. Ne že bych nechtěla, ale nebyl čas. U biatlonu, to jsme seděli skoro pořád u televize, že jo? A ještě bude v srpnu v Londýně atletika.

Z té toho ale v televizi moc není, akorát velké závody a Diamantová liga. Jenže to je závod jenom pro špičky. Osobně postrádám mezistátní utkání. My jako mančaft jsme měli každoroční utkání s Maďarskem nebo s Polskem. To moc nestálo a bylo to zajímavé. A obecenstvo se vyznalo, bylo zvyklé, že v Maďarsku třeba házel Németh. Taky na to rádi chodili, zvlášť potom, když už běhal Ťopek, protože z toho vždycky udělal zajímavý nervák.

Pak jsme mívali utkání s Anglií, my holky třeba s Nizozemskem nebo Německem. To byly krásné závody, vždycky reciproční – jednou tady, jednou tam. Musí to postrádat i publikum. Dneska jsou totiž známé už jenom špičky, ti nejlepší, což je sice správné, ale pak vůbec neznají podrost.

A co třeba fotbal?
Moc ne, jen ten lepší, jako mistrovství světa a Evropy. V Hradišti máme Slovácko a to nehraje moc dobře. Ale jsou to zase kluci odtamtud, to je jediné, co se dá ocenit. Ale kamarádila jsem s fotbalisty z Dukly – (Josefem) Masopustem, (Svatoplukem) Pluskalem a Ivo Viktorem.

Pak jsem velice dobře znala jednoho z našich nejlepších fotbalistů. Ale nehrál za Duklu, myslím že za Spartu. On totiž chodil sem do Troje krmit toulavé kočky. Kdysi tu byly zahrádky, lidi tu měli chatičky a každý měl kočku. Ale potom to zrušili a udělali tu skládku. Kočky ale zůstaly, a tak je sem chodil krmit. Měl moc hezkou paní.

Josef Bican?
Ano! Na jeho paní bylo vidět, že byla moc hezká. Každý den sem přitrajdali a měli vybraná místa, kde kočkám nechávali žrádlo. Tak všichni v Troji konstatovali, že i když je dobrý fotbalista, tak je i hodný.

Do rána u cimbálovky

Pravidelně se účastníte třeba plesu olympioniků. Byla jste i letos?
Ano, ale netancovala jsem, to si netroufám. Už nechci provokovat. Byla tam cimbálovka z Hradiště. Už tam ale nebyla Věra (Čáslavská, pozn. redakce), vloni ještě ano.

Před týdnem navíc zemřel hokejista Augustin Bubník...
(ignoruje poznámku) Pořád tomu říkáme ples, ale je to spíš takové setkání. Nechtějí, aby se to jmenovalo Olympijský ples, že je to příliš honosné. Bylo tam hodně lidí, ale neměli vytrvalost. Obyčejně jsme tam tak do čtyř hodin do rána. Máme smlouvu s muzikanty do dvou hodin, obvykle se to ale protáhne až do tří. Oni to pak energickým způsobem utnou – „a včil už dost". Letos to začali balit už v půl třetí.

 

Byla velice dobrá tombola. (Dušan) Moravčík vyhrál vrtačku a byl úplně nadšený. Já jsem vyhrála dvě basy plzeňského piva. Ale jak se rozebrala tombola, tak se to začalo rozprchávat. My ještě u cimbálu vždycky křepčíme a jásáme až do čtyř pěti hodin. Letos jsem nebyla až do konce, protože nám přijel taxík, tak jsem musela jet dřív, asi ve čtvrt na čtyři. Byly čtyři hodiny, když jsem vlezla do postele.

Ví se, že jste hodně aktivní. Vracíte se ještě na Moravu?
Byli jsme nedávno u příbuzných. V Mikulčicích si z některých sklepů udělali ubytovny, moc hezké. Byli jsme na koštu vína, mají ho velice dobré, zvlášť bílé. Dojeli jsme i do Vacenovic, to je asi 20 kilometrů, kde mám pochované rodiče, tak jsem se tam stavila na hrobě a co se nestalo: najednou je za mnou zbytek rodiny. Jakože náhodou jdou kolem a vidí, že jsem tam.

Tušíte, co vám připravují k letošním půlkulatým pětadevadesátým narozeninám?
Nejdřív se musí počkat, jestli se toho dožiju. Nevím, co bych si přála. Asi zalézt někam do kouta a nebýt. Vždycky slavíme v Rožnově, tak jestli se dožiju, tak to bude zase v Rožnově.

Když už mluvíme o oslavách, měli jste prý s Ťopkem (přezdívka manžela a legendárního atleta Emila Zátopka) speciální drink. Co v něm všechno bylo?
Pili jsme takzvaný valašský drink. To byla slivovice ředěná tonikem, přichucená citronovou šťávou a vylepšená vychlazením v lednici. Bylo to moc dobré a pořád je to dobré. Holky, co sem chodí – bývalé oštěpařky a tak – vždycky říkají: „Dejme si ten valašský drink!"

