Ve sbírce mají tisíce loutek. ‚Začalo to dědictvím, pak prohledáváním u popelnic,‘ smějí se Jiráskovi
Pavel Jirásek je televizní režisér, ale po třicet let se věnuje také loutkovému divadlu a jeho dřevěným hercům. Spolu s manželkou Marií jsou majiteli ojedinělé sbírky, která má tisíce kusů. „Loutková divadla byla původně pro dospělé, hrála se velká dramata s těžkými marionetami,“ popisují historii v rozhovoru pro Radiožurnál. Jak se v jejich podobě a funkci projevuje dlouhá historie českého loutkářství?
Spousta loutkářských sbírek začíná nálezem na půdě, bylo to tak i u vás?
Marie: U nás by to byl spíš nález u popelnic. Ale ne, vše začalo dědictvím.
Postava Matěje Kopeckého je velká legenda, kterou čeští vlastenci potřebovali pro identifikaci českého divadla, vysvětluje Pavel Jirásek
Pavel: Ano, naše sbírka začala dědictvím divadla po dědečkovi, který působil v Zakarpatské Rusi, kam si chtěl s sebou přivézt něco českého. Proto si koupil velké divadlo od slavného Antonína Münzberga. Moje babička spoustu loutek ošatila a celé divadlo se dochovalo do našich klukovských let. Mohli jsme si s ním hrát jen velmi výjimečně. Zamilovali jsme si je.
Když jsem se seznámil s Marií, která studovala loutkářství na DAMU, tak jsme je chtěli opravit. Dali jsme si inzerát do novin, nakoupili jsme loutky, doplňovali jsme víc a víc. První nálezy byly opravdové dobrodružství.
M: Začalo to tím, že mě Pavel pozval do sklepa, kde bylo uložené to nádherné divadlo. Začali jsme zkoumat, jak by se kolekce dala doplnit o stejné nebo podobné typy. Když jsme někde viděli vyhozenou bednu, tak jsme vystupovali z trolejbusu a hledali u popelnic, kde se nám opravdu podařilo najít pár loutek.
Když šel Pavel na vojnu, tak jsem zůstala na bytě s loutkami sama. Měla jsem tak trochu povinnost dál pokračovat a podařilo se mi získat Kyselovo divadlo z pozůstalosti po jednom významném brněnském malíři. To byl jeden z největších unikátů.
Jaké máte ve své sbírce favority?
M: Mojí nejoblíbenější je první loutka z inzerátu – malá sádrová loutka šlechtice, který má neuvěřitelný kostým a modelaci. Naivně jsem si myslela, že je od Jiřího Trnky, protože vycházela z jeho kultivované estetiky. Dnes už máme vše pojmenované a víme, že je z produkce rodiny Králových. Jejich kolekce byla nepřekonatelná – perfektní kostýmky napodobující historické oblečky.
Pak mám velmi ráda tři jemné ženy, u jedné z nichž mi několik lidí řeklo, že je mi strašně podobná. Beru ji trochu jako svoje alter ego. Navíc mi připomíná moji babičku, která hrála v ochotnickém divadlu kněžnu Eleonoru. Kdybych si měla nechat jednu loutku, tak tuhle.
P: Mám rád šmudliky, které pochází od kočovných loutkářů, kteří byli ještě aktivní v 50. letech. Kvůli tomu, aby loutky vydržely cestování, je louktáři mnohdy až necitlivě natřeli těžkými barvami, ale podle řezby se stále dá poznat, že jde o dobrý kus. Když se sundá vrstva barvy, tak je to báječné.
Chtěl bych říct, že sbírka neexistuje jen díky nám dvěma, ale je prací spousty lidí kolem, kterým jsem moc vděčný.
Umění loutky
Co je to varieté?
M: Tradičně se hrálo pro dospělé, kusy byly poměrně nudné, protože historické a vážné, figury byly toporné a odehrávala se závažná témata. Aby v průběhu hry byly oddechovky, pro odpočinek loutkářů i publika, tak se používaly takzvané trikové loutky, které byly menší a na nitích.
Mezi tyto loutky patří například Dupák, který se natahoval a dupal, nebo Vzducholoď. Vlastně to byla taková malá kouzla, která si loutkáři tajili. Od rodiny Kiliánů jsme koupili loutky-unikáty jako je Vzpěrač nebo Vzducholoď, což je žena ve velké barokní sukni, pod kterou má koš s dětmi.
Také existovaly loutky takzvané práskačky, flákačky, což jsou loutky z kartonu, které byly trochu reklamními poutači. Různě se překlápí a mění. Například Kašpar, který jede na praseti, se přemění v chlapa, který nese na zádech pytel.
Díky restaurování takovýchto kusů jsem na jedné z nich objevila na zadní straně nápis: Zakoupeno na výstavě od německých loutkářů. Takže to, že se mluví o tradici českých loutek, je složitější. Loutkáři od sebe kusy měnili, obohacovali se navzájem, tak jak to děláme dnes.
Je podle vás loutka umělecké dílo?
M: Jednoznačně, má totiž mnoho podob a můžeme ji vnímat v mnoha významech. Ukazuje se to třeba v pohádkách, například v mé oblíbené pohádce Rozum a štěstí. V pohádce se tři bratři přou o to, kdo má větší význam: ten, který objekt vytvoří, oblékne, nebo oživí? Myslím si, že všechny tři aspekty jsou strašně důležité. Stvořit cokoliv je umělecké dílo.
P: Česká loutka je figurativní – je figurou. Jsou to bytosti, které tvoří typologické divadlo. Řada původních typů, jako jsou čerti, vodníci, princezny, přecházejí plynule do české televizní a filmové pohádky a mají svůj počátek v loutkovém divadle.
Ve sbírce máte tisíce loutek, který charakter se nejčastěji opakuje?
M: V těch starých rytíři, vznešení muži. Pro mě jsou nejcharakterističtější čert a kašpar. Typicky českou figurou je vodník, ten se v nikde jinde neobjevuje. Španělé mají zeleného muže, ale to není vodní bytost. Vodník má mnoho podob, je opravdu unikátní. Vodníci a čerti nebyli oblékaní, ale řezbovaní, celé tělo loutky bylo kompletně vyřezané. Pro mě jsou čerti a vodníci umělecká díla, jsou to sochy.
Kde je původní divadlo?
M: Je v krabici, pečlivě zrestaurováno.
P: Loutky ale nezahálejí, hrají v různých filmech, půjčujeme je.
Co se stalo s loutkářskou tradicí po příchodu komunismu? A co je to rakvičkárna? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
