Základní škola v Hořovicích po prázdninách znovu ožila křikem dětí
Dětem začala škola. Mnoha rodičům a prarodičům tímto dnem spadl kámen ze srdce, protože už nemusí vymýšlet, jak své potomky zabavit a zároveň nepřijít o zaměstnání. Od září do příštího června budou děti "hlídat" ve škole. A když to dobře půjde, ještě se tam vzdělají.
Šatna 4. B hořovické 1. Základní školy tak trochu připomíná zvěřinec. Děti si jedno přes druhé vyprávějí prázdninové zážitky.
„Já jsem byl na táboře a tam jsem hodil držku z plotu a zlomil jsem si ruku,“ ukazuje mi jeden z chlapců.
Také nová třídní učitelka Zdeňka Ulčová má co vyprávět.
„Prázdniny jsem si samozřejmě užila dobře, protože jsem se na ně těšila – od 1. května mám vnoučka, teď jsem za ním mohla jezdit a měla jsem na něj dostatek času. Jezdila jsem do lesa s kočárem, a pak jsem si užívala tepla a sluníčka, kterého bylo letos dostatek. Ke konci prázdnin už jsem se hodně těšila na svoje nové žáky.“
Reportáž Petra Kološe z hořovické základní školy, do které se po prázdninách vrátilly děti
Prázdniny jsou tradičním obdobím, kde se ve školách opravuje a upravuje, popisuje ředitelka školy Eva Krištufová.
„Přes prázdniny jsme vymalovali několik tříd, v několika z nich jsme vyměnili i podlahové krytiny. Škola funguje už třicet let, tak tyhle opravy děláme postupně. V letošním roce jsme také vyspárovali školní bazén, to byla docela velká investice. Ve školní tělocvičně jsme vyměnili veškeré osvětlení a udělali jsme tam nové obložení.“
Škola je bohatě prosklená, postavená z panelů a má několik budov. Říká se jim pavilony. Ten s číslem 3 začnou v nejbližších dnech opravovat. Vymění okna a zateplí fasádu.
„Stavebníci jsou sice přesvědčeni o tom, že by bylo možné učit v jedné polovině budovy a ve druhé by pracovali, ale my máme připraveny jiné třídy, kam budou děti přesunuty.“
Natěšená vnoučata
Jakkoli je z hořovické školy krásný výhled do kraje, v ředitelně dbají hlavně na to, aby žáci ze školy odcházeli vzdělanější. Týká se to i těch nejmenších. Na své dva vnuky dnes před budovou čeká pan Oldřich.
„Nastupují do první třídy, manželka je tam někde s nimi. Těšili se, s taškami na zádech chodili už bůhví od kdy. Já jsem se jako dítě asi moc netěšil, ale tak zvládl jsem to…“
Co by dnes řada z nás dala za to, kdyby se školní časy mohly vrátit. Jenže jak známo - čas se řítí jedině vpřed.