Takže vás vaše kolegyně a svěřenkyně stále navštěvují?
Chodí. Náhodou je to dobré, protože jsou pražské. Jsou postarší, už to utíká každému. Mají kolem 60 roků, ale už se to nějak vyrovnává. Jsou to holky, které jsem trénovala, na Rudé hvězdě jsem měla celé družstvo. Měla jsem štěstí, že mezi nimi bylo hodně řemeslnic. Jedna je třeba pekařka a dělá výborné vánočky a mazance. Nemáte chuť na mazanec?

Takže jedna peče, další vaří?
Ne, já si vařím, ale až tak před polednem. A jím po poledni, kolem třetí nebo čtvrté hodiny, abych neztratila celý den. K večeři si dám jen jablko, abych nebyla při těle.

Cvičíte ještě?
Ano, cvičím břicho. Protože břicho ve všedním životě moc necvičíš – kromě toho, když se nacpeš.

A co s oštěpařkami ze zahraničí? Udržujete kontakt?
Na západ to dřív vůbec nebylo možné, protože člen Dukly nebo jiného vojenského oddílu si nesměl psát s kapitalisty. To už taky dneska nikdo neví. To byl nervák hlavně u Ťopka, protože tomu chodily dopisy z celého světa. A on na to kašlal. Lidé si psali o autogram a já je musela vyřizovat. Říkala jsem, jak k tomu přijdu? Halda novin a dopisů v koutě... Někteří posílali i dolar na cestu zpátky. Ťopek říkal, ať si přečtu vojenské předpisy, že tam najdu, že účastník vojenské složky nesmí korespondovat se zahraničím.

Ještě chodí, ale teď je to vzácnost. Mám staré známosti, jako třeba Juniorský klub mladých filatelistů v Orlickém zálesí nebo tak nějak. A ti jsou šťastní, když jim pošlu nějaké obálky z Německa nebo Rakouska s původními známkami. Dnešní dopisy bez známek už nemají půvab. Teď jsem zrovna posílala tlustou zásilku, ať si to tam rozdělí.

V prosinci minulého roku jste byla několik týdnů v nemocnici se zlomeninou krčku. Už je v pořádku, nebo kyčel stále ještě procvičujete?
To už ne. Akorát ze začátku jsem musela dávat pozor. Oni to nařídí tak, aby krček seděl na kloubu a nesmí se na té straně ležet, protože by se to mohlo posunout. Pak se to obalí šlachami a tělo si poradí. Při chůzi jsem si pak musela dávat pozor, abych kladla šlapku rovně, a ne do strany, protože se to všechno v krčku odráží. Já jsem se s tímto zraněním naštěstí setkala poprvé.

Šílím, holky dneska běhají skoro nahaté

Během sportovní kariéry jste žádné velké zranění neměla?
S kyčlemi jsem nikdy neměla problém, jen s lokty. To mě ještě léčil doktor Bínovský. Ten přišel s tím, že když oštěpař hodně hází, tak se kyselina mléčná usadí v lokti a vykrystalizuje, a ty krystalky se šmrdolí po šlachách a hrozně to bolí. Píchli nám tam fyziologický roztok, to rozpustilo krystalky a zázračně tak vyléčil několik loktů. To byla taková bolest, že jsem najednou nemohla hodit ani 20 metrů.

A s rameny jste nikdy problém neměla?
Jen na začátku, dokud jsem nepochopila, že je musím držet v teple. Proto úplně šílím, když vidím, že holky dneska běhají skoro nahaté. Hřbety, které my jsme si chránily, mají skoro holé. Krček bylo mé nejhorší zranění, ale v oštěpu jsou nejhorší zranění ruky. Jak nemáte ruku na házení, tak neházíte.

To jsou sportovní zranění. Vypráví se však, že jste měla i jeden hodně kuriózní zdravotní problém a mohla za něj kočka...
Ta mi překousla šlachu, tak se to blbě hojilo. Chodívala oknem do ložnice, tenkrát jsem si ani nevšimla, že tu je. Něco jsem krájela v kuchyni, otočila se a šlápla jsem na ni. Jak se vyděsila, tak mě kousla.

Teď tu žádné zvíře nemáte, ale s manželem jste mívali psy.
První byl Pedráček, Pedro. Ťopek běžel svůj poslední závod ve Španělsku v San Sebastianu, kde se seznámil s jedním Baskem. Závod vyhrál, a když pak odjížděl, přiletěl Bask k vlaku a přinesl mu v baskické čapce štěňátko. Byl to španělský foxteriér. To jsou výborní plavci, takže jak viděl vodu, tak v ní byl. Běda, když se někdo koupal a nezavřel za sebou dveře. Pedro si šňupákem otevřel, dva kroky a šups, byl tam s ním! To byla legrace! Ten ječel, Pedro začal štěkat, my ječeli... Nakonec jsme ho dali bráchovi do Buchlovic, kde dožil.

Pak jsme měli ještě Kubu, to byl míšenec. Jeho panička zemřela při autohavárii v Buchlovicích, tak jsme si ho nechali. Chodila jsem s ním na procházky a pak umřel tady v Troji. To jsou naše psí historie. Teď mít psa nemůžu, protože se tady, kde bydlím, nesmí pouštět.

