Začínala jako básnířka na univerzitě v Pensylvánii. Po návratu do rodného Jordánska představila Ammánu slam poetry a rozhodla se pomáhat dalším arabským umělcům. „Chtěla jsem vytvořit společnost, která by jim umožnila přeměnit jejich hlas v realitu. Jeden z důvodů, proč jsem Writers‘ Cell založila, byla také podpora autorů píšících v arabštině,“ popsala Aysha El-Shamayleh pro iROZHLAS.cz nový projekt, skrze nějž do arabského světa šíří originální filmy a seriály. Hlavními žánry jsou sci-fi a thriller zaměřené na intelektuální publikum. „Právě teď jsou arabské televize a internet plné devastujících telenovel a velmi špatných komedií.“

6:30 24. dubna 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak jste se dostala k slam poetry?
Studovala jsem na americké univerzitě v Pensylvánii, kde shodou okolností funguje také jedno z nejlepších slam poetry uskupení ve Státech. Když jsem byla mladá, byla jsem hodně tiché dítě, ale když jsem viděla umělce na pódiu, jak mluví o velice osobních věcech, změnilo mě to a něco uvnitř mi říkalo, že tohle je cesta, jak se má člověk vyjadřovat a oslovovat svět. Tak jsem se do skupiny přidala, začala slamovat a vyhrála pár titulů.

Co vás při psaní inspirovalo nejvíc?
Když jsem přijela do Spojených států, hodně se ve mně tlouklo, že jsem Arabka. I proto byla většina mých básní o tom, co to znamená být Arabem. O muslimech, politice, terorismu i irácké válce...

Byla to ale nepostradatelná fáze, abych se dostala k hlubším věcem. V určitý moment jsem přestala být aktivistkou a stala se spisovatelkou. Ráda třeba píšu milostné básně.

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste je pouze psala a nerecitovala?
Mám ráda přednes a myslím, že mě to hodně věcí naučilo. Když vám dám báseň a vy si ji přečtete sami, je to jiné. Slamování mi pomohlo získat sebevědomí a vytrvalost. Když mě publikum odmítne jednou, dvakrát nebo třikrát, pořád budu mít co říct. Mám díky tomu hroší kůži. Vyspěla jsem jako umělkyně. Už nejsem otrokem publika. Nepíšu to, co si myslím, že se bude líbit mému publiku. Píšu to, co si myslím, že je důležité.

Píšete anglicky. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste začala užívat arabštinu?
Jeden z důvodů, proč jsem Writers' Cell založila, byla i podpora arabských autorů píšících v arabštině. Věřím ale, že je důležité mít dva typy arabských autorů. Lidi, kteří píšou v lokálním jazyce a mohou promlouvat k mase, a pak ti, kteří píší v mezinárodním jazyce.

Je důležité, aby se na mezinárodní scéně objevoval arabský umělecký hlas. Mnoho lidí v Evropě a USA netuší, jaké je to být Arab, jak odlišné je to od toho, co vidí v televizi, ve zprávách. Proto oba tyto typy musí koexistovat. Momentálně děláme filmy, které jsou ve finále v arabštině, ale domlouváme také produkce s Německem nebo USA, takže budou vznikat filmy anglicko-arabské nebo německo-arabské.

Když jsem byla mladší, cítila jsem se provinile kvůli používání angličtiny, teď už ale chápu, že je to pro mě silnější jazyk a musím to přijmout, pracovat s tím a podporovat ty, kteří píšou v arabštině.

Mluvila jste o tom, že jste v USA dávala velký důraz na to, že jste Arabka. Kdy se to změnilo?
Bude to znít pošetile, ale zamilovala jsem se. V ten moment mi došlo, že je spoustu jiných témat, o kterých chci mluvit, a jsou opravdovější. Myslím, že hodně básní, které jsem psala, mluvili za Iráčany.

Nikdy jsem nezažila válku, takže jsem na sebe přebírala identitu, která mi nepatřila. Časem přestalo být v pořádku využívat zkušeností někoho jiného k tomu, abych získala body nebo potlesk. Z toho jsem už vyrostla.

Přivezla jste si kus americké kultury po studiích zpátky domů?
Určitě. Každá destinace má něco výjimečného. Ve Spojených státech jsem byla obklopená skvělou uměleckou komunitou, která mě hodně podporovala a byla jako rodině. Když jsem se vrátila, začala jsem slam poetry představovat v Jordánsku. Pořádala jsem show, pracovala s mladými básníky, slamovali jsme v arabštině i angličtině. Povedlo se vybudovat malou scénu.

Jak umělecký svět v Jordánsku ovlivňuje cenzura v zemi?
Cenzura je citelná a existují rozhodně témata, o kterých nesmíme mluvit. Jedním z nich je vláda a cokoliv spojeného s náboženstvím nebo sexem. Myslím, že umělce to trochu dusí. Mnoho z nich přemýšlí nad tím, že se odstěhují do ciziny, jiní už to udělali. Je těžké zůstat a nemoct být sám sebou. Pro mnoho arabských umělců je to jako mít dvě identity. Jedna je v našich hlavách a kolem našich přátel a rodiny a druhá je ta, kterou ukazujeme na veřejnosti. Je to unavující.

Vy jste ale udělala opak. Do země jste se z ciziny vrátila a založila dlouhodobý projekt. Co vás k tomu vedlo?
Začala jsem s Writers' Cell, abych mohla pracovat v regionu, ale zároveň byla flexibilní. Mít svou společnost je mnohem jednodušší pro to, co chci dělat. Mým závazkem je moje vášeň, nikoliv místo, práce nebo zaměstnavatel. Další věc je, že si lidé o umělcích často myslí, že jsou tak trochu blázni. Já chtěla vytvořit něco, abych mohla zároveň říct, že podnikám.

Největší motivací k založení Writers' Cell bylo ale to, že mě nikdy nebavilo promovat moje vlastní umění. Vždy jsem ráda vystupovala s mladšími básníky. Writers' Cell mi umožnilo vytvořit platformu pro umělce, kteří rádi píšou a tvoří, nezajímá je ale byznys stránka věci nebo na ni zkrátka nemají kapacitu. Chtěla jsem vytvořit společnost, která by jim umožnila přeměnit jejich hlas v realitu, jinak by totiž nikdy nic nepublikovali a s uměním by skončili.

Už jsme krátce mluvily o dvojí identitě a úskalích umělců. Myslíte si, že váš projekt může jordánskou scénu stmelit?
Snažím se o to a komunita umělců v Jordánsku roste, jsme ale na začátku. Ammán je ale malé město a není jednoduché najít podobně smýšlející lidi. Myslím, že jsem jedna z prvních, kdo nad uměním třeba přemýšlí ve spojení s podnikáním. Ale takových umělců není nikde na světě mnoho. Možná je to také další věc, kterou jsem si přivezla z Ameriky. Naučila jsem se inovovat, hledat řešení ke každému problému.

Co to znamená být podnikatelkou v Jordánsku?
Podnikatelské sféře rozhodně dominují muži. Myslím, že není jednoduché být ženou podnikatelkou. Chce to hodně sociální inteligence, vědět, jak hrát. Myslím, že ze začátku je složitější získat něčí pozornost. Občas sedíte na schůzce, představujete svůj projekt a nikdo vás zprvu neposlouchá, protože jste žena. Ale pokud nabízíte dobrý obsah, zlomí se to.

Myslím ale, že tohle prožívají všechny ženy po celém světě. Musíte být chytrá, vědět, jak se oblékat, jak vypadat. Před tím, než jsem začala podnikat, jsem měla krátké vlasy. Nechala jsem si je ale kvůli Writers' Cell narůst. Takže i pro mě to byl určitý proces, kterým jsem musela projít kvůli úspěchu svého podnikání. Někdy se ohlížím zpátky a říkám si, jestli jsem kvůli tomu neobětovala sama sebe, ale zdá se mi to racionální.

Vaše společnost se zaměřuje převážně na thrillery a sci-fi. Proč jste si vybrali zrovna tyhle žánry?
Jako spisovatelka hrozně ráda vytvářím světy, které neexistují. Také tím vyjadřuji, jak svět vnímám. Přeháním nebo ho naopak dělám menším. Science fiction je nový žánr a já věřím, že existuje mladá divácká skupina, která chce takový způsob zábavy. Druhá věc je, že nám umožňuje mluvit o politice, i když o ní vlastně nemluvíme.

Když řeknete, že se váš příběh odehrává v roce 2500, těžko vám vláda může něco vytknout. Můžeme do sci-fi schovávat sdělení, která jsou kritická.

Váš projekt má význam pro region jako takový. Zároveň ale prezentuje oblast za hranicemi. Čeho chcete v tomto ohledu dosáhnout? 
Chceme dělat arabský obsah, ale hledáme i cesty, jak naplnit mezinárodní potenciál. Souhlasím, že pro region je to stejně důležité jako vytvářet arabský obsah určený pro mezinárodní publikum. Právě teď jsou televize a internet v arabském světě plné devastujících telenovel a velmi špatných komedií.

Chtěli bychom vytvořit skupinu lidí, diváků, kteří chtějí být pobaveni, ale zároveň přemýšlejí a zajímají se o to, jak žijeme.

Strávila jste nějaký čas v Česku. Setkala jste tu se s nějakými stereotypy, které se týkaly vaší kultury?
Teď jsem tu byla devět dní. Zamilovala jsem se do Plzně, myslím, že je to jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděla. Přála bych si tam v budoucnu něco natočit. O Praze ani nemusím mluvit. Je to jedno z mých nejoblíbenějších měst. Tady jsem se ale také náhodou setkala s pár lidmi, kteří mi řekli svůj negativní názor.

Ale cením si toho, že se mi otevřeli a chtěli se o tom bavit. Myslím, že diskuse je nejdůležitější. Nejhorší je někoho odstřihnout, protože se nám jeho pohled nelíbí.

V určitém slova smyslu mě to, že mi někdo automaticky dává negativní nálepku, zraňuje. Čehokoliv z arabského světa se lidé bojí, bojíme se toho také my, kdo tam žijeme.

Myslím, že strach je pochopitelný, ale zároveň je vše příliš zjednodušované. Snažím se vytvářet obsah, který ukazuje jinou tvář Arabů.

Nemůžeme soudit lidi za to, že sledují zprávy a mají jednostranný názor. Věřím ale, že řešením je ukázat jinou tvář a potom počkat, co se stane. Nemůžu nikoho soudit za to, že si o mně myslí cokoliv negativního. Musím přemýšlet nad tím, proč si to lidé myslí.

Říkáte o sobě, že jste spirituálně založená, ale nejste věřící. Mnoho lidí si ale arabský svět spojuje právě s náboženstvím...
Myslím, že tu jsou dvě strany mince. Do USA jsem přišla velice mladá v roce 2006 a stále tam byly citelné nálady po 11. září. Někdy přemýšlím, jestli islamofobní reakce mohou za to, že jsem se stala velmi odolnou vůči islámu. Sledovala jsem zprávy a vím, že islamistické skupiny nereflektují islám jako náboženství.

Donutilo mě to však zpochybňovat moje náboženství, zamyslet se nad koránem a pokusit se pochopit, jak na mě opravdu působí. A když budu upřímná - jsem jedním z Arabů, kteří mají pocit, že ten text sám o sobě vyznívá velice agresivně. Respektuji ty, kteří věří, a znám mnoho nádherných lidí, kteří každý verš vykládají hezky, ale na mě to nepůsobí.

Pořád jsem ve stavu, kdy nevím, zda se za to mám omlouvat, nebo ne. Myslím, že lidé předpokládají, že Arabové náboženství nezpochybňují. Já ale například miluju buddhismus. Je to složité. Jako umělec nemůžu použít svůj hlas a mluvit o tom. Víra je něco, co musím nechat stranou.

 

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít