Bestseller Betonová zahrada se poprvé objeví na českém jevišti. Uvádí ho Švandovo divadlo
Novela Betonová zahrada britského spisovatele Iana McEwana zachycuje hororový příběh čtyř sourozenců, kterým zemřou rodiče. Do divadelní podoby text převedla spisovatelka Petra Hůlová. Inscenace v režii Dodo Gombára, kterou dnes uvede pražské Švandovo divadlo, bude prvním divadelním ztvárněním příběhu mimo Velkou Británii.
V pokoji plném haraburdí a se stěnami jako vylitými z betonu se odehrává temný příběh čtyř sourozenců. Nejdřív jim zemře tyranský otec. Když přijdou i o matku, rozhodnou se její smrt ututlat a tělo zabetonují ve sklepě. Jenže přízraky z minulosti se neustále vracejí.
Mrtvá matka ukrytá ve sklepě a incest mezi sourozenci. I o tom vypráví hra Betonová zahrada. Zkoušku před premiérou ve Švandově divadle navštívila Marina Feltlová
Podle režiséra Dodo Gombára příběh Betonové zahrady evokuje pocit samoty příznačný pro dobu, ve které žijeme.
„Já z toho hodně cítím pocit nějakého divného odcizení. Samozřejmě je tam forma rodiny, čtyř dětí, které ztratily rodiče a žijí v jakémsi utopickém světě. Je dostatečně výmluvná, každý si jí může číst po svém, ale já v tom hlavně čtu velkou neschopnost být součástí celku,“ popsal.
Dospívajícího Jacka, který se vyrovnává s těžkou životní situací, ztvární Marek Pospíchal.
„Je to puberťák, který se ocitne v domě se třemi sourozenci, bez mámy a bez táty. Chce tu rodinu udržet v baráku, do toho ho přitahuje starší sestra a máme tam i téma incestu s matkou,“ přiblížil příběh.
Neutěšené rodinné prostředí silně poznamenávalo všechny čtyři sourozence. Výjimkou není ani nejstarší, 17letá Julie, která zdánlivě působí jako pragmatická a sebejistá žena. Hraje ji Zuzana Onufráková.
„Dětem se odehrává spousta nejasných, nesrozumitelných, absolutně ztracených věcí. Na základě toho, z jaké rodiny pocházejí a jaké jsou tam vztahy od jejich dětství,“ řekla o postavách.
„Ta holka je zmatená. Druhá věc je, že mám pocit, že trpí trošku absťákem po citu, po kontaktu.“
Jako protipól k děsivému příběhu čtyř sourozenců působí hudba Davida Rottera. Skladby pro violoncello se během představení hrají naživo a ve spojení s dějem na jevišti působí až snově.
„Strašně nám záleží na tom, aby minulost s přítomností se tak lehce prolínala, abychom neměli úplně odpověď na otázku, co se takzvaně stalo v minulosti, v přítomnosti, ve fantazii,“ dodal režisér Dodo Gombár.
Inscenace plná náznaků a symbolů si pohrává i s divákovou fantazií. Co je skutečné a co jen přelud, si musí rozhodnout každý sám.