Jak ulovit Inda

Jste držitelka světového rekordu v hodu dřevěným oštěpem, který krátce na to vystřídal oštěp kovový. Hodila jste si s ním někdy na výkon?
To už ne. Kovové byly na olympiádě v roce 1964, tam už jsem nebyla. O čtyři roky dřív v Římě už byly kováky připuštěné, ale nikdo s nimi neházel, protože je nikdo neznal.

Hodila jsem si s ním několikrát jen tak na tréninku, z legrace. Rozhodně to bylo dál než dřevěným. Jinak by si ho lidi nevybrali.

Je také docela známá věc, že jste oštěpy postupně zrecyklovala. Jak dopadl ten zlatý z olympiády v Helsinkách?
Ten je v muzeu coby koště. Pán z muzea z Kopřivnice sem občas chodí a už mi ho sebral, že vypadá omšele a že je ho potřeba dát do muzea. Tehdy nebyla přesná pravidla, a tak se upravovala třeba délka špičky. Oštěpaři si pak během závodu začali nasazovat kratší nebo delší špičku. Lidé jsou fiškusi. Oštěpy byly lehčí a musely zanechat viditelnou stopu. Nastávaly urputné hádky mezi závodníky a rozhodčími.

Trefila jste někdy někoho ?
Ano, v Indii na tréninku jsem trefila jednoho kluka. Indové jsou hrozně davový národ. Když jsme tam měli instruktáž, tak byli zvědaví a přišly tisíce lidí. Najednou tam byl dav, protože se doslechli, že tam bude házet nějaká běloška z Československa přes 50 metrů. To tam ještě nikdy nikdo neházel, a tak se shlukl dav a nešlo to udržet. Hodila jsem oštěp, a jak odskočil, tak to zoblo jednoho kluka do lýtka. Začala se mu z toho valit krev. Ale odvedli ho a s nikým to nehnulo.

Často jsem sama prožívala muka, protože člověk trénoval na vlastní pěst. Když jsem třeba trénovala na Štvanici, tak okolo chodily ženské s kočárky a bylo to o hubu. Byla jsem z toho celá nešťastná. Kdybych někoho zabila, tak mě zavřou. Jednou na soustředění v Soběslavi jsem viděla, jak slečna dostala oštěpem přímo pod nos a dostalo se jí to až do úst. Ale přežila, měla jen jizvu.

Já dostala oštěpem do lýtka. To byla rána. Nepadalo to nijak rychle, byl to hod jen na ukázku jedné studentky z FTVS. Hodila a přímo na mě. Stačila jsem nohu jen natočit a už jsem měla v botě mokro.

Zmínila jste, že jste chodila z redakce. Vy jste také psala?
Ano, byla jsem od roku 1949 zaměstnaná jako sekretářka v redakci sportovního časopisu Ruch, později Stadion. Chodila jsem do práce a pak ještě na trénink. Dukla tehdy teprve začínala jako ÚDA (Ústřední dům armády), takže jsem takový zakládající člen Dukly. S tréninkem byl tehdy problém. Redakce byla na Jindřišské a než bych někam dojela... Tak jsem jezdila na Spartu na fotbalový stadion. Mohla jsem házet jen na krajích okolo hřiště, to byly tak 3 metry – a teď se do toho tref.

 

Ale uprostřed Letné byl takzvaný ďolíček a tam malý stadion Slavie. Seznámila jsem se se správcem a ten mi dovolil trénovat dopoledne a když se začalo stmívat. To byly těžké začátky. Oštěpy jsem měla u něj uložené. Člověk s ním proto musel vycházet, přece bych nemohla jenom přijít a píchnout ho do zadku! To by mě hnal.

V té době ještě nebylo, že by fotbalisté trénovali celý den. Chodilo se na trénink třeba až v pět hodin. To byly jiné doby, to ještě platila starodávná sportovní pravidla. (směje se) Když založili Duklu, tak jsme měli trénink dopoledne, od osmi hodin, ale prostory jako tělocvična nebo nářadí byly k dispozici až od desíti hodin. Takže to bylo komplikované, ale byl aspoň pořádek.

Taky nebylo tolik sportovkyň...

Od roku 1950 už existovalo vedení ATK, ženské oddíly ale v rámci armády vznikly až v roce 1953 a hned nás přihlásili do atletické ligy. Ale bylo nás pár. Chodila jsem štafetu, kouli, dálku... Chtěla jsem dělat výšku, ale oni mě k tomu nepustili, protože jsme tam už jednu výškařku měli. Jinak nám hodně vypomáhaly lyžařky, které chodily branné závody, takovou předzvěst biatlonu, nebo také krasobruslařky.

Mě někdy dávali do štafety, tam se jedna slabší ztratí. Vždycky jsem si ale prosadila, že půjdu první úsek, ten je totiž kratší a do zatáčky. Byly jsme sice jenom čtyři, ale celou ligu jsme s tím splácaly. Kromě toho jsem taky dělala házenou a volejbal, ale pak už jsem neměla vůbec čas.

To mi připomíná: víte, že umřel hokejista Bubník?

Kristina Roháčková, Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít