Na tradiční zabijačku podle rodičů patří i děti
Zabíjení zvířat se v našich zeměpisných šířkách už dávno přesunulo na jatka. I proto jsme nějak vytěsnili z mysli, že maso nepadá z nebe, ale že je třeba zabít živého tvora. Připomínkou starých časů bývají čas od času zabijačky.
Je rituál, kdy z vepře stříká krev a střeva se valí z rozpáraného břicha, vhodný pro malé děti nebo pro děti vůbec? Rodiče, kteří přivedli své děti na soukromou zabijačku do Tlučné na Plzeňsku, mají jasno.
„Hlavně mu nedávejte jméno.“ To byla první slova Dušana Razíma, když řezníci vyndali klec s prasetem na travnatý plácek před novostavbu. „Zkouším obnovit tradici, když se to povede, tak to zopakujeme,“ říká Razím a jeho žena Pavla dodává, že děti na zabijačku patří. „Udělali jsme to hlavně kvůli nim, aby to viděly se vším všudy. Určitě ne kvůli tomu, abychom si narvali ledničku masem.“
Když řezníci vytahují pašíka za nohu z klece a připravují pistoli, některé ženy raději odstupují. „Já jsem z města, vidět to nemusím, ale děti by měly vědět, že se maso nebere jenom z obchodu,“ dozvídám se od jedné z nich.
Když už je po všem a řezník pravidelným kroužením přední levé prasečí nohy tlačí krev z hrdla do kýble, děti postávají okolo a dostávají zasvěcený výklad. Prase visí na háku, vnitřnosti se valí do troků a matky se přidávají: „Vidíš, Kačenko, to jsou plíce. Ty má člověk taky.“
Menší děti, které ještě nechodí do školy, se podivují nad tím, že prase má v břiše trubky. „To je tlusté a slepé střevo,“ vysvětlují trpělivě rodiče.
„Teď jim ve školce ukazovali lidskou kostru a z malých kostí stavěli člověka. Myslím, že jim to neuškodí,“ říká mi další maminka, ale v hlase je cítit malé zaváhání.
Zabijačka probíhá hladce. Když už se na kamnech vaří tlačenka a dospělí si k ovaru nabírají křen, děti vše přestává zajímat. Běhají kolem ohně a radostně přikládají. Dokonce si už ani nevšímají, že se jim na trojnožce nad hlavami pohupují ve větru dvě prasečí půlky.
Zvětšit mapu: Tlučná na Plzeňsku
