Transcendentální metal Liturgy
Se jménem Hunter Hunt-Hendrix jsem se poprvé setkal díky sborníku esejů o filozofii metalu Hideous Gnosis. Jeho jméno prostě těžko zapomenete. V té knize byl od něj text o transcendentálním metalu se slibným podtitulem Vize apokalyptického humanismu. Hunt-Hendrix v něm vysvětloval svoji verzi black metalu překonávajícího čirý nihilismus pionýrů severské scény z 90. let v něco pozitivního a konstruktivního.
Jak si tuto mutaci bezbožného soundu představuje v reálu, ukazuje hudba jeho kapely Liturgy, jejichž druhá deska Aesthethica nabízí originální pojetí žánru, který si obvykle libuje v neoriginalitě.
Liturgy jsou z Brooklynu, nové album vydávají na indie značce Thrill Jockey (jejich kolegy jsou třeba Tortoise či Fiery Furnaces), a když dávají rozhovory, mluví o vlivu Friedricha Nietzscheho na svoji hudbu. Žádný div, že ortodoxní blackmetalisté jimi pohrdají jako zaprodanci prvního přikázání: Není jiný metal než pravý metal. Liturgy k nejextrémnější odnoži metalu přistupují nejen s intelektuální výbavou, ale také hudebními vlivy z math-rocku nebo hudební avantgardy. A na Aesthethice nakonec došli ještě dál než podobné bandy jako Alcest, Wolves in the Throne Room, Xasthur či Sunn O))) na Black One.
Posunout „dál“ není možná úplně správný termín – přesnější by bylo mluvit o posunu „hlouběji“. Hunt-Hendrix se snaží propojit metalovou těžkotonážnost (heaviness) s precizní akademickou hrou i postupy. V úvodních skladbách High Gold a True Will využívá blackmetalové techniky vrtulníkového náletu kytarových riffů, které jsou tak rychlé, že až splývají v hlukovou stěnu s meditativními účinky – v jedné skladbě se tak potkávají zběsilí Lightning Bolt s dronařem Glennem Brancou. V dalších jako Generations či Red Crown bubnuje Greg Fox s pomocí logaritmického pravítka a Veins Of God je pro změnu zkouřený sludge ve stylu Sleep či Om nakažený virem blackmetalové paranoie.
Aesthethica je tak trochu dílem maximálně ambiciózního metalového fanatika, který chce přehrát pasáže svých nejoblíbenějších skladeb tak, aby byly ještě lepší než originál. Jestli je právě toto ten skutečný transcendentální metal, nechám na žánrových odbornících. Aesthethica je každopádně gesto hudebního snoba, a že z toho nakonec vzešla takto zajímavá deska, je důkazem talentu jeho tvůrce.
Album možná trvá trochu déle, než by mělo, některé skladby jen vrší repetice a předposlední položka – acappella Glass Earth – s vokálními harmoniemi při opakovaném poslechu vyloženě otravuje. Přes všechny výhrady lze konstatovat, že Litugry na své druhé desce našli dosud neprozkoumané meziprostory mezi blackmetalovou ortodoxností a hudebním volnomyšlenkářstvím. Pokud máte pocit, že se tyto dva směry přímo nevylučují, pak doporučuji poslech.
Liturgy – Aesthethica (Thrill Jockey, 2011)
