Vyhodili mě z práce a v poutech odvezli do Zlína, vzpomíná spisovatelka a signatářka Několika vět

Jednou z prvních osobností, která před 25 lety podepsala petici Několik vět, byla spisovatelka a dokumentaristka Monika Le Fay. Za podepsání manifestu ji tehdy propustili z práce a stanula i před soudem.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Monika Elšíková

Monika Elšíková | Foto: Wikimedia Commons, Tomáš Řehák

„Vyhodili mě ze zaměstnání, tehdy jsem dělala servírku v divadle ve Zlíně. Potom mě sebrali na Václavském náměstí, kde jsem křičela ‚až žije Václav Havel‘. A protože už věděli o těch peticích, tak mě po dvoudenním věznění odvezli v železech 300 kilometrů do Zlína, kde jsem byla další dva dny,“ říká Monika Le Fay.

Byla mezi prvními, kdo Několik vět podepsali. Znění manifestu měli Václav Havel a jeho spolupracovníci hotové už v první polovině června. A ještě před jeho oficiálním zveřejněním o něm věděla i Státní bezpečnost.

Přehrát

00:00 / 00:00

Vzpomínky spisovatelky a režisérky Moniky Le Fay na rok 1989 zaznamenala Eva Rajlichová

29. června pak celý text petice odvysílaly západní rozhlasové stanice – Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Výzva se následně šířila mezi lidmi a podpisů rychle přibývalo.

Komunistický režim se ji sice snažil znehodnotit protiakcemi, třeba články v tehdejším Rudém právu, ale mělo to spíš opačný účinek.

„Ten režim trošku vyděsilo, co se děje. Že lidé už se nebojí a že naopak chodí domů poslouchat rádio, kdo to zase podepsal. Byla to opravdu velká, masová akce, která předznamenala konec systému,“ popisuje Monika Le Fay.

Petice Několik vět napomohla pádu komunismu, vznikla před 25 lety

Číst článek

Ona sama měla naplánovaný soud mimo jiné i za podporu manifestu přesně na 17. listopad 1989. „My jsme kvůli tomu prošvihli revoluci, protože jsme potom šli někam do hospody oslavovat, že ten soud dopadl dobře,“ vzpomíná.

I když Monika Le Fay mluví o událostech starých 25 let s nadhledem, do smíchu jí a dalším disidentům tehdy nebylo – hrozba vězení byla reálná.

„Tenkrát tam byl soudce, který trval na tom, že mě odsoudí. Já jsem se neměla jak hájit. Klidně jsem mohla skončit ve vězení. Když je člověku dvacet, tak skončit ve vězení není nic úplně příjemného. I když já jsem to brala tak, že v té době ve vězení byli všichni slušní lidé, tak jsem si říkala, že už je na čase, abych se tam dostala taky.“

Nastolit totalitu trvá den. Vrátit demokracii desetiletí, říká spoluautor Několika vět

Číst článek

Eva Rajlichová, mka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme