Otevíráme okenice po truchlivé, temné noci. Duo teepee popisuje svou novou desku
Na jejich koncertech by člověk slyšel spadnout špendlík uprostřed publika sedícího na zemi a přesto by odešel s hudebním zážitkem. I tak se mluví o české indie-popové dvojici teepee, která po čtyřech letech vydává novou desku s názvem blue moon rising. Ještě před turné, které kapela zahájí 26. září v Praze, poskytli Tereza Lavičková a Miroslav Patočka rozhovor Českému rozhlasu.
První zkouška teepee byla údajně u Terezy v pokojíčku ještě v Plzni, tehdy jste ale ještě oba působili v jiných kapelách dost odlišných žánrů. Jak se z punk-rockerky a člena hardcorové skupiny stane ambientní duo?
Miroslav: Úplně jednoduše, ve mně tohle příjemno vždycky nějak bylo. Měl jsem rád folk a country a jenom mě kluci z předchozí kapely odvedli trochu jinam. Šlo to od pop-punku k metal-coru, ale cítil jsem, že to není úplně to ono, že svou hudbu cítím jinde. A pak najednou se začala objevovat spousta umělců, kteří otevírali něco, co mi bylo blízké. Tou dobou to byli třeba Bon Iver a Daughter. Všechny tyhle novodobé indie věci nás hrozně formovaly.
25:40
Hudebník Hlaváč: Hraní pod širým nebem je výzva. Akustický diskomfort vyvažuje nádhera scenérií
Číst článek
Tereza: Já jsem to měla dost podobně, vždycky jsem byla trochu písničkářka, ale nějak se stalo, že jsme s kapelou hráli spíš tvrdší věci. No a pak jsme naprosto přirozeně našli platformu tady v teepee.
Objevují se tyhle vaše, řekněme, hudební kořeny občas i v tvorbě pro teepee, nebo jste tehdy zkrátka našli to, co Vám žánrově vyhovuje a do minulosti se nevracíte? Třeba to, jak na koncertech hrajete závěr písně Mirror, se mi jeví jako takové vybočení z té jemné reverbové melancholie.
Tereza: Jo já myslím, že máme rádi intenzitu. A proto máme spoustu písniček takových, že rostou, rostou, až vyrostou. Nevím, jak jinak to popsat. až to Myslím, že takové jsou i emoce, se kterými ty písně skládáme. Často začínají plíživě, pak to roste a pak to potřebuje člověk nějak vyhodit ven.
Od začátku s Vámi jako manažer působil Radek Motlík, který je úzce spjatý s pražským Cafe V Lese. Vy jste tam hráli mnohokrát, v rozhovoru s Pavlem Kučerou se tenhle klub dokonce párkrát označil za domovskou scénu teepee. Když to ale vezmete obecně, kde se Vám hraje nejlíp? Kde jste jako kapela doma?
Tereza: V pokojíčku.
Miroslav: Hrozně záleží na publiku. Někdy to prostě klikne. Občas je to prostorem, ale většinou je to tou energií, kterou lidi přinesou s sebou. Takže někdy to může být sebemenší nebo sebelíp vybavený klub, ale necítíš to tam.
Koncert, na kterém slyšíte spadnout špendlík
Ptám se i kvůli tomu, že koncerty teepee jsou hodně intimní. Na venkovním koncertě na střeše Radost před pár lety třeba publikum sedělo před pódiem. Tak by mě zajímalo, jestli se ta intimita vašich koncertů dá přenést kamkoliv.
Miroslav: Asi dá, ale my to neovlivníme. Hráli jsme třeba v Budapešti na náplavce, ale bylo tam hodně turistů a fanoušků kapely, která hrála po nás, a tam se nám na publikum napojit nepodařilo. Myslím si, že lidi to nepoznali, že my se takhle cítíme, ale pro nás to vystoupení nebylo takovým prožitkem.
Pak jsme hráli například v Polsku, kde bylo mnohem míň návštěvníků, pršelo, ale lidi tam i přes déšť i přes bouřku zůstali a najednou jsme tam spolu vytvořili něco nepopsatelného. Byl to asi jeden z nejsilnějších momentů za poslední roky. Takže každá show je pro nás s otazníkem. Když jsme hráli na Czechingu, tak Kuba Kaifosz měl trefný poznatek, že bys slyšel během koncertu spadnout špendlík. Tam jsme si uvědomili, jak důležité je na našich koncertech ticho.
Jak jsi sám řekl, ten prožitek je pro vás na koncertě klíčový. Jak se liší tyhle pocity, když člověk hraje indie-pop a když vystupuje s tvrdší hudbou, jako jste to dělali dřív?
Miroslav: Zásadní je to, co vidíš naproti sobě. Když vidíš lidi, jak mají zavřené oči, jsou ponořený v té hudbě ponoření a něco si tam sami v sobě prožívají. Paradoxně je to niterno vidět skrz jejich zavřené oči. A zase v tom metal-coru je hrozně zdravé, že se vyřádíš v moshpitu, takže ideálně kdybys měl dopoledne teepee a pak ze sebe všechno dostal večer třeba na Architects, které máš na tričku. Myslím si, že to by byl ideální hudební zážitek v jeden den.
Kopat oheň jsme nikdy nepřestali. Většinu dnešních influencerů moc nechápu, říká kytarista Pixies
Číst článek
Řada fanoušků v minulosti hovořila o terapeutických účincích vaší hudby, což asi poměrně zásadní skutečnost pro každou kapelu. Cítili jste kvůli tomu na sebe někdy nějaký tlak? Být lidem hudebním terapeutem zní jako docela velká zodpovědnost.
Tereza: Zatím to tak nemáme, protože pořád skládáme docela spontánně. Jde to z nás, protože píšeme o tom, co prožíváme a o tom, co nás tíží nebo i o tom, z čeho máme radost. A ve finále na toho konečného posluchače asi až tolik nemyslíme.
Miroslav: Kouzlo je podle mě v tom, že když je to terapeutické pro nás, tak se to přirozeně přenese i na posluchače.
Když mluvíte o té oboustranné terapii, Tereza v rozhovoru pro server frontman v roce 2017 řekla, že když ji něco trápí, napíše písničku. Ten výrok je ale přece jen už starý sedm let, tak by mě zajímalo, jestli je ten kreativní spouštěč stále stejný.
Tereza: Život je taková velká sinusoida, občas to jde nahoru, občas to jde dolu. Někdy skládám o věcech, které jsou pro mě náročné a když se ta vlnovka zvedne, tak o tom taky dokážu psát. Myslím si, že právě nové album je taková cesta od těžkostí a deprese k nalezení nové energie a nějakého přerodu a uzdravení. Zároveň ale někdy i začnu něco psát a ještě nevím, o čem to je nebo co cítím. Ale nějak to ze mě jde a později, když si to poslechnu, tak si řeknu: Aha - tak tohle se mi tehdy dělo.
Několikrát jste tu zmínili niterno a spontánní proces tvorby. Obojí se podle mě moc nedá naučit nebo natrénovat. Vnímáte nějaké speciální spojení mezi Vámi dvěma, které třeba s ostatními hudebníky, s nimiž pracujete, nemáte?
Tereza: Já jsem teď v poslední době spolupracovala s různými lidmi a vnímám, že je to asi něco speciálního, co máme s Mírou. Dokážu se naladit i na jiné lidi, ale s Mírou to jde prostě nějak samo.
Miroslav: Souhlasím, vkusem jsme se hodně střetli, byť oba teď už posloucháme absolutně jiné umělce. Ale to napojení je něco nadpozemského a jsem za to moc rád.
A jak těžké je přizvat do něčeho tak osobního další lidi? Protože vystupujete třeba i s bubeníkem Tondou Procházkou, jednu dobu s teepee jezdil i badfocus.
Tereza: Těžké to je. Ale myslím, že jsme právě našli lidi, kteří to cítí stejně a se kterými to prostě kliklo. Samozřejmě, že někdy jeden chce něco a druhý něco jiného. Ale nějak se vždycky dokážeme dohodnout. Funguje to.
Miroslav: My jsme jim navždycky vděčnÍ. Kromě Tondy je to Václav Chalupský. Máme obrovský štěstí na ty kluky, které jsme potkali, protože jsou hrozně pracovití, dávají tomu strašně moc a pomáhají nám najít zvuk teepee na koncertech. Protože my jsme udělali tu práci ve studiu a teď je ta druhá část - najít jak ty písničky můžou fungovat naživo.
Nové album, noví teepee?
27:09
Rockerský život už je dnes pryč, teď je v módě zdravý životní styl, říká Michal Dvořák z Lucie
Číst článek
Dosud poslední deska Where the Ocean Breaks vyšla před čtyřmi lety. To je docela dlouhá doba. Pracovali jste na nové desce celé ty čtyři roky, nebo za tím stojí i nějaká kreativní pauza?
Tereza: Pauza tam byla docela nutná. Potřebovali jsme si odpočinout od různých věcí i od sebe. A navíc jsme vložili strašně moc energie a úsilí do té předešlé desky, pak přišel covid a všechno se zastavilo a nemohli jsme realizovat vůbec nic z toho, co jsme měli naplánováno. Byli jsme hodně demotivovaní a moc jsme nevěděli, co bude, protože to trvalo dva roky, než se pořádně uvolnilo všechno zpátky a ještě to ani není v původním režimu. A pak jsem se přestěhovala do Berlína, dostali jsme grant od Iniciative Music a to byl ten impuls, kdy jsme začali dělat desku, která vznikala dva roky.
Miroslav: Do toho jsme navíc přestali spolupracovat s Radkem, takže jsme přišli o manažera, měli jsme nový tým a budovat vztahy, cíle a tak dále trvalo zas nějaký čas.
O čem ta nová deska je? Pokračujete v terapii nebo tam máme hledat i něco jiného?
Miroslav: Je hrozně osobní, což je zajímavá změna. Primárně jsme psali o tom, co prožíváme my. To krásné i to smutné. Jde to od depresí k radostem, formulujeme tam celé naše přátelství. Je to asi nejotevřenější a nejupřímnější deska, kterou jsme zatím udělali.
Tereza: Snažili jsme se to album poskládat tak, aby fungovalo jako cesta pro posluchačstvo. Že to je jde od temných těžkostí a emočních potíží až k rozuzlení, vyléčení a znovunalezení radosti ze života. Doufám, že to bude fungovat.
Pracujete na nové desce s nějakým průvodním motivem ať už v textu nebo hudbě? Ptám se i kvůli tomu, že na poslední desce je pár takových vzkazů nebo motivů trochu schovaných. Například ve skladbě no reason je v pozadí slyšet dívčí hlas, kterému není tak zcela rozumět, nevím ani, kdo to je, ale na člověka to nějak působí. Tak jestli s tímhle posluchačským podvědomím pracujete nějak systematicky.
Tereza: To je Emma Watson ten hlas. Já nad tím posluchačstvem moc nepřemýšlím. To se prostě nějak vždycky stane. A až když to je hotové, tak se nad tím nějak zamyslím a přemýšlím nad tím, jak to dává smysl, o čem ty písničky vlastně jsou a jestli dávají smysl dohromady. Takže to, co je na albu, je vždycky výběr něčeho. My jsme měli spoustu nápadů, ale na desce je jich jen zlomek.
Miroslav: Občas, když se u textů zasekneme, tak nám producent nahazuje taková jako pomocná lana. Třeba řekne: Jsi tady a tady, popiš, co vidíš, cítíš a co se tam děje. Takže to skrytým významům moc nedává prostor, ale hrozně by mě zajímalo, co s lidmi poslech naší hudby dělá. Můžeme to vzít jako výzvu pro čtenáře a posluchače. Kdo chce, může nám napsat, co s ním naše nové album udělalo.
To pomocné lano od producenta mě teď zaujalo. Představte si svou novou desku a popište, co vidíte.
Tereza: Moment, kdy si po truchlivé, temné noci otevřeš ráno okenice.
Miroslav: Já viděl zase les a mlhu. Ale Téry popis je trefnější. A nebo let mlhovinou. Možná to znamená pro každého z nás něco jiného. V tom je ta krása, že už je mezi námi dvěma, jakkoliv cítíme věci podobně, trošku jiný příběh.
Deset megakoncertů na jednorázovém stadionu. Adele se po vystoupeních v Mnichově stáhne do ústraní
Číst článek
Co byste chtěli, aby v lidech po poslechu nove desky zůstalo? Co byste chtěli, aby váš fanoušek řekl, když by album popisoval někomu dalšímu?
Tereza: Já když občas nad tou deskou přemýšlím, tak si vzpomenu na jeden moment ze svého života, kdy mi bylo fakt špatně. Fakt asi nejhůř, co mi kdy bylo. A najednou se tam prostě objevil někde vzadu v hlavě takový hlas, který říká: Hele, neblázni, vždyť to bude zase dobré. A já si myslím, že to je něco, co bych asi chtěla, aby si z toho vzali lidi.
A co byste chtěli, aby do budoucna deska nechala ve vás?
Miroslav: Já bych si přál, abych si pamatoval, jak se cítím teď. Všechno, co se děje okolo vydání, koncertů a tak dále. Připomíná mi to naše přátelství se všemi těžkostmi. Teď mi přijde, když jsme konečně tohle zdárně dokončili, že jsme lepší tým než kdy jindy a že nás to ještě víc sblížilo. Takže za mě je to nějak otisk nás dvou a toho všeho, co jsme spolu zažili a vytvořili. Je to vlastně souhrn galaxie, kterou jsme si udělali.
Jak chutnají evropská podia
Předchozí desku Where the Ocean Breaks i nové album blue moon rising jste nahrávali pod německým labelem s britským producentem Tomem O. Marshem. Tohle všechno vzniklo na základě vašeho vystoupení na showcaseu ve Vídni. Těch různých evropských koncertů jste odehráli víc. Jak zásadní pro vývoj kapely byly právě zahraniční příležitosti?
Tereza: Třeba v Berlíně, kde teď žiju, jsem si uvědomila, že je tam umělců vlastně až moc, což je trochu ke škodě, a že tady v Česku jsme dost šikovní. Je hezké, když to tady dělá pár lidí a dělají to dobře. Jinak jsme ale samozřejmě vděční, že jsme to viděli i jinde. Člověka to zpokorní, protože svět je velký, v každé zemi to funguje trošku jinak a je těžké se z toho našeho malého rybníčku dostat a prosadit se někde jinde.
Miroslav: Podle mě je důležité na showcase festivalu nejen odehrát nějaký svůj set a jet domů. Je to hodně o sebevzdělávání a nasávání inspirace. Ale myslím si, že nejvíc jsme se naučili na turné s kapelou Seafret. Vidět takhle špičkovou zahraniční kapelu, která je ale hodně pokorná, přijede do klubu jejich celý tým si okamžitě zapamatuje jména všech lidí, všechny respektuje a chová se k nim skvěle. Na pódiu pak nechají všechno každý den a to pro mě byla největší škola. Takže já se pořád snažím co nejvíc naslouchat všem, se kterými přijdu do styku.
Martin Šolc z I Love You Honey Bunny před časem v rozhovoru pro iROZHLAS.cz řekl, že Česko potřebuje svojí Björk, která dostala do světa hudbu z Islandu. Vidíte to podobně?
Miroslav: Je to tak. Björk je žánrově pořád hodně alternativní, já bych si možná přál spíš Dua Lipu. Prostě velké jméno, které fakt tu Českou republiku nějak zviditelní a díky kterému se všichni ostatní budou moct něco učit a moct jít dál. Ale díky bohu máme třeba SoundCzech, který se českou scénu pořád snaží otevírat světu.
Ed Sheeran zazpíval na otočném pódiu přes dvě desítky svých hitů. Na konec přidal i Shape of You
Číst článek
Tereza: Já si myslím, že se musí v Česku trochu přenastavit náhled na kulturu obecně. Že je to svým způsobem přece taky nějaký vývozní artikl a že bychom ji mohli víc podporovat a být na ni víc pyšní. Mám občas pocit, že to lidi neberou moc vážně, že to je jen nějaká zábava. Ale Česká centra tohle třeba dlouhodobě podporují a snaží se ty nůžky rozevírat a ukazovat moderní umění a moderní hudbu. Věřím, že to bude dobré a je to práce nás všech, abychom byli lepší a lepší. Prostě máme skluz po tom komunismu.
Když už jsme zmínili Björk a islandskou scénu, zastavím se i u Sigur Rós, což je kapela, která vás inspirovala ke spojení elektrické kytary a smyčce. Když jsem teď poslouchal blue moon rising, slyšel jsem v tom místy norskou zpěvačku Auroru. Cítíte v sobě ten hudební sever?
Tereza: Já miluju moře a teplo, takže bych jela na úplně druhou stranu. Ale myslím, že máme asi tu nějakou melancholii společnou. A nějaké přírodní prvky asi taky.
