Básník a dramatik Karel Hynek (11. 9. 1925 – 9. 1. 1953) si v mládí prošel impresionistickým (Rozvláté dny) i dekadentně lyrickým obdobím, těžiště jeho tvorby však spočívá v surrealisticky orientované poezii, básnické próze a groteskních dramatech. Na rozdíl od apollinairovské tradice psychického automatismu však založil výstavbu svých básnických figur na systematičnosti, logice a bystrých pozorovacích schopnostech.

11:00 1. září 2011 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

S hrnčířkou
kouzelnou
ouhory
ryšavé
veménky
Kyklopů
puncuji

Na Hynkovo dílo měl bezesporu značný vliv předválečný, zejména nezvalovský poetismus a právě surrealismus. Nejcharakterističtějším prvkem jeho tvorby je princip (lyrické) hry, která v sobě nese jisté vnitřní napětí: cynismus a černý humor se zde mísí s lyrismem, ironie a sarkasmus se zraněnými city, naivita a touha se skepsí. Hynek ve své eroticky podbarvené tvorbě často tematizuje jazykové prostředky i akt mluvení, vytváří slovní šifry a kvízy (Ikarské hry). Dodnes ohromující jsou jeho travestie kanonických literárních děl: Babička po pitvě (1946) a Deník malého lorda (1951 – 1952).

Postsurrealistovi Hynkovi je občas přisuzováno také autorství metody tzv. gramatického automatismu. Jde o metodu připomínající hry typu „slovní fotbal": text je sestavován tak, že každé následující slovo začíná skupinou posledních hlásek (často slabikou) slova předchozího. Graficky tyto texty bývají zaznamenávány stupňovitě, takže shodné hláskové skupiny stojí přesně pod sebou (např. Hrnčířka ve všech pádech, která v grafické podobě plně využívá možností kaligramu).

Od roku 1947 se Hynek spolu s Karlem Teigem, Vratislavem Effenbergrem, Josefem Istlerem a Mikulášem Medkem podílel na kolektivních aktivitách, jež vyústily v obnovení surrealistické skupiny. Časopisecky publikoval jen příležitostně, participoval na samizdatových sbornících Židovská jména (pod pseudonymem Nathan Illinger) a Znamení zvěrokruhu (1951); v ineditním surrealistickém albu Objekt 1 (1953) je už jeho tvorba uvedena „in memoriam". Za Hynkova života zůstaly oficiálně nepublikovány dramatické texty, jež psal společně s Vratislavem Effenbergrem: Jela tudy dáma , Svatební hostina, Poslední umře hlady a tzv. pseudoromán Aby žili. (Co se aktuálnějších dramatizačních výkladů jeho díla týče, není bez zajímavosti, že soustavnou péči věnovalo Hynkovu dílu v letech 1992 – 1994 Naivně poetické divadlo v Plzni.) Sám Effenberger uspořádal po Hynkově smrti celé jeho básnické a dramatické dílo, které vyšlo knižně v roce 1998 (v nakladatelství Torst) pod názvem S vyloučením veřejnosti, doplněno o rozsáhlou Effenbergerovu studii a soubor jejich společných dramat.

Hynkův umělecký postoj doplňovaly jeho bohémské životní peripetie a mystifikace (tradována je např. zkušenost s psychotropními látkami). Když pak Karel Hynek – jeden z nejpodivuhodnějších zjevů české poválečné literatury inspirované surrealismem – v pouhých 27 letech zemřel na urémii, spekulovalo se vzhledem k jeho experimentování s farmaky o sebevražedných okolnostech smrti.

Bibliografie:
Souborné vydání: S vyloučením veřejnosti (1998, ed. V. Effenberger, J. Šulc, A. Nádvorníková).
Příspěvky ve sborníku: Chlapecké srdce mi zemřelo (1983); Židovská jména (1995, poprvé strojopisně 1949).

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít