Ráno se ‚šel dívat‘, den končil se třemi filmy, aby měl důkaz, že žil. Vychází biografie fotografa Koudelky
Rozhovory nedává a své fotky zásadně nevysvětluje. Fotograf Josef Koudelka přesto vydává knihu, ve které jsou nejen jeho fotky, ale také vyprávění jeho i kolegů o něm. „Snažil jsem se nefotografovat jen jednu věc a jedním způsobem, naopak dívat se na svět a fotografovat všechno, nejen válku nebo módu. Probudil jsem se ráno a šel jsem se dívat,“ vzpomíná legendární světový fotograf a člen agentury Magnum Photos v pořadu Host Radiožurnálu.
Stále ještě fotíte jako dřív?
Jako dřív rozhodně ne, protože teď chodím s holí, a to se fotí daleko hůř.
Měl jsem pravidlo končit den s třemi filmy, ohlíží se legendární fotograf Josef Koudelka. Jak vznikala biografie Josef Koudelka: Next? Poslechněte si celý rozhovor.
Fotil jste nějakých sto snímků denně, prý abyste si procvičil oko. Je to tak?
Měl jsem takové pravidlo končit den s třemi filmy, abych měl důkaz, že jsem žil, že jsem nezapomněl se dívat.
Začal jste fotit někdy ve 14 letech?
Ano, přibližně.
Jestli jsem to spočetl správně, tak je to za tu dobu nějakých dva a čtvrt milionu fotek. Kde jsou?
To číslo jsem nikdy nepočítal. Fotograf je dobrý tím – zvlášť v době, kdy jsme fotografovali černobíle – že filmy existují. Vždycky se k tomu můžu vrátit. Měl jsem pravidlo – dokud můžu správně fungovat, to znamená chodit, tak fotografovat co nejvíc a moc se tím nezabývat s tím úmyslem, že jednou, až nebudu moc chodit, že se do toho zpracovávání dám. A to se stalo teď.
Musíte mít dokonalý způsob archivace…
Ano, díky organizaci Magnum jsem musel mít stejný způsob organizace jako ostatní, to znamená, že všechno muselo být na počítačích a naskenované. Ale koncem roku bych se rád přestěhoval do Prahy natrvalo a bude jisté rozdělení mezi mnou a Magnem, a musím to zařídit tak, abych mohl fungovat bez Magna a Magnum beze mne. A to je spousta práce.
Světoznámý fotograf Koudelka daroval Česku na 2000 svých fotografií. Jednání trvala mnoho let
Číst článek
Jste známý tím, že rád odmítáte rozhovory. Melissa Harrisová, která napsala biografii Josef Koudelka: Next, byla prý překvapena, že jste bez váhání nabídku na biografii přijal. Čím to?
Jednou jsem byl u kamaráda, mluvili jsme o všem a když jsem odcházel, tak říkal – Josefe, jednou sejdeš tady ze schodů, přejede tě auto, a oni přijdou za mnou a všechno, co jim řeknu, bude pravda. Lepší bude, abys ty to udělal. To byl jeden z důvodů. Ale další je, že jsem Melissu dobře znal a věděl jsem, že je to člověk, který tomu chce věnovat čas a chce to udělat dobře.
Kniha vznikala deset let. To máte výdrž.
Ano, ale musíte si uvědomit, že to jsem nebyl jenom já. Kdosi kvalifikoval knihu, že je udělaná z toho, co jsem řekl já, co řekli jiní a co řekla Melissa. Takže Melissa měla spoustu práce potkávat různé lidi v různých zemích, takže jsem to nebyl jenom já.
Dozvěděl jste se díky knížce o sobě něco nového?
Pochopitelně, vždycky jsem překvapený, když někdo o mně něco říká. Jedna věc je důležitá – nikoho, kdo mluvil o mně, jsem nekorigoval. A také jsem odpověděl na všechny otázky, i když jsem třeba úplně nesouhlasil, co lidé řekli. To byla práce Melissy, jestli to chtěla vyhodit, nebo ne. A to jsem nekontroloval vůbec, takže tam není žádný trik. Je to tak, jak to bylo.
„Fotografové umírají jako fotografové velice brzy“
Deníky a srpen 68
Stále si vedete deník?
Deníky jsem si vedl, protože jsem cestoval a přijížděl na stejná místa jednou za rok a musel jsem si pamatovat, který den to začínalo a který den končilo. Druhá věc byla, že jsem věděl, že žiji v jistém období, a i když fotografuji to období, tak že můj život je také částí toho období.
Z toho důvodu jsem začal fotografovat můj život. A jsem rád, protože jsem si říkal – Josefe, jednou nebudeš moct chodit, a když to budeš číst, tak je to potvrzení toho, jaký jsi měl krásný život. Deníky byly také velice důležité v průběhu knížky.
P. P. (Prague Photographer). Tak byly označovány vaše snímky ze srpna 1968 propašované na Západ, kde vycházely právě pod anonymní zkratkou. Když sem vtrhly ruské tanky, tak vám bylo třicet. Bál jste se o život?
Nejsem moc odvážlivý, ale v té době jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ta doba byla tak silná, s čím jsem byl konfrontovaný, a i ostatní v Praze, bylo tak silné, že jsem takhle neuvažoval. Prostě jsem si byl jistý, že se mi nemůže nic stát.
Josef Koudelka o srpnu '68: Fotil jsem okamžik, kdy jsme se chovali jako jeden národ
Číst článek
Jak se vám podařilo pět tisíc snímků dostat za hranice?
Byla to řada lidí, kteří je vyváželi. Nejdřív ředitel Magna uviděl pár fotografií a zeptal se, jestli by Magnum nemohlo dostat negativy. Řekl jsem, že ne, protože už předtím jsem měl zkušenost, že někdo poslal moje negativy do zahraničí a nikdy jsem je už neviděl. Ale pak Aneta Fárová, která Magnum znala, mi řekla, že Magnu můžu důvěřovat a že bych to měl poslat. A rozhodně to bylo lepší než negativy mít tady.
Zraje fotograf s věkem?
Nemyslím si, že zraje jako fotograf, myslím si, že fotografové umírají jako fotografové velice brzy. Většina fotografů, které oceňuji, neměli víc než pět let. Jsou nejrůznější důvody, proč to tak je, proč třeba to není v malířství. A z toho důvodu jsem se snažil nefotografovat jen jednu věc a jedním způsobem, naopak dívat se na svět a fotografovat všechno, nejen válku nebo módu, nebo jenom ulici nebo jenom zvířata. Probudil jsem se ráno a šel jsem se dívat.
Proč se Josef Koudelka zaměřil na život zejména slovenských Romů? A jakých bylo dvacet let v azylu? Poslechněte si celý rozhovor v audiu na začátku článku.
