Hluboce mě to zasáhlo. Byla to první dáma českého jeviště, vzpomíná na Janu Hlaváčovou herec Hanzlík
Odešla jedna z nejvýznamnějších českých hereček poválečného období, která vynikala noblesou, ale také empatií a ochotou. Tato slova se v různých variacích opakují v reakcích na smutnou zprávu, že v sobotu zemřela ve věku 85 let paní Jana Hlaváčová. O vzpomínky na ni se pro Radiožurnál podělila významná osobnost české herecké scény Jaromír Hanzlík.
Ve vzpomínkách se objevují především její divadelní role, v první řadě na scéně Národního divadla, ale samozřejmě také bezpočet filmových a televizních rolí. Své herecké mistrovství přitom Jana Hlaváčová uplatnila také na rozhlasových vlnách, například v roce 1988 v dramatu Henrika Ibsena Paní z moře. Čtyři díly tohoto rozhlasového zpracování si můžete poslechnout na webu ČRo Vltava. Na další role vzpomínal také Jaromír Hanzlík.
Vy jste samozřejmě měl příležitost opakovaně spolupracovat s Janou Hlaváčovou. Mohu se zeptat, kým pro vás Jana Hlaváčová byla?
Musím se vám přiznat, že vůbec nevím, jak mám o Janince mluvit v minulém čase. Nejde mi to, ale nedá se nic dělat. V úvodu jste to řekl všechno krásně. Skutečně byla první dáma českého jeviště.
Většinu jejích rolí jsem jak v Národním, tak Vinohradském divadle samozřejmě viděl, protože jsem byl fanoušek. Ona totiž měla něco, co mají jenom ti vynikající herci a herečky. Měla herecké varhany a z píšťal se linulo tolik jemných tónů a přecházelo to až po velké hluboké tóny.
Byla to úžasná herečka. Bohužel jsem se s ní nesetkal na jevišti, ale měl jsem to štěstí, že před kamerou jsme spolu stáli několikrát. Vzpomínám zejména na naše partnerství v Tažných ptácích a Ikarově pádu, kde hráli rodiče s Vláďou Menšíkem. A potom Byl jednou jeden dům a Dnes v jednom domě, kde mě hráli s Pepíkem Vinklářem rodiče. Tak úsměvné je na tom to, že mě hrála maminku a ona ne je, ale byla jenom o devět let starší než já.
Zemřela herečka Hlaváčová, bylo jí 85 let. ‚Budou na ni vzpomínat příští generace,‘ říká Heřmánek
Číst článek
To mě také zaujalo, když jsem hledal různá data při přípravě na tento rozhovor. Na Ikarlův pád a na Byl jednou jeden dům jsem se chtěl zeptat. Vy už jste teď o tom mluvil. Použil jste slovo, které má základ úsměv. Vy jste právě v cyklu Úsměvy s Janou Hlaváčovou mluvil v roce 2001. Tam jste vzpomínali i na ty, řekněme lidovější role Jany Hlaváčové, třeba na zdravotní sestru z básníků. Jak tyto role Jana Hlaváčová brala?
Jak jsem říkal, ona byla opravdu všestranná. Přecházela od komických rolí až po veliké dramatické postavy. A co se týče filmu, tak já jsem ji miloval v těch drobných věcech, který napsal Olda Daněk, a ona v nich vždycky excelovala. Je mi to hrozně líto, že tu není.
Mnozí blízcí i kolegové paní Hlaváčové samozřejmě připomínali a připomínají také občanské postoje Jany Hlaváčové i jejího partnera Luďka Munzara. Hodně se připomíná fakt, že v roce 1977 odmítli podepsat tzv. antichartu v rámci kampaně zinscenované tehdejším komunistickým režimem. Není paradoxem, že po listopadu 1989 Jana Hlaváčová v Národním divadle skončila. Následně vzpomínala, že nevěděla, čím se bude živit, že dokonce byla smířena s tím, že bude dělat uklízečku?
Já do toho tak nevidím, ale co vím, tak jeji odchod z Národního divadla nebyla ani tak politická záležitost, jako spíš umělecké směřování Národního divadla v době, kdy přišlo nové vedení a oni se s tou novou poetikou divadla nedokázali smířit. A tak z divadla odešli.
Sestřička Tonička nebo Emilia Marty. Herečka Jana Hlaváčová slaví 80. narozeniny
Číst článek
Docela to chápu. Pokud člověk nesouzní s něčím, tak je to obtížné. Je lepší od toho odejít.
Našel jsem k tomuto vyjádření Jany Hlaváčové z roku 2010 z rozhovoru pro časopis Ona dnes. Tam říkala: „Víte, někteří lidé vadí v každé době. My nemáme v povaze dělat si kamarády, neumíme obdarovávat lidi lahvemi, scházet se s nimi na večírcích a podbízet se.“ To mluvila o sobě a o svém životním partnerovi, o Luďku Munzarovi. Máte pocit, že tento rys osobnosti a Jany Hlaváčové se také odrážel v jejím herectví?
Jak jsem znal ji a Luďka, tak to je pravda. Oni byli sice společenští, s Janou byla opravdu neskutečná legrace. To jsem miloval, ty setkání s ní. Na co jste se to ptal?
Nakolik se tento rys odrážel v jejím herectví?
Myslím, že z herectví se odrazí všechno, protože my herci jsme trošku zloději a bereme, kde se dá. A ono se to vždycky někam zasune do podvědomí nebo na, jak se dneska říká, hard disk. A když to potom člověk potřebuje, tak to mnohokrát vypluje někde z hlubin. A tak si myslím, že to samozřejmě bylo takto i u Jany.
Karlovarský festival představil nový plakát. 53. ročník ocení Hanzlíka, ve znělce si zahraje Affleck
Číst článek
Zapomenout nesmíme ani na působení Jany Hlaváčové na DAMU. Vy jste samozřejmě nebyl jejím studentem, ale předpokládám, že jste slyšel různé příhody, různé vyprávění. Jaká byla profesorka?
To vám nemůžu říct, protože já sám jsem DAMU neabsolvoval, ani jsem tam nikdy snad nebyl. Kromě přijímaček, které jsem kdysi udělal. Její pedagogickou dráhu nedokážu komentovat, protože o ní nevím nic.
Myslel jsem, jestli jste neslyšel nějaké příhody od někoho z dalších kolegů. To já vím, že vy samozřejmě jste tam nebyl.
Ne, neslyšel. Ale jak jsem ji znal, tak vím, že stoprocentně byla poctivá pedagožka, že ji určitě měli všichni hrozně rádi, přestože byla náročná.
Je těžké dělat tyto rozhovory jak na straně toho, kdo se ptá, tak samozřejmě na straně toho, kdo odpovídá. Když jsem pročítal reakce na smrt Jany Hlaváčové, samozřejmě mě zaujala slova režiséra Jiřího Stracha, který byl posledním režisérem, který s Janou Hlaváčovou točil filmové záběry. Jiří Strach napsal a teď budu citovat: „Nikdy jsem nepotkal něžnější hereckou a lidskou duši. Tolik krásnou, tolik vnímavou, tolik empatickou, tolik mateřskou.“ Dá se ještě něco dodat?
Myslím, že to Jirka Strach řekl úplně přesně. A víte co? Smutné na tom je, že jak člověk stárne, tak najednou začínají odcházet lidi jemu blízcí, ti blízcí jeho srdci. A čím dál víc to člověka zasahuje. Mě to zasáhlo opravdu hluboce.
