Bratři Pedro a Agustín Almodóvarovi nepojmenovali svou produkční společnost El Deseo (Touha) nadarmo. Pokud totiž postavy Pedrových filmů mají něco společného, je to právě spalující (ne vždy, ale často sexuální) touha motivující jejich kroky za hranice konvence.

Antonio Banderas si za svých osm natáčení s Pedrem, producentem, scenáristou a režisérem v jedné osobě, zkusil různé role. Třeba v tragikomediích Spoutej mě! a Zákon touhy byl láskou poblázněný mladík, jehož fixace vedla v jednom případě k únosu, v druhém dokonce k vraždě. V thrilleru Kůže, kterou nosím si zase zahrál plastického chirurga vykonávajícího šílenou pomstu.

O novince Bolest a sláva psali filmoví kritici z Cannes – kde byl snímek po březnové premiéře ve Španělsku představen světu – že jde o Almodóvarův dosud nejosobnější snímek. A i když se režisér vzpírá tomu, že by šlo o autorský portrét, jeho protagonista Salvador Mallo (Banderas) s ním přece jenom určité rysy sdílí.

Mallo je úspěšný, ale stárnoucí režisér, který žije pro film, a když nedokáže najít inspiraci pro své další dílo, ztrácí i motivaci pro život. Vrací se přitom do svého dětství a užívá heroin k tomu, aby se vyrovnal s fyzickou i psychickou bolestí.

Almodóvar se netají tím, že se inspiroval snímkem Federica Felliniho Osm a půl, kde Marcello Mastroianni ztvárnil režiséra v profesní i osobní krizi. Plakát k Felliniho filmu mohou diváci dokonce vidět v bytě Salvadora Malla. Co se týče jeho vlastního života, zůstává španělský tvůrce vágní. Bolest a sláva si údajně vypůjčuje z jeho minulosti určité motivy, převážná část příběhu je ale pouhou fikcí. Nikdy třeba nezkoušel heroin, ani v dětství nežil v jeskyni, ani s matkou nevedl zdrcující hovory o tom, jaký býval syn.

Motiv autorského bloku, klášterního studia a mladistvého objevování sexuality přitom poznáme už z patnáct let staré Špatné výchovy. I tam, podobně jako v Zákonu touhy, se objevuje postava režiséra. Teprve v Bolesti a slávě ji ale Almodóvar nenechává skoro až pasivně přihlížet cizím zážitkům a promlouvá skrze ni.

Pokud tedy nejde o autoportrét, je to bezpochyby autoterapie. Tvůrčí vyrovnání s vnitřními démony, ke kterému není potřeba heroin, uvnitř neskutečně intimní výpovědi o potřebě milovat a být milován a všeobjímající bolesti, která se stala neoddělitelnou součástí osobnosti.

Snímek plnými doušky čerpá z Almodóvarových charakteristických barev a humoru, i tak ale patří mezi jeho umírněnější díla. Komplexnost tentokrát z velké části nechá na hercích. Nepouští se ani do oblíbené vedlejší kriminální linky, jen si v samotném závěru filmu dovolí jednu finální dějovou kudrlinku.

Zmíněná zdrženlivost platí i o Banderasově výkonu v roli Almodóvarova alterega. Tady se sluší říct, že nejde přímo o nápodobu, ale očividně se herec do svého režiséra stylizuje, ať už barevnými košilemi a roláky nebo onou trčící kšticí vlasů, které patří k jeho poznávacím znakům ještě z doby, kdy ty vlasy nebývaly bílé, ale černé. Salvadoru Mallovi nechybí intenzita, přesto působí jako zbavený vášně, svlečený o Banderasovo typické šoumenství. Bolest a sláva nakonec přece jen nevypovídá o touze ženoucí člověka, ale o jejím znovunalezení.

O roli matky se dělí dvě herečky: Penelope Cruzová jako něžná a ochranitelská maminka Salvadorova dětství a Julieta Serranová (která už si zahrála Banderasovu matku v Ženy na pokraji nervového zhroucení) jako ostrá a vyčítavá matka Salvadorovy dospělosti. Z vedlejších rolí ale asi nejvíce zaujme Asier Etxeandia jako strádající herec (a režisérův bouřlivý protipól), jehož setkání se Salvadorem po třiceti letech je hybatelem celého příběhu.

Snímek Bolest a sláva měl v českých kinech premiéru 23. května.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít