Společnost nedůvěry:
konspirace umetají cestu autoritářům,
klíčovou roli hraje důvěra v systém

• V české společnosti je několik skupin lidí, které tíhnou ke konspiračním a dezinformačním příběhům. Jejich největší příznivci se přitom vyznačují velkou nedůvěrou v politické instituce nebo třeba mainstreamová média. Je tedy jen velmi těžké je oslovit a vrátit jim důvěru ve společenský systém, ukazují data unikátního výzkumu Českého rozhlasu.
• Podle antropoložky Marie Heřmanové jde ale o běžnou součást každé zdravé demokratické společnosti, protože toto antisystémové jádro zpravidla tvoří protestní hlas, který by měl ve společnosti zaznívat. Problém ale může nastat ve chvíli, kdy se toto jádro začne rozrůstat a případně radikalizovat.
• Jak se ale výzkumníci shodují, zatím většinová společnost konspirační a dezinformační narativy odmítá a demokracii dlouhodobě pokládá za nejlepší způsob státního zřízení. Zároveň to ale neznamená, že konspirace nemohou ve společnosti působit jako rozvratný prvek.

Praha 16. června 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Společnost nedůvěry. Tak se jmenuje výzkum zpravodajského webu Českého rozhlasu iROZHLAS.cz, který připravili výzkumníci z Národního institutu SYRI a jehož závěry redakce přinášela po celý týden. Jak upozorňuje sociolog a datový analytik CVVM Matouš Pilnáček, výzkum prokázal, že Češi a Češky konspiracím a dezinformacím příliš nevěří.

Popis jednotlivých skupin rozdělených podle důvěry v konspirační a dezinformační narativy najdete na konci článku.

„Česká společnost jako celek se kloní spíše proti konspiračním a dezinformačním narativům. A to je vlastně pozitivní zpráva,“ říká s tím, že se takto většina Čechů staví proti většině z dvaceti předložených konspiračních a dezinformačních příběhů.

Nízká je podpora prokremelských konspirací a dezinformací, které jsou přitom v tuzemsku dobře známé. „Proruský narativ o tom, že je západní civilizace zkažená a Rusko zachraňuje tradiční hodnoty a rodinu, to je velmi rozšířený výrok, který zná asi čtyřicet procent české populace. Ale je to stejně málo přijímané jako americká teorie QAnon, kterou v Česku prakticky nikdo nezná,“ vysvětluje Pilnáček.

Naopak rozšířené a přijímané jsou mezi konspiračními příběhy ty, které se týkají koronavirové pandemie. „Nejefektivnější je to, s čím mají všichni zkušenost, tedy například sdílení konspiračních příběhů o migraci a o covidu-19. Lidé mají pocit, že za oponou k něčemu dochází a tím u nich vzrůstají pochybnosti,“ popisuje závěry výzkumu socioložka a vedoucí CVVM Paulína Tabery.

Když ztrácí důvěru

To, že lidé přímo nevěří konkrétním dezinformacím či konspiracím, přitom podle výzkumníků neznamená, že by jejich šíření ve společnosti bylo bez problémů. „Vystavení dlouhodobému tlaku konspirací a dezinformací ve veřejném prostoru může ve společnosti způsobit obecnou nejistotu a fungovat jako rozvratný prvek,“ upozorňuje Tabery.

S tím souhlasí vedoucí Studia nových médií a datový novinář Investigace.cz Josef Šlerka. „Každý, kdo je jen částečně nastavený pro to, aby institucím zásadně nevěřil, se přesně tady může něčeho chytit a dostat se na skluzavku, na jejímž konci je rozpad důvěry ve stát a totální ponoření se do světa konspirací,“ podotýká.

To bylo podle Tabery možné pozorovat třeba během pandemie koronaviru. „Míra nejistoty a nesprávné komunikace vlády způsobovala rozvrat toho, zda lidé považovali pandemii za problém a zda byli ochotní dodržovat stanovená opatření,“ vysvětluje socioložka.

Podle antropoložky Marie Heřmanové to dokládají i přímo data výzkumu, z něhož vychází i dvanáctiprocentní skupina mírných příznivců konspirací zaměřených na covid-19.

„Covid-19 nám vykrystalizoval jako zlomový, znejišťující moment. Pro mnoho lidí byla právě pandemie tím, co narušilo jejich představu, že se věci dějí předvídatelně a mají racionální vysvětlení,“ popisuje Heřmanová s tím, že se tyto závěry shodují i s jejím vlastním výzkumem spirituálních influencerek přímo během koronavirové pandemie.

Právě u nich mohla pozorovat, jak jejich odklon od systému postupuje v souvislosti s tím, jak se proměňuje komunikace vlády a expertů. „Během první vlny a prvního lockdownu šily roušky a vyzývaly k solidaritě, sdílely sbírky na pomoc izolovaným seniorům a chodily nakupovat sousedům. Potom se všechno rozvolnilo, bylo léto a po něm se začalo mluvit o tom, že covid zřejmě není pryč a že bude potřeba asi další lockdown,“ vysvětluje Heřmanová.

Největší ranou důvěře v experty a politiky během pandemie pak bylo rozhodnutí počkat s tehdy plánovaným lockdownem až po parlamentních volbách. „Viděla jsem v reálném čase, jak si ti lidé začali říkat: Tak počkejte, jak to tedy je? Bude ten lockdown? A jestli může počkat po volbách, je důležité, aby byl?“ popisuje antropoložka.

Naplňování prázdnoty

Takové momenty vedou ke znejištění a poklesu důvěry, že politické instituce, mainstreamová média či vědci krize zvládají. A to vytváří živnou půdu pro konspirace.

„Dohromady tomu říkáme nedůvěra ke společenskému systému a všechny tyto prvky vysvětlují víru v konspirace a dezinformace. Vypadá to tak, že když nevěříte celospolečenským institucím, nevěříte tomu, jak interpretují svět. A tím se vám vytváří prostor, vakuum, které musíte naplnit novou interpretací. Jedna z mála, která je k dispozici, je ta alternativní, kterou nabízí alternativní média a případně ezoterika,“ popisuje Pilnáček cestu, která může vést právě ke konspiracím a dezinformacím.

Odcizení a nedůvěra ve společenský systém je přitom podle něj hlavním vysvětlením víry v konspirace. Až ve druhém řádu hraje roli třeba ekonomická situace, vzdělání či informační gramotnost a intuitivní styl myšlení, tedy spoléhání se spíše na první dojem při vyhodnocování informací.

Podle Tabery si člověk vytváří ke společenskému systému vztah během dospívání. Od tohoto základního nastavení se pak celková důvěra v něj odvíjí. „Můžete důvěru ztrácet a získávat podle toho, jak se konkrétní instituce chová,“ říká.

Nevěří politikům a médiím

Nejvíce náchylná na podobné výkyvy důvěry je podle výzkumníků vláda. „Tato důvěra většinou na začátku volebního období vzroste a poté už většinou setrvale klesá,“ popisuje socioložka. Ale ani další instituce jako je parlament, úřady či přímo politici nemají v Česku na růžích ustláno a lidé jim obecně důvěřují méně.

„V devadesátých letech byl obrovský nárůst důvěry v politické a státní instituce. Přišly ale dvě krize důvěry. První je rok 1998 a druhý propad důvěry souvisel s ekonomickou krizí a koncem vlády Petra Nečase (ODS). Od začátku milénia pak úroveň důvěry v politiky a politické instituce osciluje kolem podobné hodnoty. Některým vládám a politikům se to daří zlepšit, ale nedosahují už zdaleka těch hodnot jako v devadesátých letech,“ upozorňuje Tabery.

Neznamená to ale, že by lidé nevěřili státu jako celku. Z dlouhodobých měření CVVM totiž vychází, že jsou v Česku instituce, které se těší poměrně stabilní důvěře a fungovaly dobře i během krizových situací, jako byla pandemie covidu-19. Jde třeba o armádu či policii. „Neznamená to, že jsme se dostali do bodu, kdy nastal rozvrat a složky státu neplní svou roli. Během covidu-19 jsme si mohli dokázat, že svou roli plnily,“ doplňuje Tabery.

Ve vztahu ke společenskému systému je podle výzkumníků varovná také setrvale klesající důvěra v klasická média, která jsou právně regulovaná a plní ve společnosti informační funkci. „To je samozřejmě problém, protože jestli ztrácejí mainstreamová média důvěru, tak se vytváří prostor pro něco, co ho zaplní. A pokud se to spojí se silnou nedůvěrou v politické instituce, tak to může pro stát vytvářet relativně závažný problém,“ varuje Tabery.

Směr k autoritářství?

Pokud by se totiž trend snižování důvěry v politické instituce a média prohluboval a zasahoval čím dál větší část společnosti, může to podle výzkumníků vést ke změně politického systému. K určitému typu autoritářství či rozvrácené společnosti.

„Jsou tam v zásadě dvě strategie: první, že se obrátíte proti systému, a druhá, že si systému přestanete všímat a rezignujete tak na předpoklad, že by vám tento systém mohl něco přinést. Rozvrácená společnost ale nemá pravidla, hůře se řídí a špatně naplňuje potřeby lidí. Proto bude část lidí vždy tíhnout k řádu, vládě pevné ruky, a část se pak zcela odtrhne od systému a uzavře se ve své apatii,“ popisuje možný vývoj Tabery.

Tento scénář ale zatím podle výzkumníků nenastal. Z výzkumů totiž vyplývá, že lidé stále považují demokratický systém za preferovaný a nejlepší možný. „Ačkoliv lidé vyjadřují nespokojenost s dílčími problémy či institucemi, tak u velkých indikátorů, jako je důvěra v politický systém, se to tolik nemění. Byly tam drobné výkyvy během ekonomické krize, ale tento ukazatel je poměrně stabilní,“ popisuje výzkumnice.

Jak doplňuje Pilnáček, ačkoliv lidé systému zatím důvěřují, může se to velmi snadno změnit. „Pokud to budeme interpretovat tak, že klesá důvěra institucím, ale zároveň se lidé neobracejí proti nim nijak aktivně, neznamená to, že nemůže přijít nějaký bod zlomu, kdy nějaký typ nedůvěry přeteče. Kdy se najde dostatečně silný politik, který tyto lidi přesvědčí, že má smysl celý systém měnit. Tyto věci se pak mohou dít relativně rychle,“ upozorňuje závěrem.

Tomáš Pika a Jan Cibulka

Související témata: důvěra, výzkum, vláda, Centrum pro výzkum veřejného mínění, Marie Heřmanová, Česko, Rusko, dezinformace, pandemie, COVID-19, Společnost nedůvěry, CVVM, Paulína Tabery, Matouš Pilnáček