Samozřejmě, že 2018, protože dodací lhůty české justice jsou prostě velkorysé a zřejmě se s tím nedá hnout.

Někdejší premiér - a také další spoluobžalovaní, jeho manželka Jana a někdejší vysoký vládní úředník Roman Boček - mají pochopitelně právo na spravedlivý proces a taky dost solidní možnosti své obhajoby. Možná někdy za dalších pět let se dozvíme, jak to tehdy, v roce 2012, vlastně bylo a jestli byl spáchán zločin.

Převzato z Plusu

Ano, kdybyste už zapomněli, tenhle příběh je už šest let starý, tak si ho radši rychle připomeňme. V roce 2012 v sobě náhle tři tehdejší poslanci ODS Šnajdr, Fuksa a Tluchoř objevili věrnost programovým zásadám své strany a odmítli hlasovat pro zvýšení daní navržené Nečasovou vládou.

Po složitém a velmi dlouhém vyjednávání se řešení našlo, tři poslanci složili mandát, jejich náhradníci Nečasův balíček odhlasovali a dva ze tří zásadových „rebelů“, jak se jim tehdy legračně říkalo, našli nové pracovní uplatnění v polostátních firmách. Vláda přežila.

Selektivní spravedlnost

Až do června 2013, kdy její existenci ukončil velkolepý zásah na Úřadu vlády ČR, po němž se kauza „trafiky pro poslance“ stala jednou z hlavních větví dodnes nerozpleteného příběhu lásky a moci.

Brzy poté začala nová éra české politiky s novými stranami, ideály a skandály. Ale taky, aby bylo jasno, se stále stejnými metodami vyjednávání „něco za něco“, což možná není pro voliče ta nejhezčí podívaná na reálnou politiku, ale je pravdivá.

A je úplně jisté, že to, co se dělo na podzim 2012, se děje i dnes i po celých těch šest let, co od té doby uplynuly. Rozdíl je jedině v tom, že jejich aktéry přitom narozdíl od Nečasova okolí nikdo neodposlouchával.

Ovšem i z veřejných informací máme celkem přesnou představu, jak se stalo, že se na jaře 2016 po šesti měsících pod vedením místopředsedy ANO Jaroslava Faltýnka znovu složila pražská magistrátní koalice. A kolik nových, poctivě placených míst bylo třeba najít v orgánech zastupitelstva, aby ANO spolu s ČSSD a Trojkoalicí mohlo udržet vládu nad Prahou.

Anebo bychom si mohli vzpomenout na nedávné vyjednávání o podpoře Babišovy vlády ze strany KSČM. Komunisté si výměnou za své hlasy veřejně řekli o místa v dozorčích radách polostátních firem - zjevně bez obav, že by je za to mohl někdo stíhat, protože takhle se to přece dělá.

Ano, bohužel dělá, v mnoha dalších případech, od právě vznikajících nebo už domluvených komunálních koalic po „velkou politiku“ ve sněmovně. Ale nakonec by to měl být volič, kdo rozhodne, jestli s tímhle ozkoušeným a nutno říct, že i aspoň trochu fungujícím stylem politiky souhlasí, nebo zkusí něco jiného.

Protože jinak máme dost důvodů si myslet, že tu sledujeme selektivní spravedlnost. V zemi, kde může být bývalý předseda vlády vláčen po soudech za něco, díky čemu vládne i jeho aktuální nástupce a jeho hnutí.

A mimochodem, pokud si na roky nešťastné Nečasovy vlády vzpomeneme, nejspíš připustíme, že ta doba opravdu nebyla moc šťastná a stalo se v ní dost nepěkného. Ale taky se z kabinetu bez debat odcházelo, když někdo špatně vyplnil své majetkové přiznání.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít