Dopředu jste označil tenhle turnaj jako největší ve své kariéře. Dopadlo to tak, že jste postoupil v ikonické hale Budókan do finále světového šampionátu a tam porazil domácího Japonce.
Pro mě to je obrovský sen. Přestože jsem nepředváděl úplně nejlepší zápasy. Chtěl jsem udělat pro zisk medaile maximum, a možná proto jsem šel některé zápasy víc takticky, abych neudělal blbost. Byla to velká prověrka před olympiádou a teď už můžu začít přípravu právě směrem k olympiádě.

Na stupních vítězů jste stanul po boku tří judistů, které jste v průběhu turnaje porazil. Je to obdoba toho, co jste zažil na olympiádě v Riu.
Tohle se nestává moc často, ale když se to povede, o to víc si pak člověk vítězství váží. Byly to těžké zápasy, zejména semifinálový zápas s Korejcem, který teprve v pondělí oslaví devatenácté narozeniny. Je mladý a je neuvěřitelné, jak se pere. Už jsem s ním letos prohrál po chybě v posledních vteřinách, takže jsem na něj šel tentokrát takticky s tím, že ho udělám v prodloužení. Měl jsem obrovskou radost, protože popravdě mi tenhle soupeř příliš nesedí.

Ve finále jste se pak utkal s domácím Hisajošim Harasawou, stříbrným medailistou z Ria.
Nikdy jsme se spolu na turnaji nepotkali, prali jsme se pouze na tréninku na univerzitě Nihon. Cítil jsem, že s ním šance na vítězství je. Myslím si, že zápas mohl být ukončený mnohem dřív, kdyby on nebyl na domácí půdě, ale rozumím tomu. Pak když rozhodčí ukazoval trest pro Japonce, tak to byl jeden z nejkrásnějších pocitů v mé kariéře.

Dlouho jste během finále kroutil hlavou, protože se zdálo, že rozhodčí soupeře hodně nechává odpočinout.
Vždycky mě to mrzí, protože když se člověk rozjede a je na vlně, tak chce pokračovat. Pak když se z nějakého důvodu přeruší, tak mě to rozhodí, toho jsem se bál. Když se po ošetření vrátil, tak na mě vletěl, jako kdyby byl teprve začátek zápasu.

Trenér Petr Lacina během dne říkal, že jste si trochu stěžoval, že se vám nedaří využít svou plnou sílu v zápasech.
Od prvního zápasu jsem ze sebe nedokázal vypustit to, co ve mně je. Vyhrával jsem na zemi, ale když jsem byl v postoji, tak jsem byl zbytečně napomínaný za pasivitu, dělal jsem chyby. Zbavil jsem se toho až v prodloužení semifinále, tam už jsem to vypustil a vletěl jsem do toho na sto procent. Od té doby už to byl ten starej Krpálek.

Teď máte na krku zlatou medaili z mistrovství světa. Potkáme se tady za rok během olympiády s kovem stejné hodnoty?
Udělám pro to všechno, je to pro mě obrovská motivace. Když si stanovím nějaký cíl, tak ho chci dosáhnout. A i kdyby to nemělo dopadnout za rok na olympiádě v Tokiu, tak prostě budu muset pokračovat a zkoušet to, dokud to nevyjde. Udělám pro to maximum.

Petr Kadeřábek, mov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít