Co jsme věděli celých šest let, myslím od minulých prezidentských voleb, stalo se opět faktem: v čele Ruska nejméně do roku 2030 bude znovu stát muž, jehož do této funkce přivedl stárnoucí a chátrající Boris Jelcin. Což ostatně mnozí opozičně smýšlející Rusové dodnes považují za největší hřích historicky prvního ruského prezidenta.

Přehrát

00:00 / 00:00

Libor Dvořák: Vláda svévole a nelítostného karabáče

Co na tom, že neměl žádné reálné protivníky a zvítězil nad tím, čemu se u nás v lecjakých souvislostech, ale hlavně v politice říká křoví? Vítězství nad křovím je přísně vzato spíše potupné, což je ovšem jedno – jen když to znamená kýžený úřad. Totéž platí jak o sčítání hlasů voličů, kteří se k urnám dostavili, tak o počtech hlasů pro Putina.

Nezávislý ruský politolog Alexandr Kyňov přitom nedávno oprávněně připomínal, že kdyby Putinova skvadra nedělala vůbec nic, její muž číslo 1 by stejně dosáhl právoplatného vítězství. Jenže vítězství diktátora, který se nechává takzvaně zvolit, musí být drtivé – i když nakonec jde jen o zfalšované zdání.

Co bude dál?

O falešných zdáních jistě není třeba nic vykládat relevantní ruské politické opozici – nedělní akce Poledne proti Putinovi jasně naznačila, že i v Rusku, jež Putin brutálně svázal do kozelce, se stále najdou lidé, kteří se neleknou ničeho, ani Putinovy nelítostnosti.

Jiná věc je, že je jich málo a že jejich vůdci jsou po smrti, za mřížemi nebo v zahraničí. V takových podmínkách jsou odpůrci Putinova režimu – i pří vší úctě k jejich mimořádné statečnosti – vůči diktátorově hrůzovládě, která bezesporu ještě přitvrdí, víceméně bezmocní.

Člověku se tak stále častěji bezděky vkrádá myšlenka: a co bude dál? Je zcela jasné, že základním východiskem bude jedině diktátorův odchod – ať už jakýkoli. Vybavme si ovšem Stalinovu smrt a co po ní následovalo: nejdřív souboj mocenských klik, pak jisté povolení šroubů, odsudek Stalinova kultu osobnosti a dokonce epocha chruščovského tání.

Podstata režimu ovšem zůstávala táž a trvalo přes 30 let, než přišel jistý Gorbačov, který největší zemi světa přinesl jistou naději. Na své demokratizační snahy ovšem bohužel sám ošklivě doplatil. Od jeho pádu v roce 1991 se Rusko opět sunulo tam, kde po staletí bylo – pod vládu ohavné svévole a nelítostného karabáče. A my nikde nemáme záruku, že se zrovna tohle nebude opakovat znovu a znovu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít