Když britská televize nedávno oznámila obsazení Jodie Whittakerové do role první ženské představitelky kultovní série Doctor Who (v češtině uváděné jako Pán času), nechyběl mezi rozlícenými internetovými diskutéry názor, že už k naprosté tragédii zbývá pouze, aby se kvůli politické korektnosti z Jamese Bonda stala Jane Bondová.

Pomineme-li to, že podobný komentář postrádá jakoukoli souvislost s obsazením herečky do role nesmrtelného mimozemšťana, je třeba uznat, že v současné kinematografii skutečně chybí pořádné akční hrdinky (a jedna Wonder Woman tu genderovou nerovnost rozhodně nemá i se svou nadlidskou výbavou schopnost dohnat).

U role agenta, který stejně dobře láme dívčí srdce jako nosní přepážky, se ale na rozdíl od bytosti s vnějšími antropomorfními znaky nedá ta náhlá změna pohlaví úplně jednoduše obhájit. A tak muselo přijít na řadu něco, čemu se tvůrci až překvapivě dlouho vyhýbali – „originální“ příběh.

Uvozovky zůstávají ze dvou důvodů. Atomic Blonde totiž v první řadě vychází z pět let starého komiksu Anthonyho Johnstona, který se - stejně jako film s Charlize Theronovou - odehrává za soumraku studené války v Berlíně.

A ačkoli si snímek získává mezi zahraničními kritiky reputaci ženského Johna Wicka, svou dějovou předvídatelností, charakterní prázdnotou a skoro až zaslepenou soustředěností na akci připomíná opět dlouholeté působení muže s tříčíselným kódem místo přezdívky.

Nejchladnější město

Theronová hraje Lorraine Broughtonovou, agentku s nepříliš zapamatovatelným jménem a nejfalešnějším přízvukem v celé MI6, která má v Berlíně získat seznam odkrývající informace o tajných agentech a zároveň zjistit okolnosti smrti svého kolegy. Chladná německá metropole ale není místem zrovna přívětivých individuí, přičemž ten nejnebezpečnější z nich má být dvojitý agent s označením Kabela.

Broughtonová přitom musí splnit očekávání nejen svých nadřízených, ale především filmových fanoušků, kteří po energickém traileru k Atomic Blonde očekávají akční řežbu s příjemnou dávkou humoru. A pokud si u filmu vystačíte bez malicherností, jako je třeba smysluplný děj nebo rozvinuté postavy s komplexní psychologií, pak nejspíš neodejdete úplně zklamaní.

Největší tragédií Atomic Blonde je, že pracuje s herečkou, která zvládne zahrát šestiminutovou bojovou choreografii i hlubší emoční scény, ale místo toho, aby naplno využil jejího neobvyklého potenciálu, tak ji zredukuje na mužskou představu akční hrdinky.

Na jedné straně je Broughtonová zobrazena jako silný a schopný člověk, který se v boji vyrovná protivníkům právě proto, že si uvědomuje své slabiny. Na straně druhé ji ale jako jedinou kamera zabírá odhalenou. Agentka pak všude chodí ve vyzývavých kouscích luxusního oblečení a v botách na jehlách, popíjí tvrdý alkohol, udržuje romantické vztahy s lidmi obou pohlaví a funguje převážně na vlnách extrémních nálad.

Scénáristické neštěstí nezachrání neonová stylizace rozděleného Berlína před pádem zdi ani osmdesátkovými peckami nabitý soundtrack, který je všudypřítomný a otravný už při první verzi 99 Luftballons.

Přesto se dá říct, že Atomic Blonde stojí za zhlédnutí kvůli jedné jediné scéně. Když se totiž Theronová musí popasovat s mnohonásobnou přesilou v jinak opuštěné bytovce, utichne najednou hudba a s ní i předepsané dialogy. Následující bojová scéna je pak několikaminutový kontinuální záběr, který má blízko dokonalosti. Kéž by jen nemusel přestat.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít