Koncerty jsou pro mě jako zpovědnice. Můžu publiku dovysvětlit, co jsem prožíval, říká Kiefer Sutherland
Většina lidí ho zná spíš jako hlavní hvězdu seriálů 24 hodin nebo Králičí nora. V posledních letech ale vídáme hollywoodského herce Kiefera Sutherlanda i na hudebních pódiích, kde s kytarou, šátkem okolo krku a bílým širákem vypráví příběhy pomocí písní. Se svou třetí studiovou deskou Bloor Street se v neděli zastaví v pražském Lucerna Music Baru. V rozhovoru pro Český rozhlas mluví o zdravém přísunu ponížení a hudebním spojování nespojitelného.
Do Prahy se teď po dvou letech vracíte s vaším nejnovějším albem Bloor Street, což je vaše teprve třetí studiová deska. Na YouTube jsem našel vtipný komentář, ve kterém se psalo: „Doufám, že Kiefer William Frederick Dempsey George Rufus Sutherland vydá alespoň tolik desek, jako má jmen.” Můžete to slíbit?
(smích) Teď pracuju na čtvrté desce. Až skončí turné, budu se na skládání a nahrávání moct plně zaměřit a hodně se na to těším. Samozřejmě nemůžu slíbit, že složím album na každé jméno, ale minimálně se o to budu velmi usilovně snažit.
Russell Crowe ve Varech vystoupil jako hudebník. ‚Někdo hraje Shakespeara, já raději rock’n’roll,‘ říká
Číst článek
Už jste skoro u Dempseyho, takže vlastně za půlkou, to by mohlo vyjít.
(smích) Ano, to máte vlastně pravdu. Když se to takhle řekne, vypadá to hned o něco reálněji.
To nejnovější album se jmenuje podle ulice v Kanadě, kde jste žil. Předchozí deska se zase jmenuje podle koně, se kterým jste jezdil v 90. letech. V písních pak často vyprávíte nejrůznější příběhy, které jste zažil. Je nějaká životní rovina pro vás natolik osobní, že byste do ní posluchače nepustil?
Budete se divit, ale asi ne. Sám jsem z toho překvapený. Vždycky jsem skládání a muzicírování miloval a hrozně mě to bavilo, ale netušil jsem, jak moc si budu užívat koncerty a turné. Cítím se tam skoro jako v trochu přelidněné zpovědnici.
Živé hraní mi dává možnost dovysvětlit, co mě vedlo k sepsání dané písně, jak jsem se cítil a hlavně proč je to téma pro mě důležité. Měl jsem a pořád mám skvělý život, ale udělal jsem taky spoustu chyb. A právě o nich mě nejvíc baví psát a nejvíc mě baví se o ně dělit s lidmi v publiku.
A jak na to lidé reagují? O každodenních chybách slavných lidí se totiž buď nemluví vůbec, nebo se naopak zveličují.
Je to zdravá porce ponížení, která člověku prospívá. Chyby děláme všichni a jsem rád, že to moji fanoušci absolutně chápou a hrají tuhle hru se mnou. Ať už píšete o srdcebolu, rodině, blízkých přátelích nebo lásce, to jsou všechno věci, které sdílíme a v dobrém či špatném se s nimi potýká každý.
Chtěl bych, aby lidé z mých koncertů odcházeli s pocitem, že máme společného víc, než si původně mysleli. Když se to podaří, je to neskutečně krásný pocit zadostiučinění. Kvůli tomu hudbu dělám. Abych mohl být upřímný a netajit vůbec nic. Takže k prvotní otázce – ne, pustím posluchače úplně kamkoliv.
Dnes by se jmenovali One-legged Duck. Nevadí nám, když s námi lidi cestují časem, říkají Simple Plan
Číst článek
Věta, kterou s publikem sdílíte pravidelně, vždy zazní před písní Something You Love. Opakujete, že je život příliš krátký na to, aby se člověk zaobíral věcmi, které nemiluje. Jaká je ale kapacita tohoto typu lásky a jak rozeznat opravdovou lásku od toho, že mě něco zkrátka baví?
To je hodně těžké. Odpověď, že to člověk prostě cítí, by byla trochu vágní. A hlavně to nemusí být pravda, protože o spoustě věcí, které milujeme, nemusíme vůbec vědět.
Mě osobně nejvíc baví učit se něčemu novému. A je mi jedno, jestli je to další hudební nástroj, vaření, farmaření, tančení. A díky tomu, že herectví se pořád učím, i když ho dělám 40 let, nemám strach, že bych v tomto ohledu strádal.
S hudbou je to stejné. Myslím si, že až do konce života se budu moct učit, jak být lepším zpěvákem, kytaristou nebo textařem. Člověk nemusí dělat všechno, co miluje, ani to nejde. Ale neměl by místo toho dělat věci, ke kterým takový vztah nemá. Na to je život vážně krátký.
Hudebník, nebo znuděný herec?
Zároveň jste mnohokrát řekl, že byste nerad byl zařazovaný do kategorie herců, kterým už hraní nestačí, tak začnou dělat všechno možné od malování po hudbu. Jak přesvědčíte sám sebe a pak lidi, že tomu tak není? Že nejste jen znuděný herec, ale že jste muzikant.
U sebe to poznáte tak, že si tu věc prostě užíváte a nevnímáte to jen jako výplň času. Žijete tím, myslíte to vážně. U ostatních to neovlivníte, to je na nich, aby se rozhodli, kam si vás zařadí.
Mainstreamový rap by v našem podání vypadal jako vůz zapřáhlý před koněm, říká Suffa z Hilltop Hoods
Číst článek
Mně je to třeba upřímně jedno. Vím, proč hudbu dělám, proč píšu písně a to mi stačí. A toho, že se někomu moje hudba líbí, si nesmírně vážím.
Takže už o přívlastku herce, který se nudil a začal dělat hudbu, nepřemýšlíte jako dřív?
Vlastně asi ne. Ze začátku jsem měl potřebu to odůvodňovat spíš kvůli herectví než hudbě. Aby to nevypadalo, že si své profese nevážím. To, že se hodně věnuji i hudbě, neznamená, že miluji herectví o něco míň. Chtěl jsem, aby lidi věděli hlavně tohle.
Navíc proces tvorby filmu nebo divadelní hry je dost podobný skládání písně, takže to má i mnoho společných rysů.
Na to jsem se přesně chtěl zeptat, protože vaše písně se vyznačují silnou příběhovostí. Třeba County Jail Gate, která vypráví o tom, jak se člověk po odchodu z věznice nedokáže adaptovat na venkovní svět, je vyloženě filmový námět, častokrát už také využitý. Jak moc vám v songwritingu pomohla léta strávená ve filmovém a divadelním světě?
Neskutečně moc. Vyprávění příběhů v písních a filmech nebo divadelních hrách je dost podobné. Já se snažím ve svých skladbách o přímočarost a jednoznačný popis toho, co mám na mysli nebo na srdci. Pomoct posluchačům vidět v té písni, jako můžou sledovat děj na jevišti nebo na plátně. A tohle bych neuměl, kdybych neměl zkušenosti z filmů a divadel.
Škatulka křesťanské kapely není vždy příjemná, ale nestydíme se za to, říká frontman kapely Skillet
Číst článek
Jak už jste teď několikrát řekl, různé podoby lásky jsou velkým tématem celé vaší tvorby. Zároveň jste ale známý tím, že si moc neužíváte psaní love songů. Na první desce vás k jedinému love songu I’ll Do Anything inspiroval Deník Bridget Jonesové, který šel zrovna v televizi, jinak byste to prý nebyl schopný napsat. Na co jste se díval, když jste skládal Lean Into Me z nejnovějšího alba?
Ještě před I’ll Do Anything jsem napsal svůj první love song Can’t Stay Away, kde byl inspirací bar. Za to se trochu stydím.
Nicméně u Bloor Street už to filmy nebyly. Většinu písní jsem napsal během pandemie, která všechno okolo nás hodně zpomalila. Nemohli jsme nikam chodit, zůstali jsme na chvíli zaseknutí na místě. Takže jsme se mohli trochu rozhlédnout, co se děje okolo.
Začal jsem si v tu dobu daleko víc vážit své práce, moje žena a děti byly v bezpečí a já si uvědomil, jakého privilegia se mi v životě dostalo a že bych nic z toho neměl brát za samozřejmé. Hlavně v kontrastu s tím, že řada lidí to tak bohužel mít nemohla.
Permanentní vzdor bude v naší hudbě vždycky, říká kytarista My Chemical Romance o novém projektu
Číst článek
To, že něco není samozřejmé, i když to tak člověk může chvílemi vnímat, je jasně vidět třeba i na dechberoucím příběhu písně Saskatchewan. Mě ale ještě zaujalo, že je tato skladba na konci alba Reckless and Me těsně před písní Song for a Daughter. Je tato kombinace rodičovství ze dvou různých perspektiv náhodná, nebo jde o hodně pečlivé řazení skladeb?
Je to záměr, jsem rád, že to v tom vidíte. Byly napsané v naprosto různých časech, ale stejně je tato kombinace pro mě úžasným symbolem toho, co život umožňuje. Truchlit nad odchodem a současně oslavovat příchod. Takhle to chodí a je důležité obojí prožívat. Proto jsem ty písně dal k sobě.
Na Bloor Street je to hodně podobné. Také tam spojuji veselé a smutné momenty, protože tak se zpravidla v životě odehrávají. A zvlášť během pandemie to hodně vyniklo. Byla to těžká doba, ale umožnila mi poděkovat za vše, co mám.
Pozn: Píseň Saskatchewan složil Kiefer Sutherland v letadle, když se snažil dostat do nemocnice za svou matkou, která prodělala třetí infarkt. Byl smířený s tím, že už ji nikdy neuvidí. Po příchodu do nemocnice ale slyšel už od vchodu, jak hlas jeho matky komanduje personál. Píseň se jmenuje podle provincie v Kanadě, kde se matka Kiefera Sutherlanda narodila a kde ji chtěl syn pochovat. Když si skladbu později poslechla, striktně prohlásila, že tam být pohřbena rozhodně nechce.
