Z původní dochované kolekce Obrazárny Pražského hradu lidé uvidí jenom polovinu, zato její nejznámější díla a navíc v původním velmi úspěšném konceptu z 90. let minulého století tak, jak jej navrhla kunsthistorička Eliška Fučíková. Právě ona je autorkou výstavy Mistrovská díla Obrazárny Pražského hradu.

„Obrazárna Pražského hradu byla moje první práce, když jsem skončila svá studia dějin umění, takže ona mě provází vlastně celou mou profesionální kariérou,“ usmívá se Fučíková, která se o kolekci zajímá už od roku 1962, kdy se stala asistentkou Jaromíra Neumanna.

Ten patřil k nejvýznamnějším teoretikům umění druhé poloviny 20. století. Jeho žačka Fučíková je považovaná za jednu z největších českých odbornic na umění rudolfínské doby a v roce 1998 připravovala podobu nové stálé expozice hradní obrazárny.

„Je to bezpochyby naše nejvýznamnější takto ucelená sbírka, obsahuje velké množství mimořádně významných obrazů,“ připomíná Fučíková s tím, že kolekce evropského malířství zahrnuje díla starých mistrů německé a nizozemské renesance, italské renesance a manýrismu i umělců středoevropského a holandského baroka.

Pohnuté dějiny střední Evropy

„Vůbec nedokážu určit, jaký obraz je pro mě ten nejcennější, každý z nich má svůj velký příběh,“ popisuje znalkyně při prohlídce kolekce. V novodobé podobě byla obrazárna otevřena v roce 1965 a nejstarší obrazy pocházejí ještě z majetku císaře Rudolfa II.

Podstatnou část sbírky zakoupil v roce 1650 císař Ferdinand III. v Antverpách jako náhradu za rudolfínské sbírky uloupené Švédy. V 18. století byly přivezeny z Vídně do Prahy některé obrazy arcivévody Leopolda Viléma. Díla českého baroka a 19. století byla zakoupena po první světové válce z Masarykova národního fondu a v roce 1965 byla sbírka obohacena o další akvizice.

„Ta naše obrazárna odráží pohnuté dějiny střední Evropy. Proslulá galerie Rudolfa II., která obsahovala až tři tisíce obrazů, byla částečně rozprodána nebo se stala válečnou kořistí, během let cenná plátna posloužila jako běžná dekorace a tehdejší majitelé formáty zmenšovali či zvětšovali podle toho, jak se jim hodily do interiéru,“ a Fučíková to vysvětluje na případu obrazu od Jacopa Robusti zvaného Bičování Krista.

Tintorettova rozměrná olejomalba patří k hlavním tahákům nové výstavy. Hned v jejím úvodu je dívčí portrét Hanse von Aaachena, v centrální části Konírny je pak nejenom, co se rozměrů týká velké Shromáždění olympijských bohů od Petera Paula Rubense. Vystavený je také Tiziano Vecelio, Paolo Caliari zvaný Veronese.

‚Tmavě bordó obrazům sluší‘

„Vlastně mě překvapilo, jak dobře tady ty obrazy vypadají. Já si velmi dobře pamatuji na tu původní barvu obrazárny, byla v podstatě stejná jako teď tady tato,“ poukazuje na podobu výstavy Fučíková. Obrazy jsou rozvěšené podél stěn Císařské jízdárny na temně červených panelech, podobně zbarvené panely jsou logicky rozmístěné po celém prostoru Konírny.

„Ta tmavě bordó barva italským obrazům velmi sluší – hlavně benátským. Krásně vystupují a malba je dobře viditelná,“ komentuje kunsthistorička a dodává, že obrazy holandských mistrů jsou umístěné naopak na tmavě šedivých panelech s tím, že detaily jejich kresby vystupují přímo směrem k divákovi.

Expozice v Císařské konírně svou záměrnou jednoduchostí dává vyniknout síle vystavených děl, lze jí projít za dvacet minut nebo v ní strávit hodiny. Nenápadné popisky u obrazů obsahují podstatné informace a styl písma koresponduje s představovanou olejomalbou.

„Byla bych ráda, aby si veřejnost uvědomila, jak velkou sbírku tady máme, mělo by se o její velikosti začít zase dost mluvit,“ přeje si Fučíková.

V osudech hradní obrazárny se odrážejí pohnuté dějiny střední Evropy: proslulá galerie Rudolfa II. se stala válečnou kořistí, nová habsburská sbírka byla z prostor Pražského hradu vystěhována nebo rozprodána, cenná plátna posloužila jako běžná dekorace. Nejkvalitnější díla z historického souboru s obrazy z nových nákupů byla teprve v polovině 20. století odborně zhodnocena.

Plány zmařil koronavirus

Ředitel odboru kultury Správy Pražského hradu Václav Beránek by rád ukázal veřejnosti celou kolekci obrazů, ale Pražský hrad nemá peníze na rekonstrukci klimatizace v Obrazárně, která je pro vystavení vzácných děl zásadní.

„Když se v roce 2019 zavřela Obrazárna a přenášeli jsme obrazy do depozitářů, nepočítali jsme s tím, že se k návštěvníkům dostanou až po dvou letech. Všechno nám zhatila ekonomická situace vyplývající z covidu,“ řekl Beránek. Oprava se před třemi lety naplánovala hned, po době plánované rekonstrukce byla díla vystavena pár měsíců v Lublani.

Počítalo se s tím, že až se z ní vrátí na počátku roku 2021, budou už moci být umístěna v Obrazárně. Drastický dopad tržeb z turistického ruchu ale podle Beránka opravu znemožnil.

„Rozpočet Hradu je z 80 procent tvořen turistickým ruchem. Příspěvky od státu pokrývají pouze provoz Kanceláře prezidenta republiky. V roce 2019 byly náklady na rekonstrukci asi 30 milionů korun, dnes by podle šéfa kulturního odboru na ni byly asi 50 milionů korun; je třeba ale celý projekt znovu připravit a také vyčíslit.“

„Všichni chceme, aby se Obrazárna otevřela, ale jestli to bude za rok, za dva roky, za pět let nebo za 40 let, to vám teď neřeknu,“ dodal.

Michaela Vetešková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít