V Moulin Rouge se zrodil feminismus. Ženy se díky tanci osamostatňovaly, říká kabaretní tanečnice
Na 240 tisíc lahví šampaňského ročně, tisíc kostýmů a dvě představení denně. V pařížském kabaretu Moulin Rouge se tančí už přes 130 let, v říjnu bude jeho soubor i v Praze. Než se na pódiu objevili profesionální umělci, vystupovaly v něm hlavně pradleny či služky z okolního Montmartru, které si tak po večerech přivydělávaly. „Pro ženy byl místem, kde se mohly stát nezávislými,“ popisuje pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál Romane, jedna z tanečnic.
Do začátku prvního ze dvou představení zbývá necelá půlhodina a Romane se v zákulisí připravuje na úvodní scénu. Kolem ní po zdech visí řady barevných kostýmů, během večera jich umělci ostatně vystřídají nejméně deset.
Ona má zrovna na sobě krátké červené šaty se spoustou ozdobných kamínků a vlasy pečlivě sčesané do drdolu. „Tancuji od čtyř let. Ke kabaretu mě přivedla jedna z kamarádek, v konkurzu se mi podařilo uspět napotřetí. Když jsem se zde poprvé viděla v zrcadle, nevěřila jsem tomu. Říkala jsem si, že být tady je jako žít sen ve snu,“ vypráví tanečnice.
Skutečně působí jako někdo, kdo se na jevišti cítí jako ryba ve vodě. O své profesi mluví se širokým úsměvem. Sama ale přiznává, že pracovní tempo není lehké a ze začátku měla kvůli stresu problémy s podváhou.
Před diváky navíc tančí téměř každý den, umělci mají dvě představení šest dní v týdnu, po kterých následuje den volna. „Domů většinou přijdu okolo druhé a mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno se snažím jít spát. Do práce opět přicházím přibližně hodinu či dvě před první show,“ nastiňuje Romane. Součástí souboru je šestým rokem.
Kankán a nezávislost
Paříž je kosmopolitní město přitahující umělce ze všech koutů světa. I tým nejslavnějšího kabaretu je značně mezinárodní, tanečnice a tanečníci momentálně pochází z osmnácti států, nejčastěji z Austrálie či Velké Británie.
Ze Sydney přijeli i Linda a Bryan, kteří měli návštěvu Moulin Rouge na svém pařížském „wishlistu“. O tom, že Australané mají v souboru vysoké zastoupení, se dočetli již dříve. „Překvapilo nás to, myslela jsem si, že zde tančí hlavně Francouzi. Každopádně zažít zdejší atmosféru je úžasný zážitek, snad si to někdy zopakujeme,“ doufá návštěvnice.
3:17
La Singla: vášnivá, rytmicky přesná a neslyšící. Jeden svět představuje film o romské tanečnici flamenca
Číst článek
Kabaret mívá často nálepku něčeho erotického, zahaleného tajemstvím. V případě Moulin Rouge to ovšem tolik neplatí, mohou sem už děti od šesti let. Podle Romane by si měli lidé hlavně uvědomit, že nahotu nelze bezpodmínečně sexualizovat.
„Lidské tělo je pro mě uměním. Ano, určité části přestavení mohou působit trochu sexy dojmem, my to ale vnímáme z hlediska tělesné krásy. Jsem hrdá na to, že jsem žena. To, co představujeme, má do vulgarity daleko, ukazujeme ženskou krásu,“ zdůrazňuje umělkyně.
„V létě na plážích navíc prsa vidíte úplně všude. A tady jsou jen zobrazena jinak, umělečtěji,“ dodává s úsměvem. Těm, co se do Moulin Rouge chystají s tím, že chtějí jen vidět polonahé ženy, by prý vzkázala, že si spletli představení a akorát přijdou o nemálo peněz.
O tom, že by na uměleckou nahotu neměla společnost nahlížet s vulgárním podtextem, jsou přesvědčeny i tři turistky ze Švýcarska. „Prsa během představení vidíte často, ale rozhodně v tom nevidím nic vyloženě erotického, jde o tanec, umění. Nenapadlo by mě o tom přemýšlet jinak,“ zamýšlí se Ursula, jedna z nich.
Umělkyně také připomíná, jak důležitou roli kabaret ve své historii hrál pro ženy, které odmítaly dodržovat tehdejší konvence a chtěly se stát nezávislejšími. Zpočátku v Moulin Rouge tančily hlavně pradleny či služky z okolního Montmartru, které si tak po večerech přivydělávaly.
„Šlo o jedny z prvních žen, které si zde vydělávaly své vlastní peníze a mohly se tak stát méně závislými na mužích. Ve francouzském kankánu je mnoho figur, které provokovaly, ať už církev, politiky… Byly to ženy, rebelky. I v Moulin Rouge se zrodil feminismus,“ vysvětluje Romane.
Pár minut před začátkem se už musí připojit k dalším přibližně šedesáti umělcům, kteří se během večera na scéně objeví. „Všichni ve svém životě umění potřebujeme. Na jevišti mnohdy vypadáme jako taková menší armáda, vidět okolo všechny své kolegy mě ale neskutečně nabíjí,“ uzavírá tanečnice.
