„Zavést poplatek 15 tisíc korun za semestr, což je stejně něco, co studenti propijí za dva měsíce v hospodě. Vyhlásit státní program, že studenti studující technickou školu mají tento poplatek zaplacený od státu. Do pěti let jsou vysoké školy plné a za 20 let budeme mít dostatek inženýrů,“ řekl Rusnok v návaznosti na možné řešení energetické krize.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Nápady na zavádění školného na univerzitách je mimo sociální realitu, velké části lidí by zamezil studovat

Ponechme stranou vysokou míru sociálního inženýrství, kdy předpokládáte, že záměrnou podporou jednoho typu vzdělání, a diskriminací těch ostatních, vyřešíte problém, který má široké společenské souvislosti.

To samo o sobě je myšlení nejvíc připomínající plánovací fantasmagorie z období předchozího režimu.

Ponechme také stranou paternalistický a ve svém základu nereálný předpoklad, že studenti prostě propijí 7500 za měsíc – v přepočtu na dny to znamená vypít v průměru víc než šest piv denně.

Už tento výrok je značně demagogický. Ale k meritu věci: čtvrtina českých domácností nemá našetřeno na nenadálý výdaj ve výši 12 tisíc korun. 40 procent lidí se dle výzkumu pro Český rozhlas Rozděleni svobodou řadí do strádající nebo ohrožené třídy.

Dostupnost vzdělání

Na nerovný přístup ke vzdělání navíc dlouhodobě upozorňují sociologové – například Daniel Prokop. Ten ve své knize Slepé skvrny dokládá, že chudoba, pád do exekuce či zadlužení, má v Česku velkou souvislost se vzděláním.

A také, že existuje vztah mezi vzděláním rodičů a chudobou jejich dětí. S každým stupněm vzdělání klesá podíl mladých lidí, kteří jsou chudobou ohroženi. Děti z chudších rodin častěji studují horší školy, což vede k dědičnosti chudoby.

Problém je pak také v polarizaci: Výzkumníci a výzkumnice v souvislosti s fragmentarizací společnosti mluví o tom, že doktor a zámečník se naposledy potkají v 5. třídě základní školy, a že tedy už od středních škol se životy různých tříd rozpojují.

Vzdělání a jeho dostupnost také ovlivňují sociální a kulturní kapitál. I v Česku na to máme data, která o širší a pro život potřebné síti kontaktů v souvislosti se vzděláním mluví – například výzkum Charity a agentury Median z roku 2018.

V přepočtu na žáka a HDP pak v Česku do školství investujeme podprůměrně a na některých stupních skoro nejméně ze všech zemí OECD.

Už dnes je vysokoškolské vzdělání pro rodiny i studující velkou zátěží: nájmy v univerzitních městech jsou i 10 tisíc za pokoj, přidejme náklady na jídlo a dopravu a vybavení do školy a dostaneme se klidně na 20 tisíc za dítě měsíčně.

Převzato z Plusu

Pro mnoho rodin je to náročné i bez školného, i proto valná část studentů a studentek při studiu pracuje na špatně placených brigádách, což je pro skutečné studium další překážka.

Je si přitom nutné uvědomit, že vzdělání je vždy investicí do celé společnosti, a proto je dostupnost jednou z jeho hlavních podmínek.

Přicházet do už dost nerovného prostředí jako je to české s další bariérou – školným na vysokých školách, je rezignace na dostupnost a demokratičnost vzdělání celé společnosti a bránění nižším třídám ve studiu.

Paternalistické řeči těch, kteří mají astronomické platy a o realitě chudší části společnosti nic neví, opravdu nepotřebujeme. To spíš skutečný plán, jak zlepšit české školství i pro ty, kteří neměli štěstí narodit se do „lepších“ rodin.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít