Unikátní výzkum, který pro iROZHLAS.cz vypracovali odborníci z Národního institutu SYRI, objevil několik skupin lidí, kteří souhlasí s konspiračními a dezinformačními narativy. Podle výzkumníků Paulíny Tabery a Matouše Pilnáčka z CVVM za to může třeba klesající důvěra v politické instituce a média. „Lidé zatím demokracii věří. Je ale otázkou, kdy jejich frustrace přeteče a nějaký silný politik toho využije ke změně systému,“ varují současně.

Společnost nedůvěry Praha 6:30 21. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle výzkumu pro Český rozhlas se důvěra ke konspiračním a dezinformačním narativům v Česku velmi liší. Jaké jsou ty nejúspěšnější v české společnosti?
Matouš Pilnáček: Jako příklad velmi častého můžu uvést, že škodlivé důsledky očkování proti covidu-19 jsou nám cíleně zatajovány, což je velmi rozšířený konspirační narativ. A necelých čtyřicet procent dospělé české populace v online prostoru tomuto výroku věří. Naopak jsou tu narativy ohledně americké teorie Q-Anon, kterou zná v Česku jen velmi málo lidí, a tak mu důvěřuje jen něco okolo čtyř procent české populace.

Jak moc spolu souvisí známost narativu s důvěrou v něj?
Matouš Pilnáček: Ta souvislost je značná. Ale jsou tam i podstatné rozdíly. Například proruské narativy, které jsme ve společnosti testovali, jako je třeba výrok, že západní civilizace je zkažená a Rusko zachraňuje tradiční hodnoty a rodinu, tak tento výrok zná více než čtyřicet procent populace a je to stejně málo přijímané jako ten Q-Anon.

O konspiračních a dezinformačních výrocích se často mluvilo tak, že se lidé, kteří je šíří, přeorientovávají z tématu na téma, podle toho, které je zrovna v kurzu. Potvrdil i toto výzkum?
Paulína Tabery: Odpověď na tuto otázku má dvě roviny. Testovali jsme velmi různé konspirační narativy a čekali jsme, že se nám pro ně vyselektují publika. Že někdo bude sledovat jenom politické, někdo zase ty, které se týkají zdraví. Ale zjistili jsme, že to, v co lidé věří, je vlastně univerzální. Že nezáleží na typu narativu, ale že mezi nimi existuje univerzální danost.

Týden Společnosti nedůvěry: kdo v Česku věří v konspirace? A k čemu vede nedůvěra v systém?

Číst článek

To, že lidé nejsou tematicky vyhranění, ale neznamená, že by jednotlivé narativy fungovaly stejně účinně. Zjistili jsme, že proruské narativy nejsou příliš sdíleny a naopak je vůči nim v obecné populaci silný odpor. Na opačné straně pak stojí témata, se kterými mají všichni lidé nějakou zkušenost, tedy sdílení příspěvků o migraci a koronaviru.

Neznamená to ale, že bychom se nemuseli o tyto proruské narativy zajímat, protože tomu Češi stejně většinově nevěří. To, že konkrétní příběh nefunguje, ještě neznamená, že obecná míra konspirací a dezinformací nemůže společnost hluboce znejistit a působit jako rozvratný prvek.

Dalo by se tedy říct, že když už lidé nějaké konspirační teorii věří, podléhají zároveň široké škále dalších?
Paulína Tabery: Nenašli jsme zkrátka tematickou vyhraněnost, že by se se zabývali jedním specifickým typem konspirační teorie. Pokaždé je tam pochybností mnohem více. Obecně jde o nastavení přijímat určité množství jiných informací než těch oficiálních.

Proč mají tito lidé tendence vyhýbat se zrovna oficiálním informacím? Souvisí to s nedůvěrou ve stát a jeho instituce?
Matouš Pilnáček: Ano. Identifikovali jsme široké pole nedůvěry. Spadá tam nedůvěra k politikům, státu, ale i médiím, vědcům a dokonce i nedůvěra v celkové hodnotové směřování společnosti. Obecně tomu všemu říkáme nedůvěra společenskému systému a všechny tyto prvky dohromady vám důvěru v konspirační a dezinformační narativy dobře vysvětlují.

Následující tabulka ukazuje osm skupin lidí, které výzkumníci definovali na základě důvěry ke konspiračním a dezinformačním narativům:

Dá se to shrnout tak, že když nevěříte společenským institucím, nevěříte tomu, jak interpretují svět, tím se vám vytváří prázdný prostor, který potřebujete něčím zaplnit. A jednou z mála interpretací světa, která se nabízí, je ta alternativní, přes kterou se dostanete až k dezinformačním a konspiračním narativům.

Když jsou lidé, kteří věří konspiračním a dezinformačním narativům a zároveň jsou nedůvěřiví k systému, je možné je vůbec ještě nějak oslovit?
Paulína Tabery: Pokud mají lidé absolutní nedůvěru k systému, přičemž takovou skupinu jsme identifikovali (Silní příznivci konspirací, pozn. red.), tak je vaše informace (Českého rozhlasu, pozn. red.) nemůže zasáhnout, protože tito lidé nedůvěřují nejen oficiálním institucím, ale ani oficiálním komunikačním kanálům – mainstreamovým médiím. Pro ně je to nedůvěryhodný zdroj a tím pádem i samotná informace je pro tohoto člověka irelevantní.

Sudety vs. vnitrozemí?

Projevuje se nějak geografický faktor do důvěry v konspirace a dezinformace? Často se mluví o rozdělení republiky na Sudety a vnitrozemí...
Matouš Pilnáček: Jsou tam drobné náznaky, které souvisí s životní úrovní. V Praze a ve Středočeském kraji je vždycky více lidí, kteří stojí proti konspiračním a dezinformačním narativům. Ale že bychom pozorovali jasné rozdělení na Sudety a zbytek republiky, to bych určitě neřekl.

Paulína Tabery: Navíc když jsme sledovali všech osm skupin, tak jsme nezjistili, že by nám zůstal nějaký kraj, ve kterém by se některá z nich nevyskytovala.

Hraje při souhlasu s konspiračními narativy nějakou roli věk nebo pohlaví?
Matouš Pilnáček: Pohlaví hraje svou roli u dvou skupin mírných příznivců konspirací. Ve skupině zaměřené na konspirace o migraci je mnohem více mužů, naopak u skupiny zaměřené na konspirace o covidu-19 je zase více žen. Co se týče věku, tak výzkum prakticky nezjistil, že by při důvěře v konspirační a dezinformační narativy hrál u online populace mezi 18–65 lety věk výraznou roli.

Narazili jsme ještě na faktor vzdělání. Jaký vliv má právě to?
Matouš Pilnáček: Je to zase složitější. Můžeme říct, že souhlas s konspiračními a dezinformačními výroky se vzděláním souvisí. Tedy že vzdělanější lidé stojí více proti těmto výrokům.

Konspirace patří k demokracii, rozklad důvěry ale může umést cestu autoritářům

Číst článek

Když ale začnete se statistickou analýzou, ve které zohledníte více věcí najednou, tak zjistíte, že příklon ke konspiracismu je možné vysvětlit i jinými charakteristikami než pouze vzděláním. A jednou z nich je třeba právě nedůvěra v celospolečenský systém. Méně vzdělaní lidé mají zpravidla horší ekonomickou situaci, jsou více vytržení ze systému, méně mu důvěřují a to je důvod, proč se uchylují ke konspiracismu a dezinformacím.

A je to tedy tak, že souhlas s konspiračními narativy vede k nedůvěře v systém? Nebo nejprve nastoupí nedůvěra v systém a až následně příklon ke konspiracismu?
Paulína Tabery: Jsou to spojené nádoby. Když se zabýváme důvěrou v instituce, tak pozorujeme dva prvky této důvěry. Jeden je, že člověk věří parlamentu prostě proto, že jde o demokratickou instituci. A druhý prvek pak je reakce na konkrétní chování těchto institucí. A to se od sebe nedá oddělit.

První prvek představuje socializaci během dospívání, kdy si člověk vytváří základní důvěru v systém, který nás během dospívání obklopuje a ovlivňuje. Míra této důvěry ale může být následně modifikována konkrétními událostmi a chování této instituce během života.

Můžeme být konkrétnější? Které konkrétní instituce jsou na tyto výkyvy důvěry nejnáchylnější?
Paulína Tabery: Nejvíce je k tomu náchylná vláda nebo parlament. Například v krizových situacích – a to pozorujeme ve více zemích – důvěra prudce vzroste krátce po volbách a pak většinou už jen klesá. Nicméně z hlediska výzkumníků je čím dál častější trend podívat se na institucionální důvěru šířeji, než jen skrze politiku.

V Česku bychom mohli tedy říci, že je relativně malá důvěra v politické instituce, ale máme třeba instituce jako policie či armáda, ve které důvěra naopak roste. Pozorujeme ale zároveň soustavně klesající důvěru v média a informační systém. Pokud regulovaná, mainstreamová média ztrácejí důvěru, tak se vytváří prostor pro něco, co ho zaplní a bude hrát silnou informační roli. A pokud se toto spojí s nedůvěrou v politické instituce, tak to může vytvářet pro stát relativně závažný problém.

K čemu to může vést?
Paulína Tabery: To je těžká otázka. Pokud by se to prohlubovalo, tak můžeme směřovat k různým typům autoritářských systémů. Nebo naopak k typům rozvrácených společností, kdy si lidé přestanou systému všímat a rezignují na to, že by jim něco mohl přinést. Promítá se to tedy do ukazatelů jako volební účast, zájem o politiku a tak dále.

Na druhou stranu se lidé v Česku stabilně shodují na tom, že demokracie je nejlepší způsob státního zřízení. To je ukazatel, který je poměrně stabilní. Zda to vydrží a kam to povede, zatím nevíme, ale v tomto ohledu můžeme vidět, že je systém poměrně stabilní.

Chápu to tedy správně, že lidé nevěří politikům, médiím a některým vědcům, ale věří demokratickému systému jako celku?
Matouš Pilnáček: Zatím mu věří. To, že se lidé zatím neobracejí proti systému aktivně, ale neznamená, že nemůže přijít nějaký bod zlomu. Je otázkou, kdy jejich frustrace přeteče a nějaký silný politik toho využije k tomu, aby systém změnil. Pak se ty věci mohou dít relativně rychle.

Tomáš Pika, jas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít