Do kin přichází film Tomáše Mašína Bratři, který vypráví příběh skupiny bratří Mašínů. „Myslím si, že 50. léta jsou v české kinematografii dost dietně zpracována. Měl jsem za to, že brutální, krvelačný komunismus je potřeba ukázat, ale přemýšlím jako režisér, který miluje dramatické příběhy,“ říká režisér Tomáš Mašín v rozhovoru pro Radiožurnál.

Host Lucie Výborné Praha 22:48 1. listopadu 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Měl jste s sebou při procházce s Josefem Mašínem i Josefa Mašína-herce?
To byl jeden z důvodů posledního setkání, chtěl jsem oba herce seznámit s předobrazem, nebo s postavou, o které se ten příběh točí. Takže jsem tam měl Oskara Hese, Honzu Nedbala, představil jsem je Josefovi. On se tak na kluky podíval, dvě vteřiny to zhodnotil, a pak řekl – jo, myslím, že dobrý.

V jedné vesnici jste dokonce navštívili rodinu, u které se schovávali na útěku. Tam vzniklo nějaké přátelství mezi Josefem Mašínem a rodinou, které on ze začátku s bratrem vyhrožovali?
Ano, schovávali se u nich ve stodole, dlouho nejedli, tak jim trošku ukrádali zásoby. Poválečné Německo byla nesmírně chudá země, takže švestkový kompot měl obrovskou hodnotu. Ujídali švestičky, tu a tam vzali nějaké jablko, a hospodáři si toho všimli.

A pak jedli s prasaty pomeje, a tam je načapala stará paní Grunertová. A oni něco museli dělat, báli se, že budou prozrazeni, takže vlítli do světnice, drželi je v šachu, pak je částečně brali jako rukojmí.

Z mého pohledu bratři Mašínové, celá odbojová skupina, nebyli žádní vrazi. Takže vzniklo jisté přátelství, chovali se k sobě ve vzájemné úctě. A ti Grunertovi pomohli, ukázali cestu k nejbližší stanici, respektive kolejím, trasu na Berlín. Poradili, který vlak si najít – vlaky s brambory, které jezdily přímo do Berlína, což byla klíčová informace, protože kdyby chytli jiný, tak by měli víc zastávek.

Vzniklo přátelství a Josef Mašín je po pádu berlínské zdi začal navštěvovat a vytvořili si velice hezký vztah.

Po premiérách následují debaty, máte ještě sílu debatovat? Protože Mašíni rozdělují společnost na dva tábory. Ten jeden tábor je poměrně nesmiřitelný…
Sílu debatovat mám, beru to i jako určitou povinnost, když se člověk rozhodne točit s takovým tématem. Z mého pohledu to kontroverzní není, rozhodně tam nevidím polarizaci. Pro mě to je silný příběh o neuvěřitelné rodině se strašně silnou historií a plnotučnými figurami, které v tom příběhu vystupují. Takže občas se otázky opakují, ale jsem připraven odpovědět na jakoukoliv.

Překvapuje vás, nebo unavuje vás na těch debatách něco?
Myslím, že debaty reflektují zvláštní českou mentalitu, řekl bych poválečnou, postkomunistickou, kdy se často setkávám s názorem, který relativizuje třetí odboj, nebo odboj v 50. letech, nebo ho srovnává s Chartisty, disidenty, 70. a 80. léta: Proč tenkrát museli přepadat policejní stanice a brát si zbraně, když by to šlo podobnou cestu jako disidenti?

Jenže to srovnáváme nesrovnatelné – brutální, krvelačný režim, a ten samý režim, který je ale takzvaně normalizační. Myslím, že to je odraz nějaké naší mentality a divím se, že to lidem nedochází. Srovnávají jablka s hruškami, je to smutné.

Máte pocit, že pořád prcháme před svoji minulostí, schopností sebereflexe dějin, nebo jsme se zlepšili?
Nevím, netroufám si to paušalizovat nebo shrnout, ale co vím určitě, tak to je to, že s tím máme stále problém. Konfrontace s někým, kdo vystupuje svrchovaně s jasným názorem, statečně, odvážně, vystoupí proto zlu, tak máme jako Češi to tendenci relativizovat: Museli tohle dělat? A nešlo by to jinak? A co ty ženský v rodině, vždyť ony trpěly kvůli těm klukům?

Oni nejsou příčina, oni jsou důsledek. Nedávno jsem někomu říkal – dobře, tak vy se furt bavíte, jestli hrdinové, nebo… Já už to druhé slovo ani neříkám. Ale tak si to otočte, byli komunisté hrdinové, nebo vrazi?

V roce 2013 do první klapky o Mašínech chyběly dva měsíce, měl jste herce, lokace, ale všechno se zhroutilo. Proč vám na těch Mašínech tak záleželo?
To první byla jiná produkce a jiný scénář. Celý to sklaplo jak knížka. Nevzdal jsem to, vždycky jsem příběh vnímal jako bytostně filmový, dramatický. Myslím si, že 50. léta jsou v české kinematografii dost dietně zpracována.

Měl jsem za to, že brutální, krvelačný komunismus je potřeba ukázat, ale nepřemýšlel jsem v didaktické rovině. Přemýšlím jako režisér, který miluje dramatické příběhy. Mám afinitu k příběhům, kdy je jedinec proti státní moci. To mě vždycky zajímalo, protože s těmi postavami rezonuji, fandím jim.

Takže jsem si říkal, že to kluci nevzdali, rodina to nevzdala, tak přeci nesložím zbraně, nepodlehnu nějaké rezignaci. Tak jsem si řekl, že najdu jinou produkci, jiného scenáristu a zkusím to znova.

Jak vypadalo natáčení filmu Bratři? A na čem bude režisér Tomáš Mašín pracovat do budoucna? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu výše.

Lucie Výborná, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít